Je to přesně 53 let od jednoho z nejodvážnějších činů v historii naší republiky. Uplynulo více než půl století od obětování mladého lidského života za účelem vytržení československého lidu z letargie způsobené okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. I po takové době se nad upálením Jana Palacha strhávají četné diskuze. A i po takové době se musíme klanět před jeho hrdinstvím.
Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze a své dětství strávil v nedalekém městečku jménem Všetaty. Jeho otec Josef byl cukrářem, matka Libuše byla v domácnosti. Oba se aktivně zajímali o dění v republice a v tomto duchu vychovali i své dva syny, Jiřího i Jana.
V padesátých letech byla cukrářská díla Palachova otce zavřena, a tak začal pracovat v pekárně, zatímco jeho matka nastoupila jako prodavačka ve stánku na nádraží. V roce 1957 sama vstoupila do KSČ, a to z jediného důvodu – chtěla synům zajistit budoucnost a otevřít jim těžce dosažitelnou možnost studovat. V roce 1962 Josef Palach zemřel na infarkt a Libuše Palachová zůstala s ještě neplnoletým Janem sama.
Po úspěšném ukončení studií na gymnáziu bylo Palachovým snem studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. I přes dobrý výsledek v přijímacích zkouškách na školu nebyl přijat. Začal tedy docházet ke studiu na Vysoké škole ekonomické. V roce 1967 navštívil Kazachstán a o rok později pomáhal při organizaci brigády v Leningradu (dnešním Petrohradu).
Pak přišel zlomový rok 1968 a s ním období pražského jara. Palachův (již tak výrazný) zájem o politické dění jenom vzrostl, chodil na mnohá setkání, nebál se účastnit diskuzí. V říjnu nastoupil na filozofickou fakultu a jeho účast na demonstracích a protiokupačních stávkách byla čím dál četnější.
Po Praze se procházel s fotoaparátem, dokumentoval vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a prvotní odpor tamějšího lidu. Pravděpodobně někdy v tomto období si Palach uvědomil, že okupace není pouze dočasná a že k vyburcování apatické společnosti bude potřeba mnohem důslednějších činů. Ty se nedlouho nato rozhodl realizovat. Jako inspirace mu posloužilo několik Američanů, kteří se demonstrativně zapálili na protest proti válce ve Vietnamu, nebo Ryszard Siwiec, jenž své sebeobětování bral coby nesouhlas se srpnovou okupací Československa, jíž se účastnili i polští vojáci.
16. ledna 1969 přijel Jan Palach na Václavské náměstí k Národnímu muzeu, odložil si kabát a aktovku, vytáhl lahvičku s éterem, část vypil, polil se benzínem, škrtl zápalkou a před zraky několika desítek svědků vzplál. Přeskočil zábradlí a běžel k domu potravin, poté byl málem sražen tramvají. Řidiči tramvaje spolu s kolemjdoucími se podařilo hořícího mladíka kabáty uhasit. I přes velké bolesti se Palachovi podařilo nasměrovat přihlížející ke své aktovce a k dopisu uloženému v ní.
Palachův dopis:
Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou:
Okamžité zrušení cenzury
Zákaz rozšiřování Zpráv
Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí- li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.
Pochodeň č. 1
P. S.: Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.
Popálený byl okamžitě převezen na kliniku, kde až do své smrti stál za svým činem a trval na tom, že ona skupina jeho následovníků skutečně existuje a bude v jeho díle pokračovat. Jan Palach zemřel tři dny nato, 19. ledna 1969 na následky popálení ve věku dvaceti let.
Širokou veřejnost Palachův radikální čin na čas skutečně šokoval. Již 18. ledna se na jeho podporu konala protestní hladovka, 20. ledna byla pak uspořádána pietní akce. Vzdát hold odvážnému studentovi přišly následující týden desetitisíce lidí. I přes zásahy moci a snahu udržet celou situaci pod kontrolou nadále docházelo k mnoha demonstracím a protestním akcím, společností se šířily obavy z dalších upálení.
Palachovo přání skutečně probudit společnost se ale splnilo až o dvacet let později, kdy v roce 1989 jeho čin znovu získal značnou pozornost. 15. ledna 1989 začaly masové akce na uctění památky Jana Palacha. Jednalo se o největší projev občanského odporu vůči totalitě od její stabilizace v 70. letech a zároveň jeden z prvních kroků k pádu komunistické vlády v Československu.
Nyní si po 53 letech znovu připomínáme jeho stále aktuální čin. Skutek mladíka, který neviděl jiný způsob, jak vytrhnout lid z apatické tolerance nesvobody, cenzury, útlaku a okupace, než ukončení života. Jednání mladíka natolik odvážného, že si jako oběť vybral život svůj.
