12. března 1999. Den, který významně změnil historii České republiky. Dnes je to přesně 22 let od vstupu naší země do Severoatlantické aliance (North Atlantic Treaty Organization), tedy NATO.
„Dnešek je slunečným dnem pro Českou republiku.“ To prohlásil 16. března v hlavním sídle NATO v Bruselu při slavnostním vztyčování české vlajky tehdejší premiér a dnešní prezident Miloš Zeman. Česká republika se členem vojenského paktu stala oficiálně o čtyři dny dříve.
V ten den před 22 lety předali ve městě Independente ve Spojených státech ministři zahraničí tří zemí – Polska, Maďarska a Česka – ratifikační listiny tehdejší šéfce americké diplomacie s českými kořeny Madeleine Albrightové.
Rozhovory hned po revoluci
Rozhovory Česka a NATO začaly v podstatě hned po sametové revoluci. Už rok po ní v listopadu 1990 získala tehdejší Česká a Slovenská Federativní republika (ČSFR) status přidruženého delegáta, i když oficiálně byla stále členem komunistické vojenské aliance Varšavská smlouva. Ta byla totiž rozpuštěna až v únoru 1991. O měsíc později navštívil sídlo NATO prezident Václav Havel jako první hlava postkomunistického státu.
Havel těsně po revoluci zastával názor, že by společně s Varšavskou smlouvou měla být rozpuštěna i Severoatlantická aliance, později se ovšem stal jedním z hlavních zastánců vstupu Česka do aliance.
V roce 1994 navštívil Prahu tehdejší americký prezident Bill Clinton a jednal zde s českými politiky a s prezidenty visegrádských zemí o plánu na rozšíření Aliance, který se stával čím dál tím reálnějším. S myšlenkou referenda o vstupu do NATO prosazovala v polovině devadesátých let opoziční ČSSD vedená Milošem Zemanem, proti se ale vyslovili Havel i tehdejší premiér za ODS Václav Klaus.
Země se do severoatlantických struktur definitivně začlenila v roce 1997, kdy menšinová vláda ODS schválila vznik Výboru pro integraci České republiky do NATO. V témže roce bylo přijetí ČR odhlasováno na madridském summitu Aliance. Čeští politici rozhodnutí přivítali, proti byli komunističtí poslanci a republikáni vedení Miroslavem Sládkem.
V prosinci 1997 podepsali ministři zahraničí států NATO protokoly ke vstupu Česka, Maďarska a Polska do Aliance, od kterého země dělily už jen ratifikace v národních parlamentech. V dubnu 1998 schválila ratifikaci protokolů Sněmovna (proti byli poslanci KSČM a SPR-RSČ), o dva týdny později se souhlasně vyslovil i Senát.
Protokol o přistoupení ČR do NATO podepsal prezident Havel 26. února 1999 v Trůnním sále Pražského hradu. „Dává nám naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoli agresorovi, a zároveň vyjadřuje jasné odhodlání spoluodpovídat za svobodu národů, lidská práva, demokratické hodnoty a mír na našem kontinentě,“ řekl tehdejší prezident.
„Stáváme se součástí pevného svazku demokratických států z obou břehů Atlantiku, jehož posláním je obrana svobody, demokracie a lidských práv. Stáváme se součástí Severoatlantické aliance, která ve studené válce zvítězila nad komunistickým nebezpečím a která je i do budoucna hlavním garantem stability a bezpečnosti – a to nejen na našem kontinentě, ale i v celém světě,“ řekl 16. března 1999 v pražském Obecním domě tehdejší předseda Sněmovny Václav Klaus, jenž rovněž upozornil, že vstupem do NATO nenastává pro ČR éra bezstarostnosti.
Češi byli rozděleni, dnes vidí NATO pozitivněji
Vstup do Severoatlantické aliance Čechy v době přístupu do aliance rozdělil. Podle průzkumu agentury CVVM, která od roku 1999 pravidelně monitoruje veřejné mínění ohledně spojenectví s Aliancí, s naším členstvím v NATO se v prvních měsících od vstupu nespokojila ani polovina občanů.
V posledních letech přijímají Češi členství v NATO pozitivněji. Podle šetření CVVM z února 2018 je 58 procent respondentů s členstvím v Alianci spokojeno, naopak nespokojených je 22 procent. Podobné rozpoložení dnes panuje i v táboře politiků – kritickými ke spojenectví zůstávají komunisté a proti členství ČR v NATO je rovněž SPD Tomia Okamury.
