V moderní době by se snadno mohlo zdát, že pověry patří do dob dávno minulých. Dnes obecně chápeme vznik různých jevů mnohem lépe, umíme si je podložit fakty a vědeckými poznatky. Přesto naše mysl prahne po záhadách, tajemstvích a možná více fantastickém vysvětlení toho stínu v rohu našeho pokoje. Proč tomu tak ale je? Má pověrčivost stále místo v moderní společnosti založené na datech a faktech?
Mnoho z nás by dalo za pravdu faktu, že zakládat štěstí a neštěstí na náhodně se objevujících symbolech je zcela iracionální. I přesto pak zaklepeme na dřevo, abychom něco nezakřikli, a před důležitou zkouškou raději odbočíme do jiné ulice, přeběhne-li nám přes cestu černá kočka. Náš mozek zkrátka touží po jakési fantastičnosti a spiritualitě, kterou si ale zarytý ateista nikdy nepřipustí. Ritualita je v člověku hluboce zakořeněna a jakási víra se předává z generace na generaci. Přeci jen jsme produktem své kultury a společnosti.
Lidová víra a církev: dva světy, které se potkávaly i přely
Naši předci měli velmi propracovanou démonologii a síť pověr, které často ležely mimo oficiální náboženství. Ačkoli se církev snažila takové jednání vymýtit a trestat, nebyla zcela úspěšná. Ne vždy se v kostele dalo vysvětlit, co přesně se stalo. Lidé se drželi příběhů svých předků, které to vysvětlovaly lépe, a hlavně v jejich vlastním jazyce. Bytosti jako jsou polednice, čarodějnice nebo bludičky jsou asi známé nám všem. Tato stvoření plnila mnoho funkcí, od edukačních a morálních až k varovným signálům, které nebylo radno neuposlechnout. Pomáhaly i škodily, a i přesto, že církev takové jednání zakazovala, lidé se často uchýlili k osvědčenému, přesto křesťanskému řešení.
Jestli jste si někdy všimli křížů a kapliček na křižovatkách, není to náhoda. Jde o promyšlenou strategii ochrany proti něčemu, co církevně neexistovalo. Křižovatky jsou totiž od pradávna frekventovaným místem výskytu nadpřirozených jevů. Možným důvodem je i to, že na křižovatkách mimo vesnice se často pohřbívalo. Na škále od trestanců a záhadných pocestných až po nekřtěňátka a jakkoli nechtěné děti. Dalo by se říci, že tato místa soustřeďují negativní energii. Citlivější z vás mi dají za pravdu, že křižovatka s kapličkou uprostřed lesa může působit zvláštním dojmem dodnes. Jedná se jen o jeden z mnoha případů náboženského chování našich předků ve vztahu k něčemu, co ale s oficiální naukou nemělo nic společného.
Podle docenta Petra Janečka je zajímavým prvkem nadpřirozených bytostí i to, že často odporovaly božímu zákonu, a tedy i fyzice. Duch se zmenšoval, čím blíže byl, a zvětšoval se při vzdalování. Vodník při skoku rozvířil vodu směrem do sebe a ne ven. Ale proč církev nebyla zcela úspěšná při vymýcení pověr? Člověk zkrátka věří vlastnímu úsudku. Jestliže něco pochází z vlastní zkušenosti a postupně si svou pravdu ověřujeme i od svého okolí, tak se ve svém úsudku utvrzujeme. Oficiální stránka se vždy liší, a jestliže církev vnímala čarodějnice jako ďáblovy posluhovačky, lidová víra je často mohla vidět jen jako ženy, sousedky, matky a sestry, kterým bylo náhodou do vínku dáno něco navíc. Společnost z toho mohla nejen těžit, ale brát to jako součást bytí.
