Nejdůležitější zákon každé země. Ani postavení Ústavy není v České republice rozdílné než jinde na světě a i od ní se odvíjí fungování celého státu. Pojďme se na zákon č. 1 podívat podrobněji.
Ústava České republiky – ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších ústavních zákonů – nabyla účinnosti první den existence ČR. Jako ústavní zákon ji schválila 16. prosince 1992 Česká národní rada.
Ústava má preambuli (předmluvu) a osm hlav, celkem 113 článků. V první hlavě jsou zmíněny charakteristika státu, státní symboly či soutěživost politických stran, druhá hlava se věnuje zákonodárné moci (dvoukomorový Parlament složený s Poslanecké sněmovny a Senátu), třetí moci výkonné (vláda složena z premiéra a ministrů a prezident, který je přímo volený, vrchní velitel ozbrojených sil, jmenuje soudce a uděluje milosti a amnestie).
Čtvrtá hlava mluví o soudní moci (nezávislé soudy, Ústavní soud), pátá věnuje pozornost Nejvyššímu kontrolnímu úřadu (kontrola hospodaření se státním majetkem a plnění rozpočtu), šestá České národní bance (péče o cenovou stabilitu), v sedmé je zmíněna územní samospráva (obce a kraje) a v závěrečné osmé najdeme jen přechodná a závěrečná ustanovení.
Preambule
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.