Včera vyšel na našem webu komentář Jakuba Hříbka o případu zapálení pardubické budovy zbrojařské společnosti LPP Holding. Dovolím si s ním v rámci svobody slova, kterou v našem médiu uplatňujeme, polemizovat a nabídnout kritiku jeho postoje, ať si následně může každý čtenář zvážit jednotlivé argumenty sám.
Nejdříve bych chtěl poznamenat, že nechci zpochybňovat principy právního státu. Přestože Jakub Hříbek argumentuje konceptem společenské smlouvy Thomase Hobbese, který je oprávněně kritizovaný už od svého sepsání, má pravdu v tom, že zákon má platit pro všechny. Pachatel, jehož vina se prokáže u soudu, si má odpykat svůj trest. Problémem ale je, že část společnosti i Jakub Hříbek hodnotí případ ze své ideologické pozice.
Co kdyby šlo o Rusko a ne o Izrael
Představte si případ, kdy by jiní lidé spáchali identický žhářský útok na firmu, ve které se údajně vyrábějí zbraňové součástky putující do Ruska. Ptali by se mediální komentátoři, politologové a facebookoví odborníci, jestli je ten čin oprávněný? Mluvili by o podezřelých jako o „nepokrytých ukrajinských podporovatelích“, zdůrazňovali by jejich pracovní pozice a univerzitní vzdělání, které je vede k takto radikálním rusofobním činům? Zdůrazňovali by základy společenské smlouvy, které mají za účel bránit řešení konfliktů násilím? Doufal bych, že ano, přece jenom konzistence názorů je podstatou kvalitní kritiky.
Podívejme se ale na opravdový případ, který se stal týden po pardubickém požáru. Cizinec hodil zápalné lahve na Ruské středisko vědy a kultury. Neviděl jsem, že by se případem zabývalo tolik lidí na mediální scéně. Co je ovšem znepokojivější – nepostřehl jsem, že by policie podezřelého obvinila z teroristického činu (přestože se klasifikace činu může v průběhu trestního řízení změnit). Pokud se podíváme na definici teroristického skutku, jak jej definuje Ministerstvo vnitra, mohli bychom do něj zařadit oba činy, nebo žádný. Podle toho, jak přísní v hodnocení činu budeme. A právě zde přichází ale opět na řadu ideologie. Není tedy bez pochyby, že se stal trestný čin, ale otázkou bude, zda policie uspěje s jeho klasifikací jako terorismu i soudu.
Mediální nestandardy
Jako by zapálení odpůrci propalestinského hnutí neviděli vlastní pokrytectví. Absurdně spojují čin v Pardubicích se studii na Fakultě humanitních studií, genderovou identitou nebo činností v Druhé směně a označují tyto prostory za radikální levici. A na použití přívlastku radikální nebo extremistický nemají žádné objektivní měřítko, ale svůj pocit toho, jaké názory jsou sami ochotni tolerovat. Nemluvě o argumentaci teorií politické podkovy, která je vhodná asi jen do rádoby racionálních diskuzí na Twitteru.
Jakub Hříbek upozorňuje na to, že firma LPP Holding nevyráběla podle dostupných informací zbraně pro Izraelskou firmu Elbit. Už ale nezmiňuje, že tuto informaci poskytla sama firma. Jako by firma, která vyrábí součástky do státu vědomě zabíjejícího civilisty, podobnou činnost dobrovolně přiznala. Možná bychom místo toho mohli volat po tom, aby se těmito informacemi zabývalo investigativní oddělení některého z médií.
Podobného porušení základních principů novinařiny, tedy ověřování z více zdrojů, se dopouští argument, že by policie a soudy přece nedaly podezřelé do vazby, pokud by neměly dostatek důkazů. Místo prázdného dedukování by si mohli novináři přečíst také dokument zveřejněný právníkem jednoho z obviněných, který ukazuje, že důkazy proti nim jsou zatím jen nepřímé.
