Středoškolská simulakra a další fetiše

Ve filosofii vědy používáme rozlišení mezi jevem a skutečností, které často přijímáme od reprezentačních modelů poznání. Snad nikde ale tohle rozlišení neselhává tak zoufale jako na akcích českého středoškoláka. Zvláště pak v takzvaných „politických simulacích“ a „vzdělávacích modelech“. Tam se mají účastníci učit o politických procesech tak, že je sami představují. Referenty jsou tam dávno zlikvidované a zlé šelmy tam padají jako ochrnuté jedna za druhou. Co je ale funkcí těchto modelů? Zobrazují věrně realitu, a odhalují tak její dysfunkční systémy, nebo zobrazují její idealizovanou verzi?

Pražský studentský summit a model amerického kongresu AmKon (dříve ČMAK), dva nejznámější z těchto imaginárií, nechávají své účastníky vyjednávat, hlasovat a lobovat, jako by skutečně prosazovali politické změny. A to se smlčeným porozuměním, že jde o jakési zpřítomnění politické reality, v němž je třeba se pohybovat s přiměřenou obdobností. „O politice se můžete učit, ale nechcete si ji rovnou vyzkoušet?” ptají se webové stránky jedné z těchto fantazijních miniatur. Dualita téhle otázky samozřejmě zužuje možné pole odpovědí: Možnost politiku skutečně dělat je předem vyloučena, v úvahu přichází pouze ji zkoušet. Pro účastníka se ale takový rozdíl stává bezvýznamným. Realita časného vstávání a nekonečného schůzování ho totiž ošálí skutečnými účinky. Migréna a zbytkáč jsou pro něj zcela reálné. Lze si pak snadno nevšimnout, že zákony, které prosadil, jsou zákony Mumulandu.

Pod webovou záložkou „Do jaké role se můžu obout?” si účastník vybírá politickou frakci, jejímž bude během simulovaných jednání stoupencem. Všechny takové role si jsou samozřejmě rovnocenné. (Všechny role ve výmarském Reichstagu jsou zřejmě stejně hodny obutí.) To, že ze simulace není žádný pohled vyloučen, je samo o sobě reprodukcí nějakého pohledu. Ideologie na styl no make-up make-up. Volná hostina svobodné myšlenky zkrátka nesmí z meníčka odstranit ani poslední salmonelózní kuře. V tomto smyslu je obouvání více než vzájemné, zatímco si účastníci obouvají role, jsou sami obouváni. 

Zkoušení je tak subjektivizací politické praxe. Jde o rezignaci na politiku, která se ovšem stylizuje do jejího hávu. Formou i obsahem ale reprodukuje neměnnou danost simulovaného. Mumuland se, jak se zdá, vyznačuje jistou konstitutivní funkcí vůči vnějšímu světu. Simuluje se, aby se neustále utvrzovalo v tom, že tam venku je něco, co je simulováno. 

Karantenizace změny

Každý takovýto systém má samozřejmě svůj účel. A účelem je vždy to, co už dávno fakticky dělá. Je po svém ovoci zcela poznatelný. Vlastně tu nejde o žádný komplexní postřeh: Středoškolská simulakra tu jsou od toho, aby se děcka vyřádila a dala pokoj. Místo měnění světa si z něj stačí vyjmout třeba jeho patos o demokracii a ten donekonečna recyklovat na letním táboře. Politika je tak dovedně odsunuta do sterilních prostředí a spektákl ve studentské simulaci našel způsob, jak fingovat změnu, aniž by utrpěl jejími důsledky. Středoškoláci vynalezli konzervující revoluci. 

Takové simulakrum se ale neomezuje pouze na politické miniatury. Různé školácké unie, evropská fóra mládeže a další fetišové kolosy mají rovněž za cíl vytvořit takovou dozvukovou komoru. V ní veškerá angažovaná činnost smí spočívat právě v tom, že vše zůstane přesně takové, jaké je. Zatímco dříve studentské organizace přejímaly svou strukturu od odborových hnutí po vzoru grenobelské doktríny francouzského svazu studentstva, dnes jsou pouhými vzdělávacími simulacemi; zkrátka místy, kde si účastníci vyzkouší prosadit změny stanov a zvolit předsednictvo. Od politických modelů je lze rozeznat jen těžko. Na obou jsou žáci v kravatách vedeni k reprodukci liberálního kýče a ani na jednom se nijak do politiky nezasahuje.

