Minulý pátek tomu bylo přesně šest set let, kdy nedaleko Přibyslavi zemřel Jan Žižka. Zájemci si mohli toto výročí připomenout o víkendu v Chotěboři, v Táboře či v Betlémské kapli v Praze. V pražské speciální expozici byl vystaven domnělý Žižkův meč, který byl vypůjčen ze švédského depozitáře zámku Skokloster. Právě gotický meč společně s palcátem tvořily hlavní výzbroj „božího bojovníka“. Z tohoto žoldáckého bojovníka vzešel výjimečný vojenský vůdce, oddaný služebník víry, jedna z nejvýraznějších a nejkontroverznějších postav doby husitské a českých dějin.
Jan Žižka z Trocnova se narodil kolem roku 1360. Měl bratra Jaroslava a sestry Anežku a Annu, ovšem ani jeden z jeho sourozenců ani členů rodiny nepoužíval jméno Žižka. O jeho příjmení se tak stále vedou debaty, stejně jako o jeho zraněném levém oku. Jeho život je dodnes zpracováván v nejrůznějších podobách.
Z loupežnické skupiny na královský dvůr
Po boku Matěje, přezdívaného „Vůdce“, loupil, drancoval a hlavně škodil rodu Rožmberků. Mladý Jan prý měl dokonce zabít rožmberského poddaného. V takové lapkovské družině se ocitl nejspíš čistě z existenční nejistoty.
V roce 1409 měla skončit celá skupina na popravišti. Na Jana Žižku nakonec díky milosti krále Václava IV. nedošlo. Za Jana se měl přimluvit moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka. S ním poté, už jako žoldnéř, vyrazil do bitvy u Grűnwaldu, jedné z nejsurovějších bitev ve středověku. Tehdy stál na vítězné straně polsko-litevského vojska, když porazil řád německých rytířů. Poté, co se vrátil, stal se na pražském dvoře vrátným, kde možná poznal osudového muže Jana Husa.
Divoké období revoluce
Historik Petr Čornej však hovoří o tom, že není dokázané, zda Jan Žižka chodil na kázání Jana Husa a jestli se s ním skutečně osobně znal. Nicméně se pro jeho reformní koncepci nadchl a Husovy myšlenky ho ovlivnily. Po upálení Jana Husa v roce 1415 vše nabírá rychlé, ostré obrátky. V českých zemích vypukly nepokoje. Radikální husité v čele s Janem Želivským koncem července roku 1419 vyhazují konšely z oken Novoměstské radnice. Mezi radikálnější uskupení husitů už měl zřejmě patřit i Jan Žižka.
Začíná boj mezi husity a katolickou šlechtou podporovanou novým králem Zikmundem. Ten tak stanul v čele 1. křížové výpravy, kterou na husity vyslal papež Martin V. Po úspěchu v bitvě u Sudoměře zakládají radikální husité město Tábor. Začali si přezdívat Táborité. Další husitskou skupinou byli pražané, orebité a žatecko-lounský svaz. V Prachaticích nahnal Jan Žižka 85 zajatců do kostela, který poté zapálil. Pána Oldřicha z Ústí, který byl pánem vodní tvrze Sedlec, umlátili cepy, usekli mu nohy a hodili do ohně. V Chomutově se jednání o kapitulaci proměnilo v masakr, který nakonec čítal 1500 mrtvých v ulicích.
Nesmíme opomenout důležitou bitvu na Vítkově, kde husité odrazili útok vojsk křížové výpravy na Prahu. Celkem bylo na husity vysláno pět křížových výprav. V bitvě u Lipan roku 1434 radikální složka husitů prohrála, vítězství naopak slavili umírnění husité s katolíky. Husitská revoluce končí Jihlavským sněmem v roce 1436, kde byla přijata basilejská kompaktáta a Zikmund byl uznán českým králem.
Improvizované strategie
Když se řekne strategie husitů, většinou si vybavíme tzv. vozovou hradbu, která byla v té době revoluční. Strategii husité také často obměňovali. Z loupežnických družin si pak Žižka přinesl i partyzánské formy boje, z dob žoldnéřství si odnesl několik cenných zkušeností ohledně toho, kdy má naději na vítězství a kdy se naopak musí stáhnout. Dokázal také skvěle číst terén. Ve skupině navíc panovala skvělá energie, oslovovali se bratři či sestry. Jan Žižka byl pro ně však byl jakýmsi otcem, po jeho smrti se tak skupina začala nazývat sirotci.
„[…] neměl psychické ani mravní zábrany, zápas o přežití vnímal jako realitu,“ konstatuje historik Petr Čornej ve své monografii Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka. V tomto rozpoložení můžeme popsat Jana Žižku v dospívajícím věku, kdy drancoval po boku loupežníků. Od té doby se proměnil, hranice mu poté vytyčovaly Čtyři pražské artikuly, společný program husitů. Byl to jeho středobod. Vyznával náboženské zásady bez jakýkoliv odboček. Obhajuje a očisťuje ho to však z masového vypalování kostelů a vesnic a zabíjení nevinných? Na druhou stranu je Jan Žižka jakýmsi symbolem neústupnosti a obrany naší země, která nám dříve v historii chyběla.