17. listopad 1989, co mu předcházelo a přímá svědectví

Právě si prohlížíte 17. listopad 1989, co mu předcházelo a přímá svědectví
zdroj: Wikimedia Commons

Sedmnáctý listopad se zpočátku tvářil jako jeden den z mnoha. Rudé právo jako každý rok připomínalo uzavření vysokých škol nacistickým režimem a v Praze předpovídalo polojasné počasí. Události, které se však onoho dne odehrály, se nesmazatelně zapsaly do dějin. Studentské shromáždění na pražském Albertově a následný zásah jednotek Veřejné bezpečnosti na Národní třídě si dnes připomínáme po celé České republice.

Vyrůstala jsem na českém televizním retroseriálu Vyprávěj a na filmové komedii Pelíšky. Obklopena příběhy generace, které vděčím za to, že tu dnes můžu svobodně vyjadřovat svůj názor a neschovávat se při tom za zavřenými dveřmi našeho bytu. 17. listopad je den, kdy si připomínáme a oslavujeme ty, kteří se rozhodli vyjít do ulic a postavit se za svobodu a za naši zemi.

Zločiny komunistického režimu a jejich oběti

Po jednačtyřiceti letech komunistické vlády byla země zdevastována ekonomicky, ekologicky i morálně. Režim likvidoval a vyháněl elitu. Za čtyřicet let zničil právní stát, podřídil legislativu politickým zájmům a rozvrátil nezávislý právní systém. Občané byli každodenně vystavováni komunistické propagandě, jejímž cílem bylo ovlivňovat jejich myšlení a názory. Rušeny byly západní rozhlasové stanice, zabavovány západní noviny a časopisy a přístup k západní odborné a studijní literatuře byl značně omezen. Cenzura zasahovala domácí i světovou literaturu, film, výtvarné umění, hudbu i divadlo.

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následné protesty proti okupaci v roce 1969 si vyžádaly řadu lidských životů. Během komunistické diktatury bylo v rámci politických procesů a justičních perzekucí neprávem odsouzeno 205 486 československých občanů. Podle údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a Ústavu pro studium totalitních režimů bylo 248 z nich odsouzeno k trestu smrti a popraveno. Odhaduje se, že přibližně 4 500 lidí přišlo o život v komunistických věznicích a táborech nucených prací na území tehdejšího Československa. Další oběti si vyžádaly pokusy o útěk přes železnou oponu. Nejméně 143 lidí bylo při pokusu o útěk přes státní hranice zastřeleno a dalších 95 zemřelo při kontaktu s elektrickými dráty na hranicích.

Komunistický režim fyzicky a psychicky zničil přibližně dva tisíce selských rodin, kterým zabavil majetek a které násilně vystěhoval z jejich domovů. Terčem perzekucí se stala také církev. Kněží byli popravováni a vražděni, majetek církevních institucí a řeholních řádů byl zabavován a věřící čelili pronásledování. Komunisté se rovněž dopouštěli únosů a vražd politických odpůrců doma i v zahraničí. Lidem s politicky nežádoucími postoji byl odpírán výkon jejich povolání a jejich rodinám často také přístup k vyššímu vzdělání. V době komunistické diktatury byla potlačována svoboda projevu, shromažďování i cestování. Občanům bylo upíráno právo svobodně se politicky angažovat a ucházet se o volené funkce. Zakázána či přísně omezována byla řada politických aktivit, které neodpovídaly zájmům vládnoucího režimu.

V následujícím textu budu vycházet z knihy Ten den: 17. listopad 1989, jejímiž autory jsou Michal Beck, Alžběta Ambrožová, Matouš Hartman, Anna Palánová a Aleš Palán. Kniha zachycuje události listopadu 1989 prostřednictvím mnoha osobních výpovědí a vzpomínek lidí, kteří tuto dobu sami prožili.

