Letošní ročník festivalu Jeden svět nabízí krátký dokument Nejkrásnější kout na širém světě. Prostřednictvím snímku režiséra Róberta Mihályho jsou reflektovány dynamické změny a hluboké rozpory ve slovenské společnosti. Reportérka fiktivní televize v něm diváka provází prostředím nacionalistických skupin, politických shromáždění a kulturních institucí, kde se setkávají různé pohledy na minulost i současnost země. V sekci Slovenská cesta nalezneme také jeho snímek Ať žije smrt.
V rozhovoru pro Studentské listy se Róbert Mihály zamýšlí nad konceptem nacionalismu krve a půdy – tedy myšlenkou, že národní identita je neoddělitelně spjata s původem a územím. Poté přibližuje zajímavosti z natáčení svého dokumentu Nejkrásnější kout na širém světě.
Na samém počátku dokumentu Nejkrásnější kout na širém světě zaznívá věta: „Když mě napadne myšlenka Slovensko, vidím před sebou nejkrásnější zemi na světě.“ Co vás napadne při myšlence Slovensko?
Nedovedu říct jednu konkrétní věc. Napadá mě spousta partikulárních věcí a jasnou odpověď vám možná dám až v průběhu rozhovoru.
Oba filmy otevírají témata, která jsou dnes stále více aktuální i za hranicemi Slovenska. Jak vnímáte aktuální situaci ve světě v kontextu svých filmů a jak se cítíte uvnitř těchto hranic?
Začal bych tím, že oba filmy se nevěnují tématu nacionalismu náhodou. Vychází z toho, že pro mě je vztah ke Slovensku náhodný. To, kde se člověk narodí, si nevybírá. Pocházím z rodiny, v níž je má matka Češkou z Děčína a část rodiny z otcovy strany z maďarského pohraničí. Například Bratislava se často přirovnává ke kulturnímu a historickému centru právě proto, že leží na hranici tří států. I v minulosti bylo běžné, že se zde mísila němčina, maďarština, slovenský jazyk a další vlivy. Já příslušnost k nějakému státu i z tohoto hlediska vnímám velmi abstraktně. Nemám pocit, že je to ta hlavní část identity, která nás lidi spojuje nebo která by měla být ve společnosti dominantní. Z tohoto pohledu ani nevím, co například odpovědět na předešlou otázku. Slovensko je země, kde žiji, ale dokážu si představit život v Řecku nebo Portugalsku. Znepokojuje mě, že jsou lidé stále častěji schopni říct, že je příslušnost k nějakému státu nadřazená jiným zájmům. Politici či různá hnutí tak mohou svou neschopnost prodat tím, že své ideologie a politické programy označí za prospěšné pro Slovensko. Je to totožné v Česku i v Maďarsku a v podstatě kdekoliv na světě. Nacionalismus vždy vybere z ideologií to, co mu vyhovuje a přilepí na to poté jen státní vlajku toho daného státu, a to je mi vyloženě nepříjemné. Je to na politický program zkrátka málo. Blízké mi vždy bylo rozlišování nacionalismu krve a půdy oproti patriotismu podle George Orwella – něco, co si nezasloužíme, ale k čemu se velká část společnosti hlásí, protože je to jednoduché a poté něco, co vychází z přirozených životních situací, jako je pocit sounáležitosti ke komunitě nebo společnosti jako takové. Zajímá mě, jak se spolu můžeme na tvoření identity podílet a ne to, co nám je vnucováno.
Jak se ohledně toho cítíte?
Necítím se ohledně toho dobře, protože témata, kterými se Slovensko zabývá a směr, kterým polarizovaná společnost míří, nejsou příjemné pro život, tvorbu ani z ekonomického hlediska. Podobně bych se však cítil i v Maďarsku a Polsku. Nedovedu říct, zda v Evropě ještě existuje země, ve které bych se cítil dobře. Nejvíce znepokojivý je vzrůstající silně hnědý internacionalismus. V zemích vítězí partikulární nacionalismus – orbánismus v Maďarsku nebo třeba konzervativně pravicový směr v Polsku a zdá se, že v zemích Evropy vytvářejí silná spojenectví. Na Slovensku se cítím špatně i z pohledu toho, že jsme se dlouhé roky pokoušeli měnit věci v rámci občanského aktivismu nebo antifašistického aktivismu a nyní po deseti letech ty činnosti nepřinesly výsledky. Naopak naději mi momentálně dodávají protesty v Srbsku, které jsou založeny na hodnotách společenské kritiky a solidarity. Na Slovensku chybí větší hybatel.
