V únoru 2025 byla na tiskové konferenci Národního muzea slavnostně oznámena nová stálá expozice Lidé a jejich předci spolu s výpůjčkou fosilních pozůstatků nejznámějšího předchůdce člověka – australopitéka Lucy. K těm se později přidaly i neméně slavné ostatky Selam, mláděte stejného druhu. Jednalo se o unikátní ohlášení, které rezonovalo nejen v České republice, ale i ve světě – je to totiž poprvé, kdy se originální fosilie těchto homininů vystavují veřejnosti v Evropě. Od té doby uběhlo několik měsíců a zmíněná výstava otevřela své dveře návštěvníkům. Jaká je hlavní myšlenka nové stálé expozice? Jaký byl proces zajištění a prezentování Lucy a Selam? A co nás, lidi 21. století, může naučit antropologie a archeologie? O tom všem a mnohem více jsme měli možnost hovořit s Petrem Velemínským, vedoucím Antropologického oddělení, a Jiřím Frankem, ředitelem Přírodovědeckého muzea.
Příprava a vznik nové expozice
Stálé expozice se plánují roky dopředu a není tedy překvapující, že i Lidé a jejich předci se začala připravovat již okolo roku 2010. Proces vzniku podobné dlouhodobé výstavy je totiž komplikovanější, než se může zdát. Nejprve je nutné vybrat a shromáždit samotné exponáty z vlastních sbírek. Ty pak případně doplní zápůjčky. Národní muzeum má díky vědeckým spolupracím širokou síť kontaktů po celém světě, skrze kterou dokáže zajistit znamenité předměty. V první místnosti expozice návštěvník najde třeba repliky kostry Lucy, lebky Selam a kosterních pozůstatků všech známých předchůdců člověka. Petr Velemínský zde upozorňuje například na průsvitné odlitky lebek našich předků s nasvícenou lebeční dutinou, z nichž je patrný vývoj velikosti mozku. V druhém sále jsou z velké části originální archeologické nálezy ze sbírek Národního muzea – od kosterních pozůstatků, přes nástroje a keramiku, až po skládku mamutích kostí. Zde se podle Velemínského nachází dva unikátní nálezy: kosterní pozůstatky ženy z Koněpruských jeskyní – nejstarší doklad Homo sapiens v Evropě a nejspíše jediný travertinový výlitek mozkovny neandrtálského člověka na světě.
Další důležitou částí jsou texty a grafická podoba předáváných informací. Ač si to mnoho lidí neuvědomuje, je tento proces značně náročný. Vše musí být dostatečně přístupné a v jistém smyslu i nadčasové. Jedná se o dlouhý cyklus, kdy projdou texty několika iteracemi, než se dostanou do finální podoby, která balancuje na hraně vědeckého a „běžného“ textu. „Největší umění je stručně vyjádřit myšlenku ve dvou jednoduchých větách,“ dodává s úsměvem Petr Velemínský. K tomu všemu je paralelně nutné řešit architektonickou a grafickou podobu celé expozice a její stavební realizaci.
Hlavní myšlenky expozice Lidé a jejich předci
Lidé a jejich předci je pojítkem mezi archeologií a zoologií. Není tomu tak jen metaforicky, nová expozice totiž začíná tam, kde končí Zázraky evoluce, a tvoří tak koherentní celek. Jejím hlavním konceptem je stručné, ale výstižné představení evolučního vývoje člověka. V prvním sále tak lze spatřit v podstatě všechny zásadní doklady evolučních článků. V tom druhém se pozornost soustředí na paleolit na území Čech. Lidé a jejich předci představuje první část expozičního celku Lidé, z kterého jsou dosud otevřené zmíněné dva sály. K těm se přidají další, které přiblíží pravěké a antické archeologické kultury. Kvůli koherenci je v expozici přítomna jakási narativní linka, zároveň je však kladen důraz na nedogmatičnost a otevřenost. Stačí totiž jediný nález a příběh lidského vývoje může být radikálně změněn. To ostatně velmi dobře ukazují hlavní hvězdy dočasné výstavy, které českému Národnímu muzeu zapůjčilo Etiopské národní muzeum – Lucy a Selam.
