Ve středu 15. května se slovenská demokracie pětkrát otřásla. Na premiéra Roberta Fica bylo pětkrát vystřeleno a s ním i na hodnoty, na kterých Slovensko a všechny svobodné země stojí. Slovenskem se stále prohání prvotní šok a aktuální nejistota z toho, co bude dál. Především ale v celé společnosti rezonuje otázka „Kdo je za tento čin skutečně zodpovědný?“ Různá obvinění létají prostorem, ale kde leží pravá vina, poznat nelze.
Krok po kroku
V malém městě Handlová proběhlo výjezdní zasedání vlády, kterého se mimo jiné účastnil i Robert Fico. Těsně před třetí hodinou odpolední vyšel ven setkat se s davem lidí před kulturním domem, kde schůzka probíhala. Tehdy zaznělo pět ran, z nichž pouze jedna Fica minula. „Když vyjde čtyři nebo pět ran, tak někdo je vinen. Neviděl jsem, že by někdo skočil před premiéra,“ uvedl bývalý šéf úřadu, který se zabývá ochranou ústavních činitelů, Juraj Zábojník. Atentátník totiž nejenže dokázal vypálit pět střel, v čemž mu měla ochranka akutně zabránit, ale především se čtyřikrát strefil.
Ochranku můžete vybavit technicky i fyzicky skvěle, ale když není schopna rychlé reakce, je pak její výstroj a síla k ničemu. Prvnímu výstřelu se samozřejmě ve většině případů nedá zabránit, ale dalším už ano. Chyba nastala hned v rozestavení ochranky kolem Fica. Při potřesení rukou se pohyboval v bezprostřední blízkosti davu a ze záznamu vidíme, že při zdravení se útočník nachází přibližně pouhý metr od své oběti. Ochranný tým je postavený v tento moment zezadu do půlkruhu kolem Fica, nikdo tedy nechrání bariéru dělící jeho a návštěvníky. Všichni bodyguardi se plně soustředí na Fica, což je další chybný krok. Místo toho měli sledovat dav a napřažené ruce, které ne vždy chtěly Ficovi gratulovat.
Když zazněl první výstřel, člen ochranky zprava chytil útočníkovu zbraň, ale nijak ji nevytočil, takže atentátník mohl bez problémů střílet dál. Fico se po palbě svalil k zemi, načež ho ochranný tým vnesl do auta. Útočníka zpacifikovala policie.
Krajní levičák, nebo nácek?
Slovenské zpravodajství předpokládá, že atentát spáchal 71letý Juraj C. Zbraň, kterou ve středu použil, držel legálně. Kolem jeho motivů a spojitostí se točí ve veřejném prostoru mnoho konspirací. Na sociálních sítích je spojován jak s krajní pravicí, tak krajní levicí. Ani jedno ovšem není zřejmě tak docela pravdivé. Nejčastěji zní teorie o jeho náklonnosti k opoziční straně Progresivní Slovensko. Tuto domněnku podporuje jeho účast na mnohých protivládních demonstracích. Žádná spojitost mezi ním a opozicí ovšem není podložená a Martin Šimečka, zástupce PS, jakoukoliv provázanost razantně odmítl.
Druhá nejčastější spojitost bývá mezi ním a radikální proruskou skupinou Slovenskí Branci. Jde o nacionalistické sdružení, které oficiálně ukončilo své působení před dvěma lety a které se označuje za „polovojenskou organizaci“. To ve zkratce znamená, že se chovají jako jakákoliv armádní skupina, jen jejich funkce není ochraňovat stát, jako tomu je u klasických vojenských jednotek. Juraj C. byl při jejich sdružení v roce 2016 zvěčněn na fotografii. Zdálo by se, že je vyhráno, spojitost je jasná a fakticky podložená, ale události se záhy opět otočily.
Podle Roberta Kaliňáka, slovenského ministra obrany, měl Juraj C. v úmyslu přesvědčit členy svazu, aby nepoužívali zbraně. Údajně tedy před 8 lety mezi nacionalisty jen provolával mír, byť charakter pacifisty by mu zřejmě nyní nikdo nepřipsal. Středeční střelba byla ovšem jednoznačně politicky motivovaná. Podle slov rodiny byl dlouho frustrovaný ze směru, kam se Slovensko ubírá. Za svůj středeční útok přiznal vinu a ponese za něj až doživotní trest.