Nyní bych se ráda věnovala konkurzu na reportérku či reportéra v dokumentu Nejkrásnější kout na širém světě. U scén, ve kterých zájemci o tuto pozici vystupovali, jsem se smála přes slzy. Povězte mi, jak bylo výběrové řízení uspořádáno a s jakým sdělením na něj zájemkyně a zájemci přicházeli. Nevzdělanost a neznalost základního středoškolského učiva byla u většiny vyobrazených uchazečů do očí bijící a já si nedovedu představit motivaci těchto lidí se ucházet se o místo reportéra/ky. Je to zkrátka vzorek reality?
Na Facebooku existuje spousta castingových skupin a abychom nevytvářeli umělý problém, udělali jsme konkurz na moderátora/moderátorku televize, který/á bude dokumentovat nejrůznější události na Slovensku. Blíže jsme to nespecifikovali. Samo od sebe se nám přihlásilo cca 30 lidí, z nichž jsme chtěli vybrat tři lidi, kterým bychom poté na konci prozradili, že byli součástí dokumentárního filmu. Ten však nevyšel tak, jak byl zprvu zamýšlen. Původně jsme chtěli vytvořit YouTube kanál, který bude produkovat obsah podobný dnešním mikrokanálům, ke kterým se hlásí převážně dezinformační scéna. Měl to být pokus, v jehož rámci bychom s vybranými lidmi tvořili reálný nacionalistický obsah. Peníze na protinacionalistický dokument měly pocházet od lidí propagujících právě tyto dezinformační kanály. Vyžadovalo by si to však velký režim utajení a vzhledem k tomu, že se jednalo o studentský film, by to bylo produkčně složité. Zároveň by s sebou takové provedení neslo spoustu etických problémů. Vybrali jsme tedy pouze jednu protagonistku. Motivací lidí bylo, že chtěli být moderátory televize, o níž nevěděli, že je fiktivní. Již na castingu jim došlo, že se jedná o dokumentární film a téměř nikomu to nevadilo.
Překvapuje mě, že tito lidé neměli problém se zveřejněním určitých kontroverzních záznamů z natáčení.
Do takových castingů se hlásí lidé, jejichž snem je dostat se na televizní obrazovku. Mysleli si, že mají co říct.
Jaká byla kritéria pro konkurz?
Ta byla náhodná. Vyvážili jsme počet mužů a žen z různých lokalit a různých věků. Uchazeče spojovali určité rysy, ale to nebyl náš záměr. Trošku jsme to však očekávali. Schéma, kdy měli říct, co je napadne při myšlence na Slovensko nebo co by chtěli natočit jako první reportáž, bylo obdobné. Každý z nich hovořil o přírodě. To byla také vaše otázka a já sám nevím, co bych na ni na tom castingu odpověděl.
Průvodkyní filmem se nakonec stala mladá žena původem z Ukrajiny. Hrál její původ důležitou roli při výběru?
Výběr reportérky byl záměr a zároveň náhoda. Bylo pár měsíců po ruské invazi na Ukrajinu a celé to téma rozdělovalo slovenskou společnost. Byla to také vhodná metoda, jak se dostat k lidem, kteří by se s námi za normálních okolností nechtěli setkat. Pokud je kontaktuje člověk ze zahraničí, mají pocit, že musí tohoto cizince poučit o životě na Slovensku a ochota spolupracovat je větší. Pokud bychom měli větší rozpočet, vybrali bychom tři rozdílné protagonisty, kteří by se navzájem konfrontovali v tom, jaký obsah chtějí vytvářet.
Reportérka přemýšlí o povaze fašismu a duši slovenského národa. Klade si otázku, zda je Slovensko mostem mezi východem a západem a co to znamená jím být. Nyní se na stejnou otázku ptám já vás.
Ta otázka, kterou jsme do filmu vložili, je povrchní – a to záměrně. Nepovažuji přemýšlení o tom, zda naše země patří na východ nebo na západ za správné. Co to vlastně znamená? Znamená to patřit k nějakým politickým organizacím nebo se hlásit k nějakému kulturnímu dědictví? Další otázkou je, čím Slovensko přispělo k tomu, aby se součástí západního společenství stalo. Pokud byste se na Slovensko nebo Polsko tázali ve Velké Británii, popíšou nás jako levnou pracovní sílu. Pokud se tážete na Ukrajině, odpoví vám zase jinak.
