Růže pro nevěstu se stala fenoménem, který si každý týden nachází své publikum i mezi těmi, kteří tvrdí, že „takové povrchní reality shows nesledují.“ Růže je show, při které nás štve všechno. Show, do které bychom nikdy nešli. Show, která nám ukazuje to, vůči čemu se v běžném životě ostře vymezujeme. Pohrdáme ženami, které se do ní přihlásily, smějeme se jejich naivitě, a přesto si ji každý týden s radostí pustíme a budeme fandit naší favoritce a kritizovat její soupeřky.
Rivalky
Třetí série Růže pro nevěstu, kterou vysílá televize Markíza, nemohla za poslední tři měsíce uniknout skoro nikomu. Romantická Srí Lanka, západy slunce, vila s bazénem a slib velké lásky.
Koncept je jednoduchý: parta osmnácti žen bojuje o jednoho muže. Na konci se ta vyvolená dočká prstenu. Na první pohled jde o hledání romantické lásky, show ovšem často podkopává přesně to, na čem by vztahy měly být postavené – upřímnost, důvěru, intimitu a komunikaci. To, co nás přitahuje k obrazovkám, není naděje v lásku, ale parta hádavých holek. Neboť i když víme, že za mnoha věcmi, které vidíme, je produkce, funguje to na nás. Napětí je v tomto konkurenčním prostředí uměle vytvářeno skrze hry a upřednostňování některých dívek, což vede k žárlivosti, pasivní agresi i otevřeným hádkám.
Ze světa, kde stále více mluvíme o ženskosti, bezpečném prostoru, emocích, sesterství a feminismu, odchází skupina žen do vily, kde to automaticky přestává platit. Ženy jsou postaveny do pozice rivalek, které bojují o přízeň nejen ženicha, ale také diváka. A ještě se jim za to vysmíváme a nutíme je prohlašovat, že do této show šly hledat opravdovou lásku, ne se zviditelnit. Přitom šance, že se jim to povede, je minimální, stoupající počet followerů i přes zamčené profily (nebo kvůli nim?) jistý. Je důvod jim to vyčítat? Vždyť stejně právě my budeme ti, kdo jim ten follow dají.
Popelky
Přestože se v nás Růže snaží vzbudit dojem, že jde o lásku, v praxi sledujeme sérii rozhodnutí jedné osoby, zatímco ty na druhé straně jen doufají, že jsou ty pravé. Moderní princ si z nich vybere tu, která nejvíc splňuje jeho představy, a ona mu nadšeně skočí do náruče. Vše je krásně naaranžováno, Popelka připravena k záchraně, akorát je v této pohádce strašně málo svobody, rovnosti a respektu.
To, co Růži opravdu chybí, je skutečný příběh o sebehodnotě. Každá soutěžící musí neustále dokazovat, že je hodna lásky, pozornosti a výběru. Hodnota ženy zde závisí na tom, jak dobře se prezentuje – emocionálně, fyzicky i vizuálně. Protože se zejména krása stává jakýmsi kapitálem, který rozhoduje o šanci na štěstí. A přitom hodnota ženy nestojí na tom, jestli si ji někdo vybere. Nemusí nikomu dokazovat, že je dostatečně krásná a dobrá. Reality shows jako tato nám ukazují, že lásku je třeba si zasloužit. A ono tomu tak není.
V celém formátu jen zřídka vidíme skutečné ženské spojenectví – momenty, kdy se růžičky navzájem podporují, přejí si a drží spolu déle než dvě epizody. Hned po příjezdu se dělí do skupin, organicky, ale i organizovaně zakládají „gangy“, aby měly s kým bojovat, neboť kdo není s námi, je proti nám. A přitom právě schopnost vytvářet zdravé vztahy, být tady jedna pro druhou a navzájem se podržet, je to, co nám pomáhá cítit se sami sebou a zvládat nejistoty, které každá v sobě nosíme. A ano, víme o nich i bez toho, aby na ně ostatní upozorňovali.
Ženy
Pokud má Růže opravdu co říci dnešním ženám, tak by to mělo být víc než jen to, jak zaujmout muže. Měla by ukázat sílu ženských přátelství, schopnost být zranitelná a autentická vůči sobě i ostatním.
Vila není prostor odtržený od skutečného světa. Je koncentrovanější, emocionálnější a výstřednější. I když si to nechceme přiznat, nastavuje nám zrcadlo. Dává nám totiž ideální prostor pro posuzování lidí. Protože oni tam šli dobrovolně a já bych se takhle určitě nikdy neponižovala.
Není to jen problém soutěžících či televize, je to lekce pro nás všechny. Tenhle narativ musíme začít přepisovat. Potřebujeme reflektovat to, co nám o vztazích říká současná audiovize a co si o ní říkáme mezi sebou na ulici i v ložnici. Jinak Růže pro nevěstu zůstane jen guilty pleasure, ve kterém je láska transakčním prostředkem.
Potřebujeme formáty, které ukazují lásku ne jako trofej, ale jako vztah dvou rovnocenných lidí. Kde ženská přátelství existují a mají skutečnou hodnotu. Kde ženy nemusí jít proti sobě, aby zaujaly a někam patřily. Čekám na chvíli, kdy popkultura přestane ženy využívat a začne je skutečně respektovat.
