Již dekády Česko vítězí v žebříčku největších konzumentů piva. My, jako občané tento fakt přijímáme s hrdostí. Jestliže chceme zabodovat v konverzaci, pravděpodobně největší úspěch přinesou opilecké vtipy a historky. Setkání s přáteli probíhá nejběžněji nad sklenicí alkoholu. Pivní kultura je s naší zemí spojena tak úzce jako šneci s Francouzi a čaj s Brity.
Zápisník alkoholičky, nový film od Dana Svátka, sleduje příběh ženy bojující se závislostí na alkoholu, který vznikl podle stejnojmenné knižní předlohy od Michaely Duffkové. Ta začala psát Zápisník alkoholičky jako facebookový blog formou autoterapie při léčbě závislosti. Blog se stal velmi úspěšným a to dokonce do té míry, že v roce 2019 vyhrál Magnesii Literu. Filmový Zápisník alkoholičky má tedy velmi kvalitní předlohu a neméně dobrého režiséra.
Dan Svátek totiž již jednou problematiku alkoholismu zpracoval do filmové podoby. Před šesti lety natočil tragikomedii Úsměvy smutných mužů, kde se věnoval především povaze života v léčebně a řešil problematiku mužské závislosti. Na snímku tedy zdánlivě není co zkazit. Bohužel opak je pravdou – společnost očekávala velkolepé drama, Svátek ale nastavenou laťku nepřekonal.
O příběhu
Na začátku poznáváme protagonistu Míšu coby mladou, svěží a zamilovanou ženu s výraznou rudou rtěnkou. Již tehdy si ráda dá skleničku či dvě a k životu jí vlastně, zdá se, nic nechybí – stane se novopečenou maminkou a šťastně se vdá. Rodinnou idylku kazí jen věčně kritická tchyně, která zůstává vždy nablízku, jelikož bydlí jen o patro níž ve stejném domě.
Během mateřské si začíná Míša potají nalévat víno do svého hrnku na čaj a středem jejího života se pomalu stává láhev alkoholu. Sledujeme tak milostný trojúhelník mezi Míšou, její rodinou a lahví vína. Dostáváme se do její mysli a začínáme trochu chápat, proč ji před pitím nezastaví ani myšlenka na vlastní dítě.
Kámen úrazu
Z filmového plátna příběh působí tak, že jedinou příčinou Míšiny závislosti jsou neshody s její tchyní, což z ní dělá hlavního viníka. V knižní předloze si ovšem Michaela Duffková zahrává i s představou, že ji takříkajíc alkoholismus už proudil v krvi. Michaelin otec totiž trpěl stejnou závislostí celý svůj život. „V den, kdy se bratr narodil, se tátu snažili všichni najít po hospodách, aby mu řekli, že se mu narodil syn,“ píše Duffková hned na začátku své knížky. Zkrátka se zde pracuje i s možností, že by Míša dopadla podobně, i kdyby v životě nehrála tak velkou roli její tchýně.
Na rozdíl od knižní předlohy se zde nedostáváme tak hluboko do mysli protagonistky a pro filmové účely se příčiny alkoholismu výrazně zjednodušily. Otázkou zůstává, zda opravdu stojí za to ušetřit trochu času pro necelistvý příběh. Film se zaobíral skoro jen Míšiným pádem na dno (začátky jejího alkoholismu, snaha o to skrýt svou závislost, popírání…), ale téměř vůbec nezbylo místo pro stejně náročnou část procesu – léčbu, odvykání a sílu vydržet střízlivá. Toto období proběhlo tak rychle, že by si možná abstinující alkoholik posteskl: kéž to bylo tak snadné.
Krom odbyté druhé poloviny ale musím vytknout Zápisníku alkoholičky ještě jednu věc a tou je závěr. Zřejmě ve snaze už to rychle skončit začal režisér kombinovat všechny možné zvraty v rodině, několikrát pouze naznačil, co se Míše děje či honí hlavou, a pochopit to všechno byl ve smrtelném tempu pro diváka nadlidský úkol. Závěrečná scéna, v níž Míša odjíždí autem, pak vypadá jako prvotřídní automobilová reklama, ale bohužel nic víc. Zřejmě jde ze strany tvůrce o jakýsi pokus o otevřený konec, výsledek o tom ale nijak nesvědčil.
Co se povedlo
Snímek je prošpikovaný střípky scén, které do chronologie děje tak docela nezapadají. Tyto fragmenty jsou buď jakési Míšiny vize, během kterých většinou protagonistka běhá po lese a symbolizují jakousi snahu o únik před alkoholem a boj s ním. Tyto představy připomínají trochu jakýsi horečnatý sen – kamera pracuje se zvláštním úhlem pohledu a záběr je zbarvený nepřirozeně sytou barvou.
Druhý typ těchto fragmentů jsou tzv. flash forward scény, tedy jakési obrazy, které vidíme bez kontextu a až později nám dojde jejich důležitost. Takovouto scénou dokonce začíná film – přes celou obrazovku stojí orosená sklenice šumícího šampaňského jako vystřiženého z reklamy. Diváci se chichotají, že takový záběr ve filmu o alkoholismu opravdu nečekali, ale hned na to následuje záběr na opilou Míšu bezvládně ležící na zemi a úsměv všem zamrzá na tváři.
Přístup, který Svátek ve svém filmu k problematice ženské závislosti zvolil, se může zdát kontroverzní. Například hned ze zmíněné úvodní scény doslova sálá ironie. Lze ovšem také vnímat zmíněnou odlehčenost spíše jako záměrnou ironii, s níž protagonistka Míša ke své závislosti přistupuje. Je ovšem třeba ocenit, že Zápisník alkoholičky není spoután tíživým patosem. Sarkastický podtón navíc dodal filmu ve finále ještě temnější barvy a to právě protože ho nikdo nečekal.
V neposlední řadě snad je třeba vyzvednout snad ten nejdůležitější bod na listu pozitiv – herecké výkony a jmenovitě Terezu Rambu. Ztělesnění zničené Míši, jejíž všechny smíšené pocity šly vyčíst v jediném výrazu, možná znamená pro Rambu životní hereckou roli. Dost možná díky ní po filmu diváci neodchází zklamaní ze špatného scénáře, ale upřímně pohnutí přesvědčivým zpodobněním hlavní hrdinky.
Poukazuje, ale neukazuje
Na alkoholismus se stále ve společnosti díváme jako na mužský problém. Ženská závislost je daleko více stigmatizovaná. Přitom zdaleka nejde o téma týkající se většinově mužů. Podle nejnovějších statistik na každého muže alkoholika připadne jedna žena alkoholička. K tomu celkem jedna pětina z žen, které se léčí v detoxových centrech začíná pít během mateřské.
Zápisníku alkoholičky patří rozhodně kvůli důležitosti zpracovaného tématu místo v české kinematografii. Poselství filmu by se tedy dalo shrnut tak, že na problematiku ženského alkoholismu poukazuje, a proto se o ní alespoň více mluví. Bohužel ale závislost neukazuje úplnou a kvůli odbytému scénáři tak nemůžeme celý proces pochopit. Kdyby tvůrci pracovali trochu vyváženěji a – paradoxně – trochu střízlivěji se stopáží, dopřáli by celému příběhu tolik času a prostoru, kolik si zaslouží a film mohl dostát diváckému očekávání.