Před dvěma týdny se v Praze konala velká odborářská demonstrace doprovázená největší stávkou školských odborů od r. 1989. Cíle byly ryze ekonomické a odpovídaly tradiční sociálně demokratické politice – aby vládní koalice skončila s opatřeními, které dopadnou na nejchudší a na střední třídu a aby uvolnila z rozpočtu víc peněz na vzdělávání, když je školství údajně prioritou vlády. Ve veřejné debatě točící se okolo těchto akcí jsem přitom zaznamenal neuvěřitelné množství kritiky ze strany lidí hlásících se k mainstreamovému liberálně demokratickému diskursu. Od vcelku pochopitelných připomínek, že zvát na stejné pódium odborové předáky a dezinformátory není dobrý nápad, přes diskutabilní komentář premiéra, že se prý odbory nechtějí s vládou vůbec bavit, až po úplně fantasmagorické výlevy o (patrně nenapravitelné) újmě žáků, kterou jim pedagogové měli svou jednodenní stávkou způsobit.
Posuňme se dál. Před týdnem představila Komunistická strana Čech a Moravy svou kandidátku do evropských voleb pro příští rok. Má jít o koalici marketingově nazvanou STAČILO!, kde po boku KSČM stojí konzervativní středopravicová pidistrana Spojení demokraté – Sdružení nezávislých a nejrůznější postavy národně-konzervativního proudu jako třeba politička Jana Turoňová, vyloučená ze Sociální demokracie, nebo někdejší děčínský náměstek primátora za ANO Jan Skalický, jenž se mj. objevil na loňské Vrábelově demonstraci. Pokud tedy konstatuji, že jde o spojení českých „komunistů“ s takovými light-conservative proudy, asi nevystřelím úplně mimo.
Zdá se vám, že výše popsané situace spolu nijak nesouvisejí? To je v pořádku, nejste sami. Velká část lidí (především těch levicověji orientovaných) úplně nechápe, proč je jakákoli pro-sociální politika označována za „totální komunismus, jaký nezavedla ani KSČ“ ani proč se nemalá řada levicových hnutí má tendenci profilovat antisystémově. Podle mého názoru je však mezi oběma trendy přímá spojitost, jejímž jmenovatelem není nic jiného než aktuální liberálně demokratický mainstream.
Liberálně demokratický VIP klub
Abych to osvětlil: Sametovou revolucí obecně vzato došlo k vítězství demokracie nad režimem monopolně řízeným KSČ. Lidé v listopadu demonstrovali proti vládě jedné strany a za svobodné volby. Usilovali tehdy o opětovné hodnotové ukotvení v rámci Evropy a vytvoření funkčního systému ochrany základních lidských práv. Jak uváděl dobový plakát, občané bojovali „za veselejší socialismus“. Plnou ekonomickou transformaci na kapitalismus západního typu si tenkrát skoro nikdo nedokázal představit. Určitou ideu o novém hospodářském modelu tvořila leda tak rehabilitace Šikovy „třetí cesty“.
V této době se však na politické výsluní dostal zakladatel ODS Václav Klaus (ano, ten, co popírá klimatickou změnu), jenž oprávněný odpor lidí k autoritářským praktikám KSČ přetavil do odporu proti jakékoli regulaci ekonomiky. I v kontextu celosvětové dominance neoliberalismu se jemu a lidem okolo něj podařilo v 90. letech položit rovnítko mezi režimem z let 1948-1989 a vším, co by mohlo zasáhnout do osobních svobod lidí, především pak do práva vlastnit majetek nebo práva podnikat. Zveřejňování výše mezd ve firmách, pokutování prázdných bytů, spoluúčast zaměstnanců na řízení podniků, digitální systém kontroly tržeb, konec těžby uhlí do r. 2035… to vše se stalo „komunismem“. Určitě i vy alespoň částečně vnímáte, jak je tato toxická atmosféra v českém veřejném prostoru dodnes přítomná.
Záleží proto především na představitelích současného mainstreamu, zda jsou ochotni v politickém boji riskovat raději majetky nejbohatších, nebo demokratický právní stát.
Skoro všechny známé osobnosti se přitom k odkazu sametové revoluce i k liberální demokracii hlásí, a to právě ve snaze vymezit se proti minulému režimu a nedemokratickým proudům. Jen „liberálně demokratické“ strany se v jejich očích stávají těmi, kdo patří do dnešního politického systému a koho lze považovat za legitimního reprezentanta lidu. Opakem jsou strany antisystémové, chtějící revidovat polistopadový vývoj či dnešní společenské uspořádání. Můžeme sem bez většího přemýšlení zařadit oba subjekty Tomia Okamury, KSČM, Rajchlovo PRO a různá miniaturní uskupení odmítající islám, EU, uprchlíky, podporu Ukrajiny atd. Na hraně balancuje ANO a Andrej Babiš, který sice má antisystémovou a čím dál konzervativnější rétoriku, během 8 let podílu na vládě ale (zatím) žádné opatření zpochybňující samotné základy porevolučního vývoje nerealizoval.
