Události posledních dní ukázaly nejen Americe, ale i světu, že je Donald Trump připraven a ochoten udělat cokoli, aby zůstal v úřadu prezidenta Spojených států. Během týdne však prezidentův právní tým prohrál soudní řízení v Pensylvánii, tvrdou ránou pro jeho umírající naději na zvrácení výsledku voleb se pak stalo vyhlášení oficiálních výsledků ručního přepočítání všech hlasů v Georgii, dle kterých v tomto státě skutečně zvítězil Joe Biden. Prezident se tak rozhodl pro poslední možnou strategii. Má ještě Trump vůbec nějakou šanci na úspěch? Co dělá během těchto divokých dní zvolený prezident Joe Biden? A proč ho ta největší bitva teprve čeká? To vše, a ještě malinko víc, se dozvíte v dnešním Americkém týdnu!

Začneme znepokojující novinou. Kyle Rittenhouse, 17letý mladík, který v srpnu zastřelil během protestů ve městě Kenosha ve Wisconsinu dva lidi, byl před několika dny propuštěn z vazby na kauci ve výši dvou milionů dolarů. Rittenhousovi, kterého jeho známí označili za vyznavače tzv. bílé nadřazenosti neboli white supremacy, hrozí až doživotní trest odnětí svobody. Jeho čin však americkou společnost hluboce rozděluje. Někteří, a to zejména příznivci Donalda Trumpa a republikánů, tvrdí, že Rittenhouse jednal v sebeobraně poté, co ho skupina jiných mužů pronásledovala. Ostatní, většinově k demokratům tíhnoucí Američané, jsou přesvědčeni o tom, že se jednalo o dvojnásobnou vraždu, a nikoliv zabití v sebeobraně.

Je skutečně složité tuto událost nestranně rozebrat. Oba zastřelení, Anthony Huber a Joseph Rosenbaum, měli jistou kriminální minulost. Rosenbaum byl v minulosti ve vězení za zločiny související se sexuálním obtěžováním, Huber strávil ve vězení méně času za přestupky spojené s držením nelegálních látek. To však ještě neznamená, že měl Rittenhouse právo těmto dvěma lidským bytostem vzít život. Jedná se však o nejčastější argument Rittenhousových příznivců (ano, v USA mají vrazi i své příznivce). Podle nich dává skutečnost, že měli obě oběti jistou kriminální minulost, tomuto mladému bělochovi právo je zastřelit – ostatně stejné úvahy jsme viděli i dříve v tomto roce po zabití George Floyda. To však kompletně odvádí pozornost od meritu celé věci, a sice že dva lidé byli zastřeleni, a jejich vrah by měl být spravedlivě potrestán.

Existuje několik nahrávek z místa této tragické události, na kterých je vidět ozbrojený Rittenhouse, kterého pronásleduje skupina jiných mužů. To, co se stalo předtím, tedy zdali konflikt vyprovokovali právě tito muži, nebo samotný Kyle Rittenhouse, však není známo. Rittenhouse poté zastřelí za ním běžícího Rosenbauma a z místa, pronásledován rozlícenou skupinou, která vraždu viděla z bezprostřední blízkosti, běží po široké ulici směrem k policejnímu konvoji. Během cesty však zastřelí Hubera, který se mu pomocí skateboardu snaží vytrhnout jeho zbraň z rukou. Právě tyto momenty jsou konzervativními médii široce rozebírány. Podle jejich teorie byl Rittenhouse v přímém ohrožení života a při zastřelení Hubera tak jednal v sebeobraně. Druhá polovina Ameriky však argumentuje tím, že je logické, že ho skupina mužů pronásledovala, když jen pár vteřin předtím byli všichni svědky toho, jak Rittenhouse z přímé blízkosti zastřelil již zmiňovaného Josepha Rosenbauma.

Okamžiky nato jde Rittenhouse směrem k policejním vozům, které se k místu střelby začínají sjíždět, a i přesto, že se sám vzdává, si jej policie nevšímá. Zatknut je až dalšího dne, a to ve svém vlastním bytě. Valná část americké společnosti tento postup ostře kritizuje, mnoho Američanů také připomíná častou opačnou reakci policejních složek při sebemenším přestupku spáchaném Afroameričanem či Afroameričankou – reakce, které vyústily ve smrt George Floyda, Breonny Taylorové a stovky dalších neozbrojených černochů a černošek, v některých případech i nezletilých.