,,Naši rodiče to v osmašedesátém nezvládli. Přijely ruské tanky, jejich sny rozšláply a zkřivily jim páteř,“

vzpomíná Daniel Malý, tehdejší student Vojenské vysoké školy ve Vyškově. Ve své výpovědi popisuje, jak generace lidí narozená po roce 1968 vnímala Sametovou revoluci jako určité dokončení událostí Pražského jara. O dvacet let později totiž dorostla do věku, kdy sama toužila po změně. ,,Tihle lidé mají děti, jako jsem byl já. O dvacet let později jsme dorostli do věku, kdy jsme měli chuť věci měnit. (…) Ulice byly plné plakátů a různých hesel, kreslilo se šedesát osm obráceně, aby to vypadalo jako osmdesát devět. Sametovou revoluci jsme vnímali jako dokončení roku šedesát osm. Nevěděli jsme, jak bude vypadat nový režim, až padnou komunisti, jenom jsme chtěli, aby tady nebyli.“

Sametová revoluce byla důsledkem dlouhodobé nespokojenosti československé společnosti s komunistickým režimem, zhoršující se ekonomické situace a politických změn v ostatních zemích sovětského bloku. Student gymnázia David Dvorský vzpomíná, že ,,impérium sláblo a Moskva byla paradoxně svobodnější než Praha.“

Na přípravách demonstrace se podílely oficiální studentské struktury Socialistického svazu mládeže (SSM) i nezávislé studentské skupiny. SSM byla jedinou oficiálně povolenou organizací svého druhu v tehdejším Československu a byla podřízena komunistické straně. Jejím hlavním úkolem byla ideologická výchova mladých lidí. Na konci 80. let se však i v jejím rámci začaly prosazovat nezávislejší studentské iniciativy.

,,Proč jsme šli na demonstraci SSM? Asi bylo něco ve vzduchu,“ říká studentka germanistiky Petra Köpplová. ,,Nedalo se ignorovat dění na velvyslanectví NDR v Praze a změny ve východním Německu.“

Páteční demonstrace byla úřady povolena především proto, že měla mít pietní charakter a připomínat události z roku 1939. Organizátoři museli souhlasit s omezením trasy pochodu na úsek mezi Albertovem a Vyšehradem. Komunistické vedení se domnívalo, že díky tomu bude mít celou akci pod kontrolou. Události se však vyvíjely jinak. Po skončení oficiálního programu se mnoho účastníků rozhodlo pokračovat směrem do centra Prahy, kde se shromáždění změnilo v rozsáhlý protest proti komunistickému režimu.

,,Oficiálně byla akce svolána při příležitosti padesátého výročí uzavření vysokých škol nacisty a připomenutí památky Jana Opletala. Všem ale bylo, myslím, jasné, že ve hře je něco víc. (…) Něco bylo ve vzduchu. Dalo se tušit, že se opět něco semele, ale nikdo z nás samozřejmě nemohl vědět, jaký to bude mít průběh a především, že demonstrace opravdu odstartuje poměrně rychlý pád komunistického režimu,“ říká student žurnalistiky Martin Bartůněk.

Svíčku a květinu

Podle Jiřího Jaskmanického, tehdejšího předsedy Městské vysokoškolské rady SSM a jednoho z pořadatelů svolávané manifestace, oficiální česká média o plánované akci předem neinformovala. V den konání demonstrace, tedy 17. listopadu, zveřejnil deník Mladá fronta krátkou zprávu s titulkem ,,Svíčku a květinu“. Stálo v ní:

K uctění památky tragických listopadových událostí před 50 lety pořádají dnes posluchači pražských vysokých škol, svazáci i neorganizovaní pietní shromáždění s průvodem. Pietní shromáždění zahájí v 16 hodin před budovou patologického ústavu na Albertově vystoupení studentů, bude přečtena rezoluce vysokoškoláků, po ní bude následovat minuta ticha za oběti listopadových událostí z roku 1939. Poté se průvod vydá po částečně shodné trase, po níž nesli studenti 17. listopadu roku 1939 rakev s ostatky medika Jana Opletala. Z ulice Na Slupi bude průvod dále pokračovat až na vyšehradský Slavín k hrobu K. H. Máchy jako připomenutí demonstrace národní hrdosti a výrazu odporu našich lidí proti fašismu, jímž se stal rovněž v roce 1939 převoz básníkových ostatků z Litoměřic do Prahy. Pietní akt zde bude ukončen zpívanou státní hymnou. A ještě vzkaz od městské vysokoškolské rady MV SSM pro účastníky: vezměte každý s sebou jednu svíčku a květinu.