Lucy
Tvrzení, že Lucy je nejznámějším australopitékem, zdaleka není hyperbolou. Od svého objevení Donaldem Johansonem v roce 1974 se stala mezinárodní senzací nejen ve vědeckých kruzích, ale i pro širší veřejnost. Bezpochyby k tomu přispěl právě fakt, že kromě vědeckého, má i „lidská“ jména. Lucy je odvozeno z písničky Lucy in the Sky with Diamonds od Beatles a Dinkinesh, v překladu z amharštiny (jazyka používaného na severu Etiopie), znamená „jsi překrásná“. Tato jména patří částečné kostře hominina druhu Australopithecus afarensis. Z dospělé samice se dochovaly například lebeční fragmenty, spodní čelist se zuby, část žeber, pánve a horních a dolních končetin. Právě stavba pánve, dolních končetin či zakřivení páteře je podobná Homo sapiens, což značí, že se tito australopitékové pohybovali vzpřímeně po dvou končetinách. Mimo jiné i díky ní vědci spolehlivě poznali, že se nejednalo o samce. Lucy byla pravděpodobně již dospělá, měřila lehce přes metr a vážila 29 kilogramů – její velikost tedy zhruba odpovídá pětiletému dítěti Homo sapiens. Sice přesně nevíme, kvůli čemu před 3,2 miliony lety zemřela, ale je jisté, že smrtí její cesta zdaleka nekončí.
Selam
Selam (v amharštině mír) byla objevena Zeresenayem Alemsegede v roce 2000. Oproti Lucy není veřejnosti tolik známá, což je veliká škoda, protože se jedná o stejně unikátní objev. Dětské fosilní ostatky homininů se totiž dochovají jen zřídkakdy a představují jedinečný vhled do vývoje našich předků. Jednalo se o dva roky a 4 měsíce starou (přesný věk známe díky výzkumu jejích zubů) samičku stejného druhu jako Lucy, kterou pravděpodobně o život připravila náhlá záplava. Na druhou stranu, právě tato nešťastná událost výjimečně dobře uchovala její kosti po zhruba 3,3 milionu let. Patří mezi ně lebka se zachovalou kompletní obličejovou částí spolu s dolní čelistí a jazylkou (jejíž prezervace je velmi vzácná), lopatky, žebra nebo třeba jedno kompletní chodidlo. Jedná se tak o nejlépe dochované a zároveň nejmladší mládě homininů na světě.
Cesta Lucy a Selam do Prahy
Počátek myšlenky, že by mohly být kostry australopitéků vystavené v České republice, nelze přesně určit. Údajně se však v Etiopském muzeu natolik líbily premiérovi Petru Fialovi, že právě on tento návrh vznesl. Zajímavostí je, že původně měla být vystavena jen Lucy. Zejména díky generálnímu řediteli Národního muzea, Michalu Lukešovi, se podařilo nejen zapůjčení Lucy, ale i Selam, na níž stále probíhá aktivní výzkum. „Po celou dobu se nevědělo jak to dopadne,“ říká Frank. „To, že nám je půjčí bylo jisté až po uzavření,“ doplňuje Velemínský. Následovaly mimořádně složité technické a bezpečnostní přípravy balení, převozu a vystavení. Obě kostry jsou totiž tak vzácné, že je ani v Etiopii nevystavují a na jejich místech spočívají repliky. Zároveň, když o jejich zapůjčení žádaly jiné země, nebylo jim vyhověno. Jedinou výjimkou bylo šestileté turné, kdy byla Lucy vystavována v muzeích Spojených států a v Mexiku. Selam nebyla takto vystavena nikdy. To, že jsou nyní spolu na jednom místě dokazuje vysokou úroveň Národního muzea i české diplomacie. „Že se zápůjčka bude realizovat nám nevěřili naši kolegové z jiných institucí, natož sami objevitelé!“ dodává se smíchem Jiří Frank.
Debata s objeviteli
V rámci představení nové expozice uspořádalo muzeum debatu s objeviteli již představených australopitéků – Donaldem Johansonem a Zeresenayem Alemsegdem. Večerem provázel moderátor České televize Daniel Stach, který opět ukázal svůj šarm a podmanil si publikum nejen svým nakažlivým smíchem a vtipy, ale i důkladnou rešerší svých hostů. „Nechápu, kde jste tuto informaci našel!“ prohlásil s údivem Zeresenay, když Stach zmínil, že Alemseged nastoupil do školy dříve, než měl.
Část večera samozřejmě patřila samotným procesům objevů kosterních pozůstatků Lucy a Selam a historkám s nimi spojenými. Vyprávění o tom, jak Lucy dostala své jméno podle písně Lucy in the Sky With Diamonds, je docela dobře dohledatelné, ale třeba příběh, jak mladého Donalda ovlivnil německý antropolog a jeho rozsáhlá knihovna, zná jen málokdo. Stejně tak jako fakt, že když Zeresenay objevil Selam, na rozdíl od Johansona a jeho týmu neslavil. Dle jeho vlastních slov jako první měl tendenci nález popřít, protože člověk prý nečeká, že jednou najde něco tak významného, jako je Lucy. Dalším ne tolik známým faktem je, že Selam byla nalezena ve válečné zóně, takže místo týmu expertů, ji vykopal Zeresenay spolu s místními obyvateli a vojenskou ochranou. Mimo jiné na tým bylo několikrát vystřeleno –naštěstí všechny projektily minuly.