Místo pro sociální demokracii
Kruciální problém nicméně přichází, když drtivá většina našich liberálně demokratických opinion makerů provádí ve svém uvažování onu klausovskou zkratku, že „omezení práv podnikatelů = gulagy“. Tím totiž z politického zápasu fakticky vyřazuje celou (ekonomickou) levici. Sociálně demokratická politika už od 19. století ze své podstaty počítá se systematickými regulacemi trhu i zaměstnavatelů, s veřejným vlastnictvím strategických odvětví a se silným státem schopným efektivně zajišťovat veřejné služby. Ne s cílem svévolně pošlapat lidská práva, nýbrž naopak je prohlubovat. Historie prokázala, že bez (přiměřeného) užití těchto nástrojů není možné zabezpečit lidem důstojný život.
Uplatňují-li přitom média a komentátoři předestřený přístup dostatečně důsledně, začnou z boje proti vládě jedné (komunistické) strany dovozovat boj za vládu výlučně středových a pravicových stran. Za legitimní se začne považovat pouze liberální směr a něco okolo, ten sociálně demokratický vypadne. Sice si úplně nedovolí zařadit levici do stejného bahna s nacionalisty, stalinisty apod., ale zároveň ji nikdy nebudou považovat za něco přirozeného, žádoucího, tvořícího nezbytnou protiváhu ekonomické pravici. Odsoudí tím sociální demokraty, aby bloumali mezi liberální demokracií v jejich dogmatickém pojetí a antisystémovými silami. Aby si našli v politice nové místo, anebo umřeli.
Cesty hledají různé. Většina se rozhodla využít kombinaci vlastních silných osobností a určitého aktuálního problému, jež jsou tito lidé schopni vyřešit. Klasická ekonomická dimenze jejich programů tvoří spíš nastavení myšlení (hodnotový rámec), skrz nějž nejsou vedeny ty nejtvrdší linie politického zápolení. Na tomto přístupu stojí úspěchy španělské PSOE, portugalské PS, ale i německé SPD.
Alternativní přístup stojí na úvaze: „Když nás tam nechtějí, proč se máme doprošovat?“ Takovéto subjekty se svou rétorikou a nazíráním na témata mimo tradiční socioekonomický program jasně vymezí proti systému. Postaví se po bok populistům a nacionalistům ve snaze převzít jejich voliče. Samozřejmě v tomto ringu nelze bez silných postav zvítězit už vůbec, a proto vyprofilovaný lídr je o to větší nutností.
Liberální demokraté mají nyní na vybranou, kdo bude jejich protivníkem. Buď politické strany prosazující změny ve fungování hospodářství a rozdělování zdrojů, nebo subjekty usilující o celkovou proměnu struktury lidských práv a demokracie, jak je známe.
Rozčarování z krize demokracie
Nemám ambici hodnotit, jaká varianta resuscitace sociálně demokratické politiky bude funkčnější pro Českou republiku. Osobně vnímám druhý typ, jenž ukázkově reprezentuje slovenský SMER – SSD, jako velmi nešťastný. Sociální demokraté se tím odklánějí od svých základních hodnot, mezi něž nepatří jen kulturní progresivismus, nýbrž i konsenzus na demokratickém státě založeného na lidských právech jako nezpochybnitelném rámci politického střetu. To celé zanechává na jakémkoli úspěchu podobných uskupení hořkou pachuť a destabilizuje demokratický systém jako takový. Na druhou stranu se obávám, že podobné konzervativní trendy se budou v zemích bývalého sovětského bloku šířit stále intenzivněji, jak ukazuje i předestřený postup KSČM. Devadesátková delegitimizace ekonomické levice zde kvůli předchozí vládě komunistických stran padla na mnohem úrodnější půdu než na Západě.
Bez ohledu na to je ovšem jedna věc jistá – každý musí mít opozici. Liberální demokraté mají nyní na vybranou, kdo bude jejich protivníkem. Buď politické strany prosazující změny ve fungování hospodářství a rozdělování zdrojů, nebo subjekty usilující o celkovou proměnu struktury lidských práv a demokracie, jak je známe. Záleží proto především na představitelích současného mainstreamu, zda jsou ochotni v politickém boji riskovat raději majetky nejbohatších, nebo demokratický právní stát. Na mě zatím dělají dojem, že spíš to druhé.