Odstrašujících případů je v tomto ohledu v české justici nemálo. Nelze nevzpomenout operaci Fénix, která nakonec skončila osvobozujícím rozsudkem pro všechny obviněné. Předcházelo tomu ale nespravedlivé a žurnalisticky neetické mediální pokrytí, které vykreslovalo tehdy obviněné jako potvrzené viníky. Nemluvě o postupu policie, která údajně sama měla obviněné k činu vybízet. Navíc některým obviněným nebylo ani přiznáno odškodnění. Můžeme tedy jen doufat, že policie v případu Pardubic buď najde jasné přímé důkazy, nebo že soud odmítne rozhodnout o tak závažné věci na základě nejasných a části veřejnosti nevysvětlitelných důkazů. Každý jiný výsledek by byl pro polarizaci české společnosti devastující zprávou. Přesto bych chtěl věřit, že se policie poučila ze svých minulých chyb a zde sepsané pochyby o provedení trestního řízení budou zpětně vypadat neoprávněně.
Kritika falešného hrdinství je na místě
Hlavním tématem zde kritizovaného komentáře je srovnání propalestinské scény s antisystémovými popírateli existence České republiky. To sice trochu kulhá, protože je založené na jediném (nikoliv mnoha) příspěvku nebo postoji, ale ukazuje k jádru kritiky, která je, narozdíl od té předešlé, oprávněná. Ať už by se žhářství na zbrojovce dopustil kdokoliv a ať už by šlo o zbrojovku vyrábějící zbraně pro Izrael nebo pro Rusko, takový čin je aktem falešného hrdinství.
Nechme stranou diskuzi o oprávněnosti politického násilí a podívejme se na důsledky. Přesvědčení, že jednotlivec nebo malá skupina změní chování vlád nebo států svým násilným útokem, je iluzorní. V současném právním státě a světovém uspořádáním, kde mají šílení bohatí jedinci téměř veškerou moc nad světem, má takový útok jedině tak symbolický význam. Také nejsme ve Velké Británii, kde by se za propalestinské aktivisty postavily desítky tisíc lidí ochotných se nechat zavřít.
Jenže symbolický význam převáží negativní důsledky. Na propalestinskou scénu, která se právem staví proti genocidě a dalším porušováním mezinárodního práva, které se dělo a děje ze strany Izraele, se nyní snáší tvrdší útoky a možná časem také tvrdší represe ze strany státu. Nejde tedy o to, že je takový čin neobhajitelný, jak tvrdí Jakub Hříbek v komentáři, ale že poškozuje samotné české hnutí.
Média sama na to doplatí
Nespravedlivé zacházení se ovšem netýká jen aktivistů, proti kterým se Jakub Hříbek a další lidé na mediální scéně vymezují. Policie prokazatelně v minulosti porušovala také práva novinářů a novinářek. V roce 2011 a 2012 policie neoprávněně odposlouchávala novináře Janka Kroupu v kauze Pandurů, v roce 2011 provedla Vojenská policie neoprávněnou prohlídku v budově České televize, v roce 2020 policie neoprávněně omezovala novinářku Sašu Uhlovou v pořizování záznamu z přímé akce na Mostecku, v roce 2009 musela Sabina Slonková platit pokutu za neprozrazení zdroje v kauze lobbistických schůzek Jiřího Weigla a Miroslava Šloufa.
Novináři a novinářky by buď měli dostát hodnotám humanity a lidských práv, kterých se dovolávají i ve vztahu ke své práci, nebo by měli alespoň aplikovat etická pravidla, která si sami nastavili. Dodržovat presumpci neviny, nemluvit o obviněných, jako by už byli potvrzenými viníky, ale také nepřebírat jako průtokový ohřívač informace od policejních složek, které samy chybovaly i v případech týkajících se novinářů a novinářek. Abych tedy citoval také Jakuba Hříbka: „Nelze se odvolávat na zákon jen v okamžicích, kdy se nám to hodí, a v jiných momentech popírat jejich závaznost“.