V zapadlé kavárně na Chodově se potkávám s Terezou Venzarovou, trenérkou psů, majitelkou firmy Zažij psa jinak, sportovkyní a bývalou medičkou. Když nás zrovna nepřehlušuje zvuk drtící se ledové tříště – a vzhledem k četnosti zmíněného zvuku lze usuzovat, že tříšť byla právě v akci –, tak se bavíme o její životní cestě. Od přijetí na medicínu, přes nelehké rozhodnutí studium v posledním ročníku ukončit, až po kariéru v odvětví, které se na první pohled snad nemůže zdát lékařství vzdálenější. 

Vezměme od začátku. Jak jste si vysokou školu vybírala?
Procházela jsem seznamy škol a postupně vyškrtávala, až než zbyla jen medicína. Ne že by se mi nechtělo, ale pořád jsem váhala, zda je pro mě. Nakonec jsem usoudila, že je, a nic lepšího mě nenapadlo, tak jsem šla na medicínu. Tak probíhal ten výběr. 

Jak probíhalo období těsně před přijímačkami? 
Nevím, jak je to nyní, ale v té době byly takové knížečky, které osahovaly seznam otázek, které se potom objevovaly u přijímaček. Svým způsobem bylo lehké se tam dostat, pokud se člověk opravdu dokonale naučil otázky. Já neměla problém se je naučit, všechny jsem se našprtala a dostala jsem se tam tak relativně snadno. 

A jak dlouhý byl ten proces „šprtání se otázek“?
Tak tři měsíce.

Zachránit titul, nebo sebe 

Následně jste tedy strávila šest let na 1. lékařské fakultě UK a ke konci šestého ročníku jste se rozhodla pro odchod?
Nebylo to tak, že bych si řekla, že už mě to nebaví, tak půjdu pryč. Já jsem se opravdu hodně snažila to dostudovat. Přeci jen, když člověk stráví šest let takovým náročným studiem, tak to nechce zahodit. Ten poslední rok, kdy jsem se snažila dodělat všechny státnice, pro mě byl hodně psychicky náročný. Ještě nás nenapadlo nic lepšího než si do toho pořídit štěně. Tehdy se zdál být ideální čas, protože jsem ještě věřila, že chci být doktorkou a po nástupu do nemocnice by to bylo komplikovanější. Snažila jsem se to všechno nějak skloubit, ale pak už jsem tušila, že doktorkou být nechci a že na škole bych zůstávala jen kvůli titulu. 

Jak probíhaly poslední měsíce před odchodem?
Já jsem vždycky byla hrozný puntičkář a nedokázala jsem se učit a pak jít zkusit, zda zkouška vyjde, musela jsem být připravená, což mě psychicky hrozně tlačilo. Po každé větší zkoušce jsem pak většinou onemocněla. V posledních měsících se k tomu přidaly i problémy psychické. Nic diagnostikovaného, ale měla jsem stavy, kdy se mi ráno nechtělo vstát, neměla jsem chuť nic dělat, prostě taková ta životní demotivace. To už jsem si říkala, že to je docela blbý. Pak už jsem se rozhodla zachránit sebe spíš než titul a vykašlala jsem se na to. 

Vzpomínáte si na konkrétní moment nebo silný zážitek, který by vám to odvětví znechutil natolik, že jste začala uvažovat o odchodu?
To asi ne, spíše se to stupňovalo. Viděla jsem mnoho doktorů, kteří jsou vyhořelí a bez přirozené empatie pro lidi. Možná ji i někdy měli a akorát ji ztratili tím, jak náročná ta práce je a jakou obrovskou odpovědnost nesou. Když jsem viděla, že skoro pořád jen pracují, tak mě to asi také odradilo. 

Většina lidí, která se rozhodne studium medicíny ukončit, odchází z prvního nebo druhého ročníku. Jaká byla reakce spolužáků?
Spolužáci, si myslím, to docela chápali. Měly jsme partu pár holek, které mě všechny podporovaly, protože viděly, že mě to nebaví a že není důvod na to dál tlačit. 