Politici ve funkci policie
Způsob, jakým o atentátu a pachateli Slovensko informuje, je nadmíru výstřední. Obyčejně totiž na konkrétní otázky veřejnosti odpovídají týmy policie, které střelbu vyšetřují a profesně tedy mají v tématu jasno. Generální prokuratura ovšem rozhodla vydat na případ středečního útoku tzv. informační embargo. Což znamená, že policie nezveřejňuje žádná data týkající se atentátu.
Na Slovensku ale nyní pozorujeme vládní politiky, kteří si funkci oznamovat nové zprávy přivlastnili a při tiskových konferencích sebevědomě odpovídají na nejčastější dotazy. Nerespektují tedy rozhodnutí, které státní policie vydala.
Na čtvrteční tiskové konferenci ještě Matúš Eštok, ministr vnitra, hlásal, že atentátník Juraj C. jednal jako „osamělý vlk“. Jen o tři dny později – na nedělní a pondělní konferenci – už spekuluje o kolaboraci v rámci větší skupiny. Tuto teorii Eštok podložil faktem, že jen dvě hodiny po střílení zmizela Facebooková historie Juraje C. Tu prý nevymazal ani Juraj ani jeho manželka, protože útočníka již v tom čase zadržela policie a jeho manželka údajně neumí dost dobře s technologiemi.
Lze najít spojitost mezi tímto atentátem, střelbou na FF UK, vraždou u podniku Tepláreň. Všechny tyto nenávistné činy mají pevné zázemí na ruské sociální síti Telegram, konkrétně v krajně pravicových extremistických skupinách, souhrnně nazývaných Terrorgram. Tato chatovací aplikace totiž není nijak hlídaná, což je pro radikály ideální seznamovací hnízdo. Podobné násilí Terrorgram oslavuje, středeční útok tedy může sloužit jako inspirace. Dá se říct, že příliš nezáleží na tom, zda Juraj C. jednal sám za sebe nebo v rámci větší konspirace – jeho čin totiž má tak jako tak dopad přesně na ty skupiny, se kterými je spojován.
Souhlas se trestá
Všichni zahraniční i slovenští politici a političky čin odsoudili. „Znepokojuje mě zpráva o útoku na slovenského premiéra Roberta Fica. Jill a já se modlíme za rychlé uzdravení a myslíme na jeho rodinu a lidi na Slovensku,“ prohlásil z Bílého domu velmi čerstvě po útoku Joe Biden.
Stejně tak nově zvolený slovenský prezident, Peter Pellegrini, i s dosluhující prezidentkou Zuzanou Čaputovou čin nazvali jako „útok na demokracii“ a přejí premiérovi brzké uzdravení. Jednali náležitě a jejich společné vystoupení přineslo přesně to, co by se od státníků mělo očekávat – pospolitost a překlenutí neshod v zájmu země. Fico momentálně zůstává ve stabilizovaném stavu a setrvává mimo ohrožení života, jak jeho stav pravidelně komentuje vedení nemocnice v Banské Bystrici. V pondělí 20.5. napsalo její vedení na sociální sítě: „Po dnešním konziliu je pacientův stav stabilizovaný. Klinicky se zlepšuje, komunikuje, zánětlivé parametry pomalu klesají. Pan premiér nadále zůstává v naší péči.“
Výroky podporující středeční útok většinou najdeme spíše v internetovém prostoru, a tak většinou dochází pouze k blokování či mazání účtů, na kterých post lidé zveřejnili. Ovšem k jednomu odsouzení za souhlas s atentátem již došlo. Před nemocnicí, kde se Fico léčí, skandoval jeden muž nenávistná hesla. Okresní soud v témž městě ho za to poslal do vazby na tři měsíce.
Všichni politici se shodují na tom, že útok na Fica je zároveň útok na demokracii. Český prezident Petr Pavel zmínil ve své prvotní reakci ale mimo odsouzení atentátu ještě jednu myšlenku. Řekl, že čin by „pro nás měl být varováním, kam až může vést prohlubování nevraživosti a agresivity ve společnosti.“ Atentát totiž nepřišel jen tak z čistého nebe.
Otázky viny
Ani jedna strana, levice ani pravice, nechce nést onu symbolickou vinu za rozdmýchání nenávistných tendencí ve společnosti. Obě strany by mohly šermovat argumenty, proč za to je zodpovědný zrovna jejich oponent. Na jednom pólu stojí opozice, která v minulosti označovala Fica a jeho kabinet za „mafiány“ a na straně druhé stojí vláda, jež své odpůrce nazývá „západními agenty“. Rozdíl mezi oběma přístupy je ovšem takový, že vládní koalice na rozdíl od opozice těchto argumentů využívá a na svého oponenta útočí.
