„A chtěla bych také připomenout, že už čtvrtý rok na Ukrajině zuří válka a Ukrajinci stále potřebují vaši podporu.“ Vzápětí Anna Banytiuk, budoucí studentka 3. ročníku na Akademii výtvarných umění (AVU), také poděkovala za dosavadní pomoc, kterou Česko poskytlo její rodné zemi. Nejen to zaznělo na vernisáži výstavy Cesty do neznáma, která se odehrála v pátek prvního srpna. Výstava zachycuje její okamžiky a pocity ze zpátečních cest do Charkova, poté co v roce 2022 přijela do Prahy. Anna své obrazy představila společně s Galerií Postoj, jejímž ředitelem a zakladatelem je Filip Kolář, který nedávno ukončil bakalářské studium oboru Arts managment na VŠE. Jak s Annou, tak s Filipem jsem udělal krátký rozhovor, nejen o této výstavě.
Několik příznivců, studentů, známých, ale i pár náhodných kolemjdoucích se shromáždilo na stanici metra Náměstí Republiky, konkrétně uvnitř ve vestibulu, kde se galerie nachází. Původně prostor patřil směnárně a nebyl dlouho nikým využíván. Teď tam sídlí galerie Postoj, která zdi nechala prázdné pro nadějnou umělkyni, aby je mohla svými olejomalbami zaplnit. V jejich dílech získávají běžné okamžiky, v tomto případě očima Anny, nový význam a leckdy i mystický nádech.
Jak těžký byl pro Vás a pro Vaši rodinu odchod z rodné země?
Ano, vlastně jsem se stěhovala sama. Moje rodina zůstala na Ukrajině, protože jsem se sem přestěhovala kvůli stáži na AVU. Původně jsem si myslela, že to bude jen na pár měsíců. V té době právě začala válka a já jsem měla v hlavě jen to. Ten odchod jsem tehdy vůbec nevnímala jako něco složitého nebo odvážného – ani jsem si pořádně neuvědomovala, co se děje. A teď? Teď jsem tady už přes tři roky. Za rodinou na Ukrajinu jezdím pravidelně.
Jaká je momentálně situace mladých ukrajinských umělců a umění vůbec na Ukrajině?
Snažím se to pořád aspoň nějak sledovat a nevypadnout úplně z kontextu. Když jsem se sem přestěhovala, cítila jsem silnou potřebu porozumět českému uměleckému prostředí. A teď se zase pomalu vracím zpátky k tomu ukrajinskému.
Musím říct, že mám velkou radost z toho, že se umění na Ukrajině dál rozvíjí. Je tam opravdu silně cítit vliv současné reality v dílech umělců. Bohužel, mnoho umělců je dnes také na frontě – a někteří z nich při obraně Ukrajiny umírají.
Co bylo inspirací pro tuto výstavu?
Všechny ty obrazy vznikaly během mých cest zpět na Ukrajinu. I když nejsou přímo o válce, odráží se v nich rodina a chvíle, které přinesl začátek války, hlavně to, co prožívám. Jsou to všechno okamžiky a momenty, které jsem si vyfotila, zapamatovala a chtěla jsem je namalovat. Ve své tvorbě mám ráda pozorování reality. Časem jsem si uvědomila, že když vytrhnu určitý okamžik nebo motiv z jeho původního kontextu, může působit téměř magicky, právě proto, že není hned jasné, co se tam vlastně odehrává. Jsou to cesty do neznáma, nejen ty fyzické, na Ukrajinu a zpátky, ale i ta nová životní cesta, kterou jsem začala odjezdem z Ukrajiny. A pokaždé, když se vracím zpátky do Prahy, prožívám to jinak. Každý návrat je nový.
V čem je pro vás každý návrat do Prahy jiný?
Když se vracím zpátky do Prahy, nikdy nevím, jestli doma bude všechno stejné, až se tam příště vrátím. Jaká celkově bude situace na Ukrajině. Týká se to všechno strachu a pocitu úzkosti z budoucnosti, který jsem zvlášť silně cítila při nuceném odjezdu do jiného města, když vypukla válka.
Jaké byly Vaše začátky na AVU?
Začátky pro mě byly docela náročné. Potřebovala jsem se rychle naučit česky, aspoň natolik, abych rozuměla tomu, o čem se mluví v ateliéru – a také abych pochopila kontext českého umění, který mi byl úplně cizí. Akademie výtvarných umění mi ale hodně pomohla. Pro ukrajinské studenty zorganizovali semináře s Alicí Nikitinovou, v rámci kterých jsme chodili do muzeí a mluvili o českém umění. To mi velmi pomohlo se zorientovat.