V situacích, kdy ve veřejném prostoru zaznívají nenávistné projevy, mám potřebu se vůči tomu ohradit. Má smysl radikálně smýšlející jedince konfrontovat? Nabídnete mi, prosím, strategie, kterých užíváte k navázání komunikace s takovými lidmi?
Platí, že čím méně toho má člověk skutečně co říct, tím více touží po tom být vyslyšen. Velmi mnoho lidí užívá pojmy, kterým nerozumí, a proto se v mých filmech často ptáme na to, co vlastně fašismus znamená. I já bych měl problém odpovědět tak, aby má definice neobsahovala různá protiřečí. Lidé z různých skupin automaticky přebírají vzorce jazyka a argumenty, nad kterými se hlouběji nezamýšlí. Pokud byste přišla za někým s ruskou vlajkou na Facebookovém profilu, můžete odhadnout, jaká schémata argumentů použije a tím pádem se na něj můžete připravit. Například se ho pokoušet dotazovat na to, zda si uvědomuje protiřečení jednotlivých tezí. Nefunkčnost toho však spočívá v tom, že lidé se sklonem k uvěření dezinformacím často nezmění názor ani na základě racionálních tvrzení. Smýšlejí emocionálně.
Komunikovat mezi sebou s odlišně smýšlejícími lidmi můžeme, ale za jakým účelem? Otázkou dneška je také to, jak vrátit smysl společenským debatám. Jak nevěnovat prostor tématům, které pouze zahlcují veřejný prostor a důležitější témata odsouvají na okraj. Ideálním příkladem je slovenský zmocněnec vlády, který vyšetřuje, zda jsou ve vakcínách nano čipy. Nedávno měl tiskovou konferenci, na které přirovnával očkované jedince ke geneticky modifikované kukuřici. Je pro mě symbolem zoufalství, že někdo, kdo potřebuje odbornou pomoc a kdo by minimálně neměl mít slovo ve veřejném prostoru, je součástí vlády. Stává se z toho skládačka v celosvětovém měřítku. Podobné lidi najdeme také v Trumpově nebo třeba Orbánově administrativě. Nechci znít jako konspirátor, ale připadá mi to jako jasná politická strategie k odlákání pozornosti od jiných témat. Pokud se budeme převážně věnovat například ministryni kultury Šimkovičové, nezbude nám dostatek energie k věnování se například tomu, jak vláda naloží s vysokými cenami bytových nájmů a tak dále. Politika se mění na soubor marketingových tahů a protitahů. Musíme se snažit očišťovat jazyk, aby debata v médiích měla smysl. Pomoci tomu může například správné používání výrokové logiky. Nepravdivá tvrzení se nesmí zaměňovat za vlastní názor.
Pro koho je snímek primárně určen? Daří se mu proniknout i mezi širší spektrum diváků? Ovlivňuje veřejnou debatu?
Toto je také otázka na to, s jakou strategií vytvářet filmy. Zamýšlím se nad ní často i při jiných projektech. Pokud je člověk přesvědčen o svém názoru a zhlédne oba mé filmy, může si říct, že jsou silně zaujaté. Já se ptám, zda je úlohou dokumentů být objektivní. Co objektivita znamená? Znamená to, že máme udělat veřejnou diskusi s člověkem, který si myslí, že jsou ve vakcínách nanočipy od Billa Gatese a poté s kardiologem, který si myslí, že tomu tak není? Subjektivita zde vždy bude a byl bych rád, kdyby se lidé dívali i na věci, se kterými nemusejí ihned souhlasit a poté k nim vyjádřili svůj názor. K tomu, aby se naše dokumenty dostaly dál, využíváme dostupné prostředky. První z mých filmů byl na výročí sametové revoluce odvysílán ve veřejnoprávní televizi a měl dosah i k lidem, kteří by ho nešli zhlédnout do kinosálu VŠMU. Cílem snímků bylo vyvolat odezvu společnosti, nastavit jí zrcadlo a přinutit publikum přemýšlet. Do jaké míry je to účinné, nevím. Těší mě však každá reakce. Pozitivní i negativní. Byl jsem překvapený, jaké debaty film vyvolal například ve Francii nebo v Řecku, i přestože je u nich situace odlišná, tak mnohé z narativů jsou tam podobné. Nemyslím si však, že má film moc měnit člověka s jiným hodnotovým rámcem.