Přesvědčit společnost, která slova jsou za čin zodpovědná, jednoznačně nedokáže ani jedna strana. Pokoušet se o to ale může. Luboš Blaha, spolustraník Ficova Směru, ujišťuje o své pravdě slovy: „Chci vyjádřit těžké znechucení nad tím, co jste tu páchali za poslední roky, vy, liberální média a politická opozice. Jakou nenávist jste vůči Robertu Ficovi šířili. Stavěli jste mu šibenici.“
Vláda jednoznačně využívá situace, která staví opozici do špatného světla. Andrej Danko, předseda pravicové SNS, na tiskové konferenci osočil media podobně jako Blaha z radikalizace, ale nezůstal jen u toho. „V této době nastává politická vojna. Věřím, že to s Robertem Ficem zvládneme, ale nastanou tu změny. Změny k médiím,“ hrozí na konferenci. Jeho výrok už není ani tolik výhružka jako slib. Slib novinářům, že cenzura, která je dnes utlačuje, není nic oproti tomu, co právě přijde. Přísaha, že šikana, kterou si zakusili, bude nyní mnohonásobně horší.
Přiložit do ohně
Opozice podobná nařčení nešíří. Martin Šimečka, před čtvrteční konferencí navrhl, aby se všichni státní lídři spojili a podpořili svou zemi otřásající se v základech. Vládní zástupci jeho výzvu odmítli a následně prohlásili: „Pan Šimečka tu chtěl být s námi, ale šel do Denníku N. Ať jde za těmi lidmi, kteří toto způsobili.“ Na rozdíl od výše zmíněného prezidentského prohlášení fungují výroky některých vládních politiků jen jako další přihozená polínka do plápolajícího ohně.
Z chování vládní koalice plyne dojem, jako kdyby viděli Ficův atentát jako příležitost oslabit konkurenci. V době, kdy stát potřebuje cítit solidaritu více než kdy předtím, našli Danko a ostatní možnost, jak upevnit svoji moc a vliv. Opozice pokorně sedí a snáší útoky, které na ni míří, jelikož chápou, že přiložením do ohně další nenávistí, požár neuhasí. Nejde zde totiž jen o politiku. V demokratické společnosti se nesouhlas neřeší kulkami, nýbrž rozhovorem. Jde o morální zásady. Záměrně zde tedy není řešena otázka, kdo má atentát symbolicky na svědomí, nýbrž přístup, který každá strana ke středečnímu útoku každá strana zvolila. Více než co se stalo, je nyní podstatné, jak Slovensko bude postupovat dále. A jednání vládní koalice rozhodně nesvědčí o snaze držet společnost pohromadě místo toho ji polarizovat.
Deja vu
Není to poprvé co nenávist na Slovensku doprovázel výstřel ze zbraně. Před dvěma lety na večer 12. října byli zastřeleni dva lidé a jedna žena byla vážně postřelena. Vražda se odehrála u LGBT+ podniku Tepláreň a Slovensko se z ní dosud nevzpamatovalo. Stejně tak z vraždy novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové před pěti lety. Zuzana Čaputová během svého prezidentství rovněž čelila četným výhružkám smrti. Zkrátka středeční střelba nebyla náhodou či ojedinělou záležitostí.
Stejné nenávistné chování jsme zažili i my minulý rok v prosinci. V moři zmatku se zvedají vlny násilí, které se šíří dál. A s přílivem nesmí vyjít závěr, že odpovědí na názorovou neshodu je střelba. Fico ještě před nedávnem symbolizoval provýchodní a autoritářský způsob vlády. Radikálním zvratem událostí se z něj stal symbol útoku na zásadní pilíř slovenské demokracie. Jestli by se tento pilíř zlomil a Fico přišel o život, znamenalo by to pro slovenskou svobodu to samé.
Na odvrácení takové krize stačí tři pravidla, jejichž kořeny do nás zapustili již v mateřské školce. „Svatá trojice“ zásad zní: 1) jednat střízlivě, nepropadat panice. 2) Držet při sobě (i přesto, že politici vedoucí zemi tuto snahu aktivně sabotují). A v neposlední řadě – (politické) střety řešit diskusí, ne hádkou. A rozhodně ne pistolí.