Později se vedle krátké zmínky v novinách informace o akci začaly šířit také pomocí letáků a plakátů. Vedle neoficiálně šířených letáků existovala také oficiální pozvánka, kterou Městská vysokoškolská rada SSM distribuovala po celém Československu.

Národní třída

Z Albertova se zhruba pětitisícový dav demonstrujících vydal směrem do pražského centra. Na Národní třídu dorazil kolem 19:20. V prostoru před budovou tehdejšího nakladatelství Albatros byl další postup demonstrantů zatarasen příslušníky pohotovostního pluku SNB, kteří vytvořili policejní kordon. Jolana Matějková, tehdy studentka žurnalistiky vzpomíná: ,,Zástupci moci nám skřížili cestu. Začali jsme zpívat, lidé vepředu si sedli na zem, někdo dával příslušníkům za plexisklo květiny.“

,,Nemohla jsem uvěřit, že na mírový pochod studentů čekají policisté,“ říká Helena Schwarzová, studentka Pedagogické fakulty.

Kordon příslušníků SNB u obchodního domu Máj měl podle studenta a místopředsedy Studentského tiskového a informačního střediska Pavla Žáčka především zabránit demonstrantům v dalším postupu směrem do centra Prahy a na Václavské náměstí. Policie se podle jeho názoru snažila uzavřít prostor Národní třídy a zabránit tomu, aby se dav mohl do centra dostat jinými ulicemi. Toto místo představovalo jednu z posledních možností, kde bylo možné postup demonstrantů zastavit. Jak sám Žáček uvádí: ,,Oni měli úkol nepustit nás do centra, tak to vyřešili takhle. A přitom se chtěli vyřádit, abychom si to pamatovali.“

Člen KSČ a funkcionář SSM Lubomír Ledl opustil manifestaci již na Albertově. K zásahu bezpečnostních složek říká: ,,Bezpečnost vůbec neměla zasahovat. Takové bylo politické rozhodnutí. To nám slíbili rukoudáním jak Jakeš, tak ministr vnitra. Ale někdo jim ten rozkaz dát musel, policajti nezačnou mlátit lidi sami od sebe. Jak k tomu došlo už zpětně nezjistíte, poněvadž všichni začnou lhát.“

Podle Venduly Novotné, studentky žurnalistiky, nelze události na Národní třídě vnímat pouze jako střet demonstrantů a příslušníků SNB. I mezi zasahujícími policisty mohli být lidé, kteří se s postupem režimu neztotožňovali, ale plnili rozkazy, jež dostali. ,,Honza Gogola (kamarád) mi řekl: ,Pojď dopředu, jsme novináři!‘ Tak jsme nakráčeli před kordon těch mladých kluků se štíty. Viděla jsem jim do tváře. Když se to hrotilo, viděla jsem, jak brečí, my brečíme. Viděla jsem mladého policajta, kterému tekly slzy. Nebyli nijak natěšení, že nás seřežou. Ti kluci byli stejně zoufalí jako my. Přišlo mi hrozné, že režim poštve mladé lidi proti sobě.“

Proti demonstrantům byly nasazeny stovky příslušníků: Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti, odbor zvláštního určení, školní pohotovostní určení, psovodi a příslušníci Státní bezpečnosti. Dochované rozkazy dokazují, že policejnímu zásahu velel náčelník Městské správy Veřejné bezpečnosti podplukovník Michal Danišovič. V době zásahu na Národní třídě nebyl, řídil ho ze štábu Městské správy Veřejné bezpečnosti. Podle vlastních slov neměl tušení, jaké násilí se v daný moment na Národní třídě odehrává.

