Poznámka redakce: Tento text je součástí série komentářů, na kterou jsme oslovili mládežnické organizace politických stran s nabídkou publikovat na našem webu názorový článek týkající se aktuálního společenského tématu. Oslovili jsme ty politické strany, které v průzkumech volebních preferencí získaly v průměru nad 2 % hlasů. Autorem tohoto textu je člen Mladých sociálních demokratů.
Abyste zlikvidovali nadstranický charakter České televize, nemusíte ji chtít rovnou zestátnit jako Okamura nebo Konečná. Vládní pravicová koalice objevila ladný způsob, jak si veřejnoprávní média bezvýhradně zavázat a ještě se prezentovat jako zachránce jejich „nezávislosti“. Obětí této další kulturní války přitom ve všech ohledech bude opět normální český člověk.
Česká veřejnoprávní média fungují na systému koncesionářských poplatků, takže přímo zákon určuje, kdo má povinnost poplatek platit a jaká je jeho výše. Od roku 2008 činil pro každou domácnost s televizním přijímačem 135 Kč. Čtete správně, koncesionářský poplatek se skoro 20 let nezvýšil. Nemusím vysvětlovat, co za tu dobu se 135 korunami udělala inflace, tím spíš ta inflace z let 2022-2023 způsobená hlavně nicneděláním s maržemi velkých řetězců. Veřejnoprávní televizi se tak snížily reálné rozpočty do roku 2023 o více než polovinu, dnes už to bude okolo dvou třetin. To je sakra hodně peněz!
Vláda Petra Fialy proto pro ukládání koncesionářských poplatků navrhla nová pravidla, nechala je hlasy svých poslanců a senátorů protlačit Parlamentem a podepsal je také koalicí SPOLU podporovaný prezident Pavel. Podle nich výše poplatků vzroste na 150 Kč ročně a hradit ho budou muset nejen domácnosti s televizí, ale také s počítači a smartphony – tedy prakticky každý, kdo má elektřinu a internet. Odhlédněme od maličkostí, jako je například to, že by tento zákon mohl být v rozporu s právem EU, a zaměřme se na ten ústřední konflikt v pozadí.
„Říká se jim presstituti“
Naše společnost se ocitá v permanentní krizi – střídá se pandemie, krach trhu s energiemi, válka na Ukrajině, už zmíněné třetinové zdražení úplně všeho a teď pro změnu zbrojní hysterie. Naše zaříznutá generace na to doplácí kolapsem duševního zdraví, stále více obyvatel se poté celkem právem obrací proti systému a všemu, co ho reprezentuje. Jedním z reprezentantů systému, a tedy i populárním terčem útoků anti-systémových sil se stala i veřejnoprávní média. Jak je to možné?
Vžijte se na chvíli do pozice generálního ředitele či generální ředitelky České televize. Chcete si udržet svou funkci, moc i vliv, a každý rok máte reálně míň a míň peněz k fungování. Pokud co nejdřív nezajistíte další finance, musíte zrušit nový seriál nebo propustit už tak špatně placené zaměstnance. Rozpočet vám můžou zvýšit jedině politici, kde si vybíráte ze dvou nejukřičenějších táborů. První, kde se mísí ANO, SPD, KSČM i Motoristé, vás systematicky kritizuje, provoz ČT by od základu překopal a nejspíš by i přímo vás vyhodil a nahradil. Druhý odpovídá stranám vládní koalice a jejich chuťovému ocásku Pirátům, ovšem taky ví, že zvýšením koncesionářského poplatku naštve voliče, dokonce i ty své. Naděje přesto existuje: druhý blok by zvyšování možná prosadil, pokud by mu nějaké médium trochu pomohlo s tou popularitou ve veřejném prostoru…
Tak schválně, pane či paní generální, jak nestranní v téhle konstelaci zůstanete? A jak oblíbenými se stanete mezi těmi, kdo vás už teď nenávidí?
