Velká francouzská revoluce… notoricky známé téma převážně francouzských dějin, avšak s velkým přesahem do dějin celé Evropy a potažmo i světa. Jak by také ne, když narušila staré feudální struktury a nahradila je principem rovnosti občanů, na kterém dnes stojí moderní demokracie, zpopularizovala konstituční monarchii jako dominantní způsob státního zřízení 19. stol. v Evropě a půl století po svém historiky nejčastěji uznávaném konci zažehla jiskru, jež odstartovala ve značné části kontinentální Evropy revoluční roky 1848–1849. Ty si kladly za cíl implementovat myšlenky Velké francouzské revoluce do ústav a společností států, ve kterých k nim došlo.
Jedná se tedy o velmi komplexní a složité téma, což má v historiografii přirozeně za následek různorodost názorů historiků na velké množství jeho aspektů, především na periodizaci a příčiny. Rovněž velmi zajímavá je však také rozdílnost v samotném úhlu pohledu známých historiků, či lépe řečeno rozdíl v tom, z jaké roviny se na revoluci dívají. Na Velkou francouzskou revoluci totiž existuje mnohem více pohledů než jen konflikt mezi třetím stavem, jakožto nejrozšířenejší skupinou v tehdejší feudální francouzské společnosti, a šlechtou, jakožto stavu privilegovaného, jak nám ji předkládá nejznámější – a v případě základních a středních škol jediný probíraný pohled – a to marxistický. Ve svém příspěvku se tedy pokusím přiblížit pohled a výklad tří významných francouzských historiků, kteří se Velkou francouzskou revolucí zabývali.
Tocqueville – cesta k centralizaci
Prvním a velmi významným historikem, který se revoluci věnoval kolem poloviny 19. stol., byl Alexis de Tocqueville. Jednou z rovin, ze které na revoluci nahlížel, byla správa státu, přesněji její výrazná centralizace. Ve Francii docházelo totiž již během 17. a 18. stol. za vlády Ludvíka XIV. a XV. k velmi zajímavému jevu, který měl pro francouzskou státní správu, přesněji řečeno její podobu a rovněž pro podobu francouzské společnosti, dalekosáhlé důsledky. Státní úřady se během zmíněných dvou století totiž v rámci jejich prodeje převážně majetnějším a bohatším částem třetího stavu přesouvaly do Paříže, kde sídlila většina administrativy a do Versailles, kde sídlil královský dvůr. Tím se státní správa výrazně centralizovala a soustředila do rukou krále a jeho dvora, čímž bylo nabouráváno tehdejší feudální zřízení, pro které je příznačná místní/lokální vláda v rámci rozdělení státu na menší správní celky. Tocqueville tak ve Velké francouzské revoluci vidí finální ukotvení této téměř dvě století trvající změny, v rámci které se Francie stala centralizovanou monarchií. Nevidí tak v revoluci primárně konec „starého (feudálního a absolutistického) režimu“, jak se stav v předrevoluční Francii historiky často nazývá, nýbrž spíše konec decentralizované státní správy a definitivní nástup centralizace, což však v praxi, jak jsem výše popsal, v podstatě znamená konec feudalismu.
Cochinova analýza jakobinismu
Dalším významným historikem a zároveň sociologem, který revoluci studoval a psal o ní na přelomu 19. a 20. století, byl Augustin Cochin. Při své akademické činnosti byl ovlivněn dalšími významnými sociology, a to především Augustem Comtem a Émilem Durkheimem. Revoluci tedy studoval primárně z hlediska jednoho dílčího fenoménu a později rovněž i jejího období, jakobinismu/jakobínství. Byť se jakobíni v revolučních letech 1793-1794 stali primárně politickou stranou či skupinou v tzv. Konventu, který byl v letech 1792-1795 vrcholným politickým orgánem revoluční Francie, původně se na samém počátku revoluce jednalo o jeden z mnoha klubů/sdružení, které měly diskusní charakter. Byť samotní jakobíni vznikli až na počátku revoluce, jim podobné kluby a spolky fungovaly již ve druhé polovině 18. století. Cochin sám jakobíny a ostatní jim podobné skupiny pak nazývá „myslitelskými sdruženími“.
Před Cochinem byli totiž jakobinismus a potažmo i jakobíni považováni za ideologii, avšak Cochin s tímto označením/pojmenováním nesouhlasil. Jakobíni a ostatní myslitelská sdružení se pak podle něho stali jedním z „motorů“ revoluce, jelikož se v nich šířily revoluční myšlenky. Podle Cochina byl „protirežimní“ již samotný principu fungování myslitelských sdružení, jelikož fungovala na principu rovnosti jejich účastníků. Nebylo podstatné, z jakého prostředí či vrstvy v rámci feudálního jedinec pocházel, jeho postavení bylo odvozeno čistě podle jeho vztahu k probíraným tématům a každý tak měl „stejné slovo“. Cochin tak tedy přišel s myšlenkou, že právě přítomnost myslitelských sdružení, kam spadali rovněž jakobíni, byla jedním z příčin revoluce, jelikož principem svého fungování a v rámci nich probíranými tématy sdružení šířila revoluční myšlenky.
Furet a „nový politiky jazyk“
Posledním historikem, jehož pohled na Velkou francouzskou revoluci bych rád představil, je François Furet, autor známe knihy „Promýšlet velkou francouzskou revoluci“. V ní se snaží o přiblížení ostatních výkladů Velké francouzské revoluce (převážně výše zmíněného Tocquevilla a Cochina) a kritizuje v úvodu zmíněný marxistický výklad. Ve svém díle však netlumočí jen pohledy ostatních historiků, snaží se podat rovněž svůj vlastní. Furet tak přichází s myšlenkou, že v jeho době (dílo bylo publikováno roku 1978) již Velká francouzská revoluce není tématem, které by na ni mělo zásadní vliv přímo, což prezentuje v jedné z kapitol s názvem „Velká francouzská revoluce je skončena“. Podle něj však odkaz revoluce pro jeho dobu tkví převážně v tom, že stvořila „nový politický jazyk“ a proměnila způsob, jakým lidé o politice přemýšlí a diskutují a to především tak, že dala některým pojmům a principům politický význam, třeba zmíněné rovnosti.
Přehršel pohledů
Na Velkou francouzskou revoluci lze nepochybně nahlížet jako na třídní boj a toto její pojetí není nesprávné. Avšak mělo by se k ní přistupovat více kriticky, než je tomu v současnosti, a to převážně při její výuce na základních a středních školách, jelikož výkladů je mnohem více než jen nejznámější marxistický. Byť jsem se ve svém příspěvku zaměřil pouze na 3 výklady známých historiků, existuje jich samozřejmě více. Svůj výklad mají například ještě socialisté 19. století, kteří přišli se svou vlastní periodizací revoluce, či liberálové 19. století, kteří jsou známí svým „dvojím pohledem“ na ni. Velká francouzská revoluce je tak důkazem, že názory historiků na určitá témata se často různí. Při zkoumání a výuce těchto témat bychom tak rozhodně neměli sklouzávat k upínaní se na jeden konkrétní pohled. Zároveň bychom měli nahlížet na daná témata co nejvíce kriticky.