V 19:36 školní pohotovostní oddíl SNB definitivně uzavřel Národní třídu u Národního divadla a plnil rozkaz tlačit konec průvodu co nejvíce k protějšímu policejnímu kordonu, stojícímu u Albatrosu. V 19:38 zazněla první výzva k odchodu, to však nebylo možné. Podle českého internetového portálu Totalita.cz dostal o minutu později velitel školního pohotovostního oddílu pokyn přiblížit se k davu a zamezit jeho návratu na nábřeží. V následujících minutách docházelo k postupnému uzavírání okolních ulic. V 19:40 byla zablokována Mikulandská ulice, o dvě minuty později Divadelní ulice a v 19:45 také ulice Karolíny Světlé. V 19:45 uzavřely pohotovostní jednotky ulice Na Perštýně, Spálenou a Národní u obchodního domu Máj.

Krátce po osmé hodině začal školní pohotovostní oddíl postupně zatlačovat zadní řady průvodu směrem k Mikulandské ulici. O nepřehlednosti tehdejší situace svědčí také hlášení velitele školního pohotovostního oddílu z 20:12. Ten upozorňoval, že z protějšího policejního kordonu slyší výzvy, aby demonstranti odcházeli přes jeho jednotku. Takový postup však nebyl v souladu s rozkazy, které jeho oddíl obdržel. Velitel řídícího štábu Danišovič proto vydal pokyn, aby dav v žádném případě nebyl propuštěn. Odchod umožnil pouze jednotlivcům, a to až po předchozí kontrole. O čtvrt na devět už byla možnost odejít směrem k Národnímu divadlu zcela zablokována.

,,V určité fázi se na Národní kříčelo: ,Pusťte nás domů!‘ Lidé měli strach a chtěli odejít, ale to už nebylo možné,“ popisuje situaci vysokoškolačka Helena Malinová.

Přibližně ve 20:25 se situace vyhrotila. Jednotky z obou stran sevřely přibližně dva až tři tisíce lidí do prostoru dlouhého jen několik desítek metrů. Lidé se v tlačenici dusili, padali na zem a mnozí v panice omdlévali. Následně začali příslušníci pořádkových jednotek a oddílu zvláštního určení demonstranty fyzicky napadat. Vtrhli přímo do sedících předních řad a začali bít lidi přes hlavy, záda a ruce, jimiž si demonstranti chránili obličej.

Používali při tom obušky, kopance i údery pěstmi

„Atmosféra houstla a v jistý moment začal obrovský tlak. Lidi kolem mi říkali, že nás tlačí transportéry. Vylezl jsem na záda příteli svých rodičů fotografovi Jiřímu Vlkovi, což mi zachránilo život. Navíc jsem byl poměrně slabý. Vyškrábal jsem se mu na záda a viděl, že se k davu blíží mašiny s radlicemi a tlačí do lidí. Někteří zalézali pod auta, jiní lezli na střechy vozidel. Slyšel jsem, jak někomu praskly kosti, to si vybavuji dodneška. Bylo to, jako když se láme klacek. Poprvé v životě jsem se setkal s takovou mírou paniky a davové psychózy. Když už byl tlak k nevydržení, najednou pres povolil. Zkušenější začali strkat hlavy do kabátů a bund. Ocitl jsem se na zemi. Cítil jsem se jako pod vlivem drog, byl jsem zmatený a dezorientovaný,“ vzpomíná Kryštof Rímský, student gymnázia Arabská.

Student Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy Jiří F. Potužník říká: ,,Policajti to uzavřeli ze dvou stran, znemožnili lidem utéct, a pak si to vysloveně užili. V některých případech se jednalo prakticky o perverzi. Když fízl tloukl naši spolužačku, urážel ji a říkal jí, co by s ní všechno dělal a jak by se jí to líbilo. Takoví ubožáci, skoro stejně staří jako my, tam bohužel byli taky. O to víc si pamatuju dvojku policajtů, co se za pár dní přišli omluvit na Letnou. Takže mezi policajty na Národní byli nejmíň dva relativně slušní lidi, ale pak tam byli i zjevní úchylové.“

„Lidi se sice snažili být k sobě ohleduplní, ale nešlo to. Kamaráda Honzu jsem ztratila. Zůstala jsem sama uprostřed stísněného davu. Je to asi legrační, ale v duchu jsem se loučila s rodinou a tiše bulila. Došlo mi, že lidské tělo je schránka, která se dá lehce rozmáčknout. Jeden kluk, který chránil v náručí svoji holku, si všiml, jak jsem zoufalá, tak mě přibral k nim a držel mě. Tohle gesto byl pro mě asi nejsilnějsi zážitek,“ vzpomíná osmnáctiletá Vendula Novotná, studentka Fakulty žurnalistiky na Univerzitě Karlově.