Jak vnímáte roli umění v dnešní vypjaté době?
Dá se říct, že k přežití umění nutně nepotřebujeme, spousta lidí žije bez něj. Ale zároveň, když jde opravdu o samotnou existenci, jako například dnes na Ukrajině, ukazuje se, jak zásadní roli má kultura a umění. V době války je důležité nejen přežít fyzicky, ale také zachovat a rozvíjet svou kulturní identitu.
Co pro vás tato výstava znamená?
Je to vlastně moje první výstava a tím, že je uspořádaná ve veřejném prostoru, se cítím docela odhalená. Moje obrazy totiž vycházejí z velmi osobních námětů, takže je to pro mě silný moment.
V rozhovoru je zmíněna Alice Nikitinová, vedoucí ateliéru kresby, kterou právě studentka z Charkova navštěvuje. I díky ní vznikla tato spolupráce, která, jak vyplývá z rozhovoru se zakladatelem galerie, posunula galerii tak trochu nazpátek, kdy začínala. Ukrajina a pomoc jí je totiž tou mantrou, která tento unikátní veřejný prostor nastartovala.
Co je Galerie Postoj?
Galerie Postoj je veřejná galerie ve veřejném prostoru, která se nachází přímo v centru Prahy, na Náměstí Republiky. Naším cílem je vytvářet prostor pro mladé začínající umělce, zejména pro studenty a studentky vysokých uměleckých škol, jako je Akademie výtvarných umění v Praze, Umělecko-průmyslová škola a další. Nejsme galerie, která je financována třetí stranou.
Jak vznikl jedinečný nápad proměnit bývalou směnárnu ve vestibulu stanice metra B na Náměstí Republiky v galerii?
Celý projekt vznikl v roce 2022 jako spontánní reakce na válku na Ukrajině. Začali jsme prodávat obrazy a výtěžek z prodeje jsme poslali na pomoc přes organizaci Člověk v tísni. Během několika dní se podařilo vybrat více než 50 000 Kč. Tehdy jsem si řekl, že by byla škoda to teď ukončit. Zároveň chceme být galerií, která stále pomáhá začínajícím umělcům. Když jsem přemýšlel, kde by taková galerie měla vzniknout než ve veřejném prostoru, protože pro mě je důležité, aby těm výstavám porozuměl každý, a také aby kdokoliv se měl šanci na ně podívat. Poté začalo vyjednávání s paní Annou Schwarz, hlavní architektkou Dopravního podniku hlavního města Prahy. Po roce jsme dostali klíče a dnes máme tu čest provozovat Galerii Postoj.
Jak vznikla spolupráce mezi Vámi a Annou Banytiuk?
Pravidelně navštěvujeme klauzury na Akademii výtvarných umění i na UMPRUM. Je to pro nás důležitý způsob, jak sledovat současnou tvorbu mladých umělců a hledat ty studenty, kteří by zapadli do konceptu naší galerie. Výběr samozřejmě není jednoduchý, talentovaných umělců je opravdu mnoho. Na AVU nás zaujala právě Anna Banytuik a jelikož se znám Alicií Nikitinovou, vedoucí ateliéru kresby, tak jsme Annu skrz ní oslovili a nakonec se nám podařilo tuto výstavu dohodnout.
Podle čeho vybíráte umělce, se kterými spolupracujete?
Tohle je otázka, kterou dostáváme často a je pravda, že u galerie ve veřejném prostoru, která nemá jasně definované kurátorské zaměření, není výběr vůbec jednoduchý.
O co se ale snažíme, je vybírat umělce, kteří mají jasný záměr a jejichž díla jsou srozumitelná i pro diváka, který běžně do galerií nechodí. Chceme, aby to umění bylo přístupné – aby mu mohl opravdu porozumět každý.
V případě Anny Banytiuk je pro nás důležité, že její tvorba vychází z osobní zkušenosti, kdy vybírá momenty, které ji přijdou zásadní a ty pak promítá do svých obrazů. Divák v nich vidí konkrétní situaci, pocit, nebo atmosféru, aniž by musel znát celý příběh. A právě to je pro nás klíčové.
Pokud i vy chcete zažít cestu do neznáma, která má tajemný, rodinný a každodenní nádech, výstava Anny Banytiuk je k vidění do 24. října.