V druhé polovině se hosté soustředili spíše na obecnější otázky ohledně lidstva. Oba paleoantropologové, ač obrovská jména na poli vědy, působili velmi pokorně a vlídně – pravděpodobně kvůli tomu, že studují nás samotné, lidi, a mají docela dobrou představu proč jsme takoví, jací jsme a jací bychom měli být. Ostatně i toho se v debatě dotkli, když byla položena otázka „Co nás dělá lidmi?“ To je vlastně velmi komplikovaná otázka, protože z biologického hlediska jsme, s nadsázkou, „vyvinutou opicí“ a přece si myslíme, nebo doufáme, že jsme něčím víc. Alemsegdova odpověď se soustředila na symboliku a naší schopnost představivosti – že vidíme neviditelné, jako umění, hudbu nebo třeba minulost a budoucnost. Johanson doplnil tím, že nejsme mimo přírodu – jsme (a vždycky budeme) její součástí a je potřeba mít to na paměti. Tato myšlenka ještě byla rozvinuta o tezi, že „porozumění naší pozice v přírodě je klíčové pro přežití našeho druhu“. To jsou velká a těžce zpracovatelná slova a možná proto je spoustu lidí stále nechce přijmout. Stejně tak velký je i fakt, že máme všichni společný původ – všichni pocházíme z Afriky, z Lucy, Selam a všech dalších, kteří nám vydláždili cestu.
Dobrou odpovědí na „Co nás dělá lidmi?“ byla samotná debata, protože obsahovala mnoho činností, které nás tvoří. Řeč, smích, humor obecně, pospolitost, touha po poznání, přemýšlení nad abstraktními idejemi, dokonce i projevy lásky v publiku – to všechno bylo ten večer v sále a to všechno je bezpochyby naše. Jednalo se o jedinečný, pravděpodobně neopakovatelný večer. Ostatně už jen z toho důvodu, že tito muži spolu veřejně vystoupili poprvé a není jisté, zda se podobné setkání ještě někdy podaří uskutečnit. Zájem veřejnosti byl obrovský, což dokládá vyprodaný sál s více jak 450 diváky nebo přes 130 dotazů, které mohli návštěvníci pokládat objevitelům skrze aplikaci.
Otázka na závěr
Na závěr našeho rozhovoru jsem položil jednoduchou a zároveň složitou otázku: „K čemu je dobré znát naší evoluční cestu a původ?“ Pan Frank chytře odpověděl další otázkou: „Jak chceme znát odpovědi na otázky současnosti, když neznáme odpovědi na otázky minulosti?“ Jedním z klíčových témat, které nás momentálně tíží, je adaptace života v proměňujícím se prostředí. Naštěstí máme relativně velké množství zdrojů, z nichž se můžeme poučit nebo v nich vidět důsledky. Jedním z nich jsou právě fyzické materiály, jako ostatky dávno žijících organismů. Tyto fyzické doklady mají obrovský potenciál do budoucnosti, kdy nám z nich nové technologie umožní extrahovat nové informace. Poznání nikdy není definitivní a naše touha po něm je jedním z faktorů, který nás odlišuje od našich příbuzných v rámci přírody. Na druhou stranu bychom neměli být egocentričtí a nadřazovat se nad tento systém, jehož neoddělitelnou součástí jsme. „Ona si s námi příroda jinak poradí,“ zakončuje svou odpověď Jiří Frank.
Praha díky této události bude až do 23.10. zářit na mapách světa nejen všech nadšenců vědy a poznání a věřím, že nemalá část do stověžatého města opravdu zavítá. Tento přísun inteligence a peněz nezůstane bez povšimnutí ostatních a určitě přispěje místnímu rozvoji. Zároveň nám pohled na ostatky dávno zesnulých homininů připomene naši maličkost. Právě to potřebujeme jako sůl. Člověk totiž může být veliký jen, když si uvědomí kontrast vlastní unikátnosti a zároveň maličkosti. Jsme stejně jedineční a obrovští, jako jsme průměrní a maličcí – to je naše nepředstavitelné štěstí a prokletí a Lucy, Selam a ostatní, nám jej mohou připomenout tak, jako nikdo jiný.