Dnešní studentské rady (unie, senáty, zastupitelstva atd.) vlastně ani nemají ambici do něčeho zasahovat. Jsou jednoduše místy, kde se politika zkouší. Všichni dospěláci tohle samozřejmě ví, a tak tato tělesa neberou vážně. Když potom různé koučovací iniciativy říkají: „Žákovský parlament je komplexní vzdělávací nástroj, který efektivně rozvíjí občanskou gramotnost dětí,” v zásadě říkají totéž, co my. My je jen doplňujeme poznatkem ze studentského manifestu roku 1966 o takových vzdělávacích nástrojích: Systém výuky je vždy v posledku výukou systému.

Tohle prostředí vlídně recipovalo všelijaké nesmyslné a vyprázdněné fráze o „participaci mládeže“. Není divu, že se taková horlivost ujala právě u nás, kde vládnou fetišové formy angažované neangažovanosti; kde je veškerá diskuze o mládeži těhotná vnitřním rozporem a kde jsou studenti na jedné straně symbolem změny režimu a na straně druhé je jimi spolehlivě pohrdáno, kdykoliv se snaží režim měnit. Formy bez obsahů a stanovy bez činnosti. A máme z toho jen ohromné množství fotek „participujících” mlaďasů. Vždy na nich mají špatně padnoucí oblek a vedle sebe ten nejhorší nástroj, co lidstvo vynalezlo, v závěsu snad jen za skřipcem a železnou pannou: Hliníkový roll-up banner.

Disneyland a fantasmagorie

Baudrillard zavádí užitečný pojem Disneylandu. Disneyland v sobě oživuje různé představy o světě, ale nesnaží se přitom o jeho věrnou nápodobu, nýbrž o zjevnou karikaturu. Uzná vyumělkovanost zobrazení a tehdy o těchto představách vlastně tvrdí, že ve vnějším světě skutečně existují. Nebo přinejmenším někdy někde existovaly. Disneyland „je prezentován jako imaginární, abychom uvěřili, že reálno je reálné.“ Když je svět pouhým derealizovaným prostředím, musí v sobě zauzlit halucinační stanice; místa, kde lze fingovat, že je ještě nějaká realita vnějšího světa. 

To je totiž fígl studentských simulací: Vůbec žádnými simulacemi nejsou. Simulovaným je svět, který se snaží napodobit. Ony do sebe jen transponují ideály tohoto simulovaného světa a nedokonalost takové transpozice dávají na odiv: Skutečnou demokracii si tu jen zkoušíme; nu a když není tady, musí být tam venku. Vracíme se tak ke konstitutivní funkci reálna, kterou tyto miniatury plní vůči světu. Tu lze destilovat na prostou implikaci „pokud-pak“: Pokud realita není ve falešném, pak je někde jinde; pokud americké hodnoty nejsou v Disneylandu, pak jsou mimo něj; pokud diplomacie není na Studentském summitu, pak je ve skutečné politice; pokud jsme nic nezměnili v zasedačce, pak se musela změna udát mimo ni. Všechny tyto formule jsou samozřejmě neplatné.

Cílem této statě samozřejmě není ani urážet středoškoláky, ani tvrdit, že účastníci studentských Disneylandů jsou nějak zvlášť poblouznění. Takové tvrzení by mohlo být vyřčeno jen v čistém reálnu mimo sféru modelu. Cílem je předně ukázat, že my se od kravaťáků s roll-upem vůbec nelišíme. I my jsme totiž zamčeni v dozvukové komoře. Fetišový charakter středoškoláka, kterým jsme lapeni, spočívá v předpokladu: Předpokládáme onu nepodloženou implikaturu principu reality, která je slepým nexem a hladovou příčinností. U nás se projevuje například v alibismu věty „alespoň jsme něco udělali,” kterým se bulíkujeme, jakmile se vrátíme z demonstrace. Jinými slovy máme také své hrací koutky, kde se vyřádíme, abychom dali pokoj. Říkám tedy snad, že je špatně jezdit se spolužáky do Plzně larpovat schůzování? Říkám předně to, že je špatně dělat cokoliv a všechno je potřeba okamžitě zakázat.

Adorno dovedně kritizuje vulgární idealismus, který si zmíněnou angažovanou neangažovanost náramně pochvaluje. To si tak vždycky praští pěstí do stolu se slovy: „Ksakru, aspoň, že ty mladý v něco věřej.” Jenže ono občas nestačí v něco věřit. Občas je potřeba věřit ve velice konkrétní věc.

Rubrika Intervence je čtrnáctideník, který vznikl ve spolupráci mezi Studentskými listy a filosofickým spolkem Praxis. Externí spolupracovník redakce a student Ústavu filosofie a religionistiky Petr Franc se v něm věnuje kulturním a politickým tématům, ale také kritice nevěcných kritik. Název nese po stejnojmenném žánru politické agitace.