Pamatujete si, jak se na vás tvářili na studijním oddělení, když jste jim odchod oznamovala?
Všichni vždycky říkali: „A není to škoda, takhle před koncem?“ To byla hláška, kterou jsem slyšela mockrát. Přišlo mi to až absurdní, říct, že je to škoda, když je ten člověk v tak špatném stavu. K čemu škoda? 

Často se objevují titulky, které uvádí, že vychovat doktora stojí stát milion korun. Reagoval někdo na váš odchod i v souvislosti s tím?
Nikdo mi to přímo neřekl, ale vím, že se to řešilo. Já to na jednu stranu chápu, není to levné. Každý má ale právo se změnit, přeci jen šest let je dlouhá doba. Člověk tam nastupuje skoro jako dítě a za dobu studia se změní v úplně jiného člověka.

Chyběla vám během studia nějaká služba poskytující psychickou podporu?
Nevím o tom, že by se to na škole někdy řešilo. Na tohle by se mělo myslet více. Respektive na tohle se nemyslí asi vůbec. Je to něco, co by se mělo zahrnout do toho komplexního balíčku. Psychická pohoda studenta a následně doktora je strašně důležitá. Nevím o tom, že by se to na škole někdy řešilo.

Přemýšlela jste někdy, zda by titul MUDr. před jménem nějak změnil váš život nyní? 
Ano, hodně mi to zdůrazňovala mamka, ta se o mě hodně bála. Teď když vidí, jak jsem spokojená, tak říká, že je vlastně škoda, že jsem neodešla už dřív. Před tím se ale pochopitelně bála, že mi to zavře hodně dveří a budu mít vystudovaný jen gympl. Já už ale věděla, že se chci věnovat výcviku psů a že tam se na titul nehledí.

Z medičky trenérkou

Jak vás napadlo stát se trenérkou psů?
Ke konci studia jsme si pořídili druhou fenu, ta mě toho naučila mnohem více. Myslím si, že i díky ní jsem o trenérství začala uvažovat. Byla jsem nucena se hodně vzdělávat, zlepšovat se jako její páníček. Pak jsem si říkala, že toho už vím relativně hodně. Zpětně samozřejmě vidím, jak málo jsem toho věděla, ale tehdy jsem měla ten pocit. Dávalo mi to smysl a hlavně mě to hrozně bavilo. 

Firmu Zažij psa jinak jste zakládala v březnu roku 2021 a nyní, dva roky od založení, máte klienty na čekací listině. To je velký úspěch. Jak těžké je uchytit se jako začínající trenér v Praze?
Už od začátku jsem měla dost klientů. Nevím, jestli je to tím, že v Praze není moc trenérů, kteří by nabízeli balancovaný výcvik. Je jich tu hodně, co dělají jen skrze pozitivní metody a pak je tu hodně klasických cvičáků. Neříkám, že ani jedno je špatně, ale možná mi právě můj přístup zajistil klienty. 

Říkáte, že vám možná právě přístup přilákal klienty. Vidíte nějakou podobnost mezi vztahem doktora s pacientem a trenéra s klientem?
Určitě. Jednání s lidmi, empatie, rozvoj těchto schopností, to mi přišlo až absurdní, že se na té medicíně neřešilo. Někdo má empatii přirozeně a někdo ne, ale podle mě se to dá z velké části naučit. Nemyslím si, že jen ty medicínské znalosti stačí. K čemu je pacientovi doktor, který se k němu neumí chovat? To samé platí u trenérství.

Když si člověk otevře vaše stránky, tak jako první vidí fotku Vás s fenkou belgického ovčáka Beg a citát „každý pes i páníček má svůj potenciál. Pojďme ho spolu rozvíjet“. Jak vnímáte vy svůj potenciál? Cítíte, že jako trenérka psů ho naplňujete?
Určitě. Dává mi to smysl a pořád mě to žene k tomu, abych se dál zlepšovala a vzdělávala.

Je něco, co byste ráda předala studentům, kteří tento rozhovor právě čtou a nachází se možná v podobné situaci?
Hlavním poselstvím by bylo, aby překonávali překážky, pokud cítí, že jim to za to stojí. Tedy pokud cítí, že jim to dává smysl. Stojím si za tím, že pokud člověk dělá práci, která ho nenaplňuje, tak ji nikdy nemůže dělat dobře.