Jediná úniková cesta vedla úzkým prostorem podloubí Kaňkova paláce, dnešním místem pamětní desky, do Mikulandské ulice. Právě tam těžkooděnci vytvořili takzvanou uličku a každého, kdo jí probíhal, bili obušky ze všech stran. Bez slitování byli biti studenti, ženy i starší lidé. Na to si vzpomíná Zdeněk Šorm, vikář: ,,Příslušník v civilu tam pěstí mlátil do zástupu a zasáhl moji ženu do spánku. Bratr ji zachytil, já se na toho přislušníka instinktivně otočil a něco na něj řval. V tu ránu se příslušníci s obušky soustředili na mě. Schytal jsem pár ran. Bratr mě zezadu táhl za bundu, aby mě uchránil od výprasku a možného zatčeni. S bratrem jsme pak mezi sebou vedli mou ženu, která byla notně otřesena.“

Co následovalo?

Po zásahu na Národní třídě se události v Československu daly do pohybu obrovskou rychlostí a během pár týdnů vedly k úplnému pádu komunistického režimu. 18. listopadu ráno se začala šířit zpráva o smrti Martina Šmída, ta byla později vyvrácená. Odpoledne vyhlásili pobouření pražští herci a studenti vysokých škol stávku. Divadla přestala hrát a proměnila se v diskusní fóra. Vědecký aspirant Jan Konvalinka si myslí, že by ke zvratu došlo i bez aféry s údajně mrtvým Martinem Šmídem: „Pro nás, co jsme tam byli, nebyla smrt studenta pro revoluci nijak nutná. My, co jsme prošli tím průvodem, bychom už v pondělí v budování socialismu nepokračovali. O stávce studentů a návrhu na generální stávku bylo rozhodnuto dávno předtím, než někdo řekl jméno Martin Šmíd. Praha a studenti žádný takový impuls nepotřebovali, Praha byla na revoluci zralá a venkov se stejně přidal až mnohem později, kdy zpráva o mrtvém studentovi byla jenom trapnou vzpomínkou a bizarní anekdotou.“

19. listopadu došlo v pražském Činoherním klubu k založení hnutí Občanského fóra, na kterém se podíleli disidenti v čele s Václavem Havlem. Na Slovensku krátce na to vznikla Verejnosť proti násiliu.

Statisíce lidí začaly denně zaplňovat Václavské náměstí a později i Letenskou pláň v Praze. Protesty se rychle rozšířily do Brna, Ostravy, Bratislavy i menších měst. Studenti a herci vyjížděli do továren na venkově, aby prolomili informační blokádu státních médií.

24. listopadu odstoupil pod tlakem sílících masových demonstrací generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš spolu s celým předsednictvem komunistické strany. 29. listopadu Federální shromáždění odhlasovalo zrušení článku 4 Ústavy, který zakotvoval vedoucí úlohu komunistické strany a zajišťoval jí monopol na politickou moc. 10. prosince prezident Gustáv Husák jmenoval novou vládu vedenou Mariánem Čalfou. Komunisté v ní už byli v menšině. Krátce poté Gustáv Husák abdigoval a 29. prosince byl zvolen novým prezidentem Československa Václav Havel.

Napsat komentář

Web používá Akismet ke snížení množství spamu. Zjistěte, jak jsou zpracovávány údaje z komentářů.

Libuše Velíšková

Jsem studentka žurnalistiky a mým snem je být reportérka ve Formuli 1. Jsem hrdá Češka, ale vždycky mě to tak nějak táhlo do Anglie. Mám pocit, že tam patřím. Možná je to tím, že je v Anglii tolik různých lidí, že tam kdokoli může být kýmkoli.