„Jste demokratická žumpa“
Na jedné straně vidíme, jak jsou lidé nespokojení s mainstreamem. Vládě dlouhodobě rozhodně věří pouhá 2 % občanů. Na straně druhé nenalézáme ani náznaky toho, že by politické i nepolitické pro-systémové síly chtěly tuto nespokojenost snížit. Naopak se zdá, že vox populi se stává v očích liberálně demokratických proudů takřka nepřítelem, proti němuž musíme „stát na správné straně“. ODS i všechny její podržtašky zkrátka tak dlouho tvrdily, že bojují s populismem, až to začaly skutečně dělat – stojí proti opodstatněným požadavkům většiny voličů. Vrchol střetu tvoří moralistické výlevy jednotlivých představitelů sil hlavního proudu. Ti z pohodlí bytů zprivatizovaných za hrst desetníků v devadesátkách vnucují lidem své hodnoty jako všeobecný morální kodex, anebo v jejich jméně vyloženě lžou.
Jako ukázkový příklad arogance zazářil při obhajobě růstu koncesionářských poplatků topkařský senátor Břetislav Rychlík: „Likvidace veřejnoprávních medií, kterou by přineslo nepřijetí novely zákona, je útokem na sociálně slabší obyvatele. Pro ně jsou mnohdy jedinou dostupnou kulturou, službou, zábavou a vzděláváním za směšně nízkou cenu.“ Myslí si snad, že se chudí nedívají doslova na všechna ostatní média akorát s reklamou? Z čeho dovozuje, že by nezvýšení poplatků zlikvidovalo veřejnoprávní televizi? Má dojem, že podobnými řečmi zvýší důvěru nízkopříjmových v instituce dnešního systému? Snaží se nás naštvat v našem vlastním zájmu?
„Je to plytká diskuse“
Jako u většiny problémů nenabízí smysluplné řešení žádný z nejuřvanějších bloků, a zároveň oba opomíjejí klíčový rozměr debaty – finanční dopad na koncesionáře. Že Česká televize má být veřejnou službou tvrdí i pan senátor Rychlík. Ke službám veřejnosti můžeme zařadit také zdravotnictví, školství nebo důchody. U nich ale funguje alespoň určitá forma majetkové solidarity: čím víc vyděláte, tím víc platíte. Poplatek za Českou televizi se přitom stal regresivní daní a nezaměstnaný na ni vynaloží stejnou sumu jako miliardář. Po rozšíření této povinnosti na všechny lidi s internetem se poplatek blíží prakticky až lump-sum-tax, dani z hlavy.
Možná by tak politici místo útoků a strašení mohli řešit změnu financování veřejnoprávních médií na zákonem určenou část výdajů státního rozpočtu. Víc než půlka veřejných příjmů pochází z daní, a ačkoliv je český daňový mix silně nespravedlivý a potřeboval by hluboké sociální reformy, pořád jde o lidštější mechanismus než daň z hlavy. Zároveň by však rozpočet pro veřejnoprávní média garantoval zákon, takže by nehrozilo jejich ovládnutí kýmkoli právě u moci. Pokud by vládní strany chtěly zvýšit či snížit příjmy České televize, musely by je stejně jako dnes změnit zákonem v legislativním procesu. Rozpočty ČRo i ČT by k tomu odpovídaly aktuálním hospodářským výsledkům, takže by nehrozily ani tiché dohody s částí politického spektra o více peněz výměnou za mediální podporu. Nakonec by občané možná ani necítili takovou zášť vůči obsahu vysílání České televize, kdyby za něj přímo nedostávali faktury. Ve výsledku by si na své přišli všichni.
Podobně se dá přistupovat v zásadě ke všem zástupným problémům. Nemá smysl rvát se do krve o financování veřejnoprávních médií, když původcem konfliktu je nedůvěra lidí v systém. Pokud umíme zastavit rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, máme naději diskusi uklidnit. Motor každé kulturní války vždy běžel na rostoucích společenských nerovnostech. Nezávislé, nestranné a věrohodné České televize dosáhneme, až učiníme současný systém znovu spravedlivý pro všechny, anebo ho překonáme.
Autor použil pro podnadpisy jednotlivých odstavců tematické výroky více či méně významných českých politiků, postupně Miloše Zemana, Zdeňka Ondráčka a Jany Maláčové.