Veronika je třiadvacetiletá všeobecná zdravotní sestra na koronární jednotce v pražské nemocnici. Koronární jednotka je nemocniční oddělení, které se specializuje na pacienty s různými srdečními onemocněními, jako jsou zástavy srdce, anebo při potřebě mimotělního oběhu. Pacienti s těmito onemocněními vyžadují nepřetržité sledování a léčbu.
Jak vypadá začátek směny u vás na oddělení?
Začátek ranní a večerní směny se liší svým předáním, ale vždy se scházíme na sesterně a tam si předáváme informace o pacientech. Ve zkratce je rozdíl v tom, že denní směna ví informace o všech pacientech na oddělení. Noční a víkendová ví pouze ty, které má na starosti. Většinou má každá sestra jednoho až dva pacienty, ale je to individuální, záleží na závažnosti stavu pacienta.
Většinou je představa, že na koronární jednotce, která se soustředí na srdce, máte spíš starší pacienty. Je to pravda nebo máte i mladé pacienty?
Převážně tu máme starší pacienty. Jsou to lidi, kteří jsou většinou v důchodu, ale čím dál víc nám přibývá pacientů kolem padesáti let nebo i mladší. Jsou i případy, kdy mají zástavu těhotné nebo ženy po porodu. Někdy máme i pacienty kolem třiceti, čtyřiceti let. V tuhle chvíli se ten průměr začíná snižovat. Dříve bych řekla, že u nás byli spíš starší lidé a ti tu jsou, ale přibývá i těch mladších ročníků. Už jsem zažila, že jsme tu měli i lidi v mém věku.
Vidíš změnu i v něčem jiném než ve věkovém průměru pacientů?
Zhoršují se stavy pacientů. Když jsem nastupovala, šlo spíš o infarkty, s ecmem (mimotělním oběhem) jsme se setkávali méně, byl třeba jednou za dva nebo tři měsíce. Nebyl tak častý. Obecně srdeční podpory byly méně časté, měli jsme zde spíš infarkty, plicní embolie, ale teď se průběhy onemocnění zhoršují. Máme více srdečních zástav a víc lidí je napojených na mimotělní oběhy.
Máte u vás nějakou teorii, čím to může být?
Hodně se to přisuzuje stresu. Někdy ti, co k nám přijdou, už nějaké přidružené onemocnění mají. Nechodí na preventivní prohlídky, přecházejí onemocnění, neléčí se, například neberou léky. Ale samozřejmě to neplatí u všech, to určitě ne.
Od začátku roku u vás probíhají cvičení na vybíhání k resuscitaci. O co se jedná a jak takové cvičení probíhá?
V rámci tohoto cvičení jde převážně o zdokonalování sester a koordinaci sestry a doktora. U nás na oddělení se také resuscituje, ale u toho cvičení jde o trénink situaci v prostředí, které tolik neznáme a proto vybíháme na jiná oddělení, abychom byli případně připravení.
Simulace resuscitace, tak tomu říkáme, začne tím, že nám odněkud z nemocnice zavolají, že je potřeba resuscitace. Hned na začátku hovoru je nám řečeno, že se jedná o simulaci. Ale výběh a celý ten proces probíhá stejně jako při skutečné resuscitaci. Ve zkratce to vypadá tak, že vybíhají dvě sestry a jeden doktor na dané oddělení a každý má svou přidělenou roli. V rámci toho se také trénuje koordinace s lékaři, kteří pracují přímo na daném oddělení.
Je něco o čem si myslíš, že se ve zdravotnictví nemluví, ale mělo by?
Myslím si, že ze strany personálu se moc nemluví o tom, že je ta práce náročná. Jak sestra, tak i doktor si nesou domů určitou zátěž z psychické stránky. S tím, že to bude fyzicky náročné člověk počítá (i když jsme na vysoké škole tělocvik neměli; ale podle mě by bylo dobře, kdyby byl), ale psychická náročnost tam je taky. Pacienti u nás sice neumírají na denní bázi, ale není to výjimečné, stále jsme akutní oddělení. A když se to stane, tak si to jak sestry, tak i lékaři nesou domů, a na to se podle mého názoru zapomíná. Sice máme v nemocnici tým psychologů, podporu z psychické stránky, ale člověk to chce občas zvládnout sám a někdy se počítá s tím, že tu pomoc vlastně ani nepotřebuje. My máme třeba skvělý kolektiv. U nás to probíráme i mezi sebou a povídáme si o tom i s lékaři nebo se ptají, jak to vnímáme my sestry.
Sleduješ seriály s tematikou zdravotnictví, nebo jsou podle tebe až moc nerealistické?
Ano, sleduji. Někdy je to i reálné a samozřejmě někdy tam jsou věci, u kterých si říkáš, že takhle to prostě není a takhle to nefunguje. Ale ano, tematické seriály sleduji.