Jak nebezpečná byla cesta k dokumentaci určitých záběrů? Setkal jste se s projevem násilí například vůči moderátorce oné fiktivní televize nebo někomu z týmu v průběhu natáčení?
Problematické byly spíše reportáže z demonstrací v dokumentu Ať žije smrt.
Narážíte, předpokládám, na scénu, v níž kameraman přímo říká, že se bojí.
Kameraman Peter Podolský odmítl dále pokračovat. Do dokumentu se nedostalo, že jsme byli párkrát konfrontováni rasistickými fotbalovými fanoušky, kteří si mezi sebou rozdávali letáčky s mou podobiznou a podobiznou jedné kameramanky.
Kde u vás končí hranice toho, kam až jste pro dokumentaristické účely schopen zajít?
Nemám tu hranici jasně nastavenou. Nebezpečnější situace pro potřeby projektů vyhledáváme a vyhodnocujeme, do jaké míry mohou ohrozit štáb a zda na jejich podstoupení máme konsensus. Vyhodnocujeme, co jsme z dané situace schopni pro účely filmu vytěžit, aby to nebylo samoúčelné. Přemýšlel jsem o důvodech, které vedly některé štáby k tomu, aby bezprostředně po ruské invazi vyrazily na Ukrajinu. Zda nechtěli pouze „válečné porno“ a obrázky na TikTok.
Nastavujete si nějaká preventivní opatření?
Nyní při přípravě nového filmu nás zajímají události, kde dochází k velmi tvrdým projevům násilí. Například v Gruzii, kde velká část demonstrantů otevřeně bojuje s policií v ulicích a kde policie užívá nepřiměřené násilí vůči novinářům a dokumentaristům, si určujeme bezpečná místa a víme, co si ještě můžeme dovolit a co už pro nás představuje riziko, které nechceme podstupovat. Když už navštívíme událost, kde hrozí erupce násilí, konzultujeme se štábem, co ze situace chceme vytěžit, jak budeme komunikovat a jak si nastavíme podmínky tak, aby měl každý možnost říct, že dál nechce pokračovat. Momentu, kdy v Gruzii zasahuje vodní dělo a novináři jsou biti, předchází x jiných forem násilí. V jazyce nebo v symbolech. Dokumentovat tyto faktory považuji za důležitější než stát v hloučku novinářů a pozorovat, jak někdo v Paříži zapaluje kontejner. V takovém momentě otáčíme kameru a natáčíme právě tento hlouček.
Jaká témata vás letos zaujala na festivalu Jeden svět?
Všechna témata. Momentálně mě velmi zajímají filmy mapující situaci v Gaze. Myslím si, že reakce západních společností je poměrně zvláštní, a mrzí mě, že i na Slovensku je toto téma banalizované. Velmi lehce můžete být označený za antisemitu, i přesto že jste dlouhodobý antifašistický aktivista. Vždy mě zajímá, když mají tvůrci snahu dát hlas někomu, kdo ho nemá, a tím pádem trochu ponížit své privilegium k točení filmu – nekolonizovat aktéry a nenasávat pouze to, co je posléze ukázáno. Líbí se mi, když mají opravdovou vůli zobrazovat témata nespravedlnosti a když protagonisté hrají tu hlavní úlohu. Nejvíce mě baví filmy, ve kterých je režisér v pozadí a které se snaží experimentovat formou.
Prozraďte mi, čemu se věnujete nyní a jaké projekty plánujete do budoucna.
Nyní připravujeme film pojmenovaný Európu obchádza strašidlo. Je to politická esej, v rámci které navštěvujeme různé události v Evropě. Cesta začíná v tělocvičně řeckého uprchlického tábora na ostrově Lesbos, kde mají lidé na útěku možnost trénovat bojové umění. Následně přecházíme přes výročí vylodění spojenců v Normandii, neonacistickou demonstraci ve Varšavě nebo gruzínské protesty. Oscilujeme po okrajích Evropy, kde se nyní vede zápas o to, zda tyto státy budou pod vlivem Ruska. V rámci Evropy poté zkoumáme, co to všechno znamená. Ústřední téma projektu je strach jako politická zbraň. Snažíme se zachytit, že nemáme jednu Evropu, ale množství Evrop v různých zemích. Také zachycujeme osudy lidí, kteří stále neztratili naději měnit svět k lepšímu.
Tento rozhovor byl přeložen ze slovenštiny do češtiny.