Racionalizace světa a přerod nadpřirozena
Když se postupně začalo od víry odcházet a svět okolo racionalizovat, zjistilo se, že mnoho dříve nevysvětlitelných jevů se dá poměrně snadno vysvětlit vědeckým bádáním a fakty. Například bludičky jsou jen zapálené úniky plynů, čarodějnictví je jen jakási odlišnost v chování a dobrá znalost přírody. Nic magického ani nadpřirozeného. Přesto si stále uchováváme zbytky magického myšlení a vytváříme nové prvky. Není až tolik žádoucí vše racionalizovat a v době internetu se takové jevy a bytosti mohou šířit mnohem rychleji. Mimo kulturu, ve které vznikly nadále přejímají prvky jiného prostředí. Krásným příkladem tohoto vývoje je upír. Z dříve krvelačné a rozkládající se mrtvoly schopné vyvraždit celé osady se v 19. století stal kultivovaný šlechtic, který si v truhlách vozí zeminu ze své domoviny. V současnosti je upír symbolem pubertální nesmrtelné romantiky. Přitažlivé nebezpečí a lidská touha věřit, že smrtelnost je jen iluze, která se dá snadno překonat.
V dnešní každodennosti se potom zbytky pověrčivosti objevují téměř jako lehká forma rituálního chování připomínající OCD, tedy nutkavé potřeby zabránit nechtěné události malým rituálem. Takovým projevem může být třeba odplivnutí si pro zahnání neštěstí. Jindy se lidé snaží vyvodit blízkou budoucnost na základě gesta či skutku, který se právě stal. Například očekávají hádku po rozsypání soli nebo věří ve vyplnění přání při pohledu na padající hvězdu. Takových malých rituálů a vír by se dalo vyjmenovat mnoho, každý jistě má své vlastní rituály a zvyky, které mu dodávají pocit jistoty.
Digitalizace démonologie
Rozšiřování tohoto folkloru dnes již nepomáhá jen orální předávání, jako tomu bylo po staletí, ale i internet a média jako film, počítačové hry a sociální sítě. Zde se příběhy kumulují a představují dříve obvyklá, ale i nová monstra v novém světle. Folklórní postavy jsou stylizované, jejich charakter má hloubku, vyvolávají v nás emoce a pocit blízkosti. Jejich motivy nejsou vždy jen touha nás vystrašit, ale třeba i zapadnout nebo být milovány a budit v nás soucit. Nadpřirozeno se do současnosti propsalo ve formě hororů, městských legend, creepypast nebo ezoterismu, tarotu a podobně.
Na platformě YouTube, ale i jiných, existuje mnoho kanálů zaměřujících se na čím dál tím více žádané téma nadpřirozena. Samo o sobě to ukazuje na fakt, že toto téma není věcí minulou. Touha po fantastičnu a něčem, co se nedá snadno vysvětlit, přetrvává hluboko v každém z nás. Na tento trend reagují i streamovací platformy, které nám nabízejí dnes oblíbené pořady jako Wednesday nebo Stranger Things. Obracejí klasické strašidelné scénáře a testují naši pozornost a touhu prozkoumávat děj společně s hlavními postavami. Proč se jim ale stále vystavujeme? Zkrátka, i když už nevěříme na rusalky a vlkodlaky, stále jsme vystavováni stejným životním nástrahám jako generace před námi. Moderní monstra stále nesou archetypální poselství, jako je strach z vyloučení, samoty, smrti nebo nepochopení. Jen se převlékla z honosných kabátů minulosti do mikin se sluchátky v uších.
To, co v nás přetrvává
Pověrečnému folkloru jsme vlastně vystaveni každý den i v moderním, logickém světě. Jen se z fantastických, těžko uvěřitelných příběhů minulosti stal více nenápadný, plíživý motiv, který okatě nevyčnívá z naší každodennosti. Současná pověrečnost nezasahuje tak nepatřičně do naší rádoby uvědomělé, faktické mysli. Naopak se jí vystavujeme, protože si stále neseme stejné vzorce, strachy a bolesti. Když si dnes pouštíme nový horor, kupujeme krystal pro štěstí nebo vytváříme vílu ve hře, nejsme natolik odlišní od našich předků. Oni se báli strašidel v temnotě lesa a skal, my se své démony naučili nosit v kapsách bund a na obrazovkách našich telefonů. Otázka by tedy neměla být, zda démonologie jako folklór stále existuje, ale kolik z ní přežívá v každém z nás do dalšího dne.