Rittenhousovo propuštění z vazby na kauci i fakt, že se na ni skládali lidé na internetu, značnou část amerického lidu rozlítil. Situaci ještě vyostřilo prohlášení republikánského člena Sněmovny reprezentantů státu Florida Anthonyho Sabatiniho, podle kterého by měl dvojnásobný vrah Kyle Rittenhouse kandidovat do amerického Kongresu. Sabatini však není jediný, kdo považuje střelce z Kenoshy za pravého amerického hrdinu – jen málokterý republikán jeho vražedný čin odsoudil.

Celý případ však ještě přilil olej do ohně, který ve Spojených státech, zakořeněný v tamním policejním, právním i politickém systému, hoří od samotného počátku historie této podivuhodné země. Fakt, že dvojnásobný vrah může být propuštěn na kauci, je sám o sobě přinejmenším znepokojující. Ukazuje nám, že s americkým policejním a právním systémem je skutečně mnoho v nepořádku, a tedy dává za pravdu mnohým protestujícím, které proti jeho rasistickým a nenávistným praktikám v posledních měsících protestují. Mnoho republikánů, včetně prezidenta Trumpa, odsuzuje všechny demonstrace proti policejní brutalitě, které se v posledních měsících odehrály, jako násilné a nebezpečné. Podle studie nezávislé neziskové organizace ACLED bylo však celých 93 % všech demonstrací hnutí Black Lives Matter, konaných mezi 26. květnem a 22. srpnem, zcela mírumilovného a nenásilného charakteru.

Právě systémový rasismus je podle demonstrantů a představitelů různých levicově orientovaných hnutí a uskupení, jako jsou právě Black Lives Matter, Sunrise Movement nebo Justice Democrats, hluboce zakořeněn v americkém systému. Tato myšlenka ostatně dává smysl – politický systém Spojených států vymýšleli v 18. století otcové zakladatelé, kteří jako jedni z prvních otevřeně mluvili o rovnosti všech lidí. Zatímco však kázali o rovnoprávnosti, George Washington, první americký prezident, a Thomas Jefferson, autor slavné Deklarace nezávislosti, oba vlastnili dohromady něco přes 700 černošských otroků. Systém, který vytvořili otevření rasisté, je po více jak dvou stech letech ještě stále rasistický, a takový i zůstane, dokud nebude v americkém politickém prostředí většinová vůle jej změnit, nebo dokud se sám zcela nezhroutí a nezůstane z něj jen prach a popel. Já sám doufám v první možnost.

Zatímco se Amerika hádá nejen o systémovém rasismu, pokračuje její prezident v zoufale působících pokusech zvrátit výsledky nedávných prezidentských voleb, ze kterých vyšel jako poražený. Stále více se však ukazuje, že se jedná o bitvu již prohranou – k dnešnímu dni bylo zamítnuto všech 24 projednaných prezidentových žalob z celkového počtu 35 podaných. Zatím nejčerstvějším prezidentovým zklamáním bylo rozhodnutí federálního soudce Matthewa Branna, bývalého republikána dosazeného do své funkce prezidentem Obamou, který uznal výsledky voleb v důležité Pensylvánii, ve které těsně zvítězil Biden. Podle Branna nepředložil prezidentův tým v čele s Rudym Gullianim „přesvědčivé právní argumenty a faktické důkazy o nekontrolovatelné korupci“.

Prezident před několika hodinami na Twitteru uvedl, že se vůči tomuto rozhodnutí hodlá odvolat.

Nepříliš povedený týden Trumpovi zkazily také výsledky ručního přepočítání všech hlasů v Georgii, dle kterých je Biden v tomto státě stále vítězem zhruba o 13 000 hlasů. Dokonce i tamní státní vláda republikánského guvernéra Briana Kempa opakovaně prohlásila, že oficiálním výsledkům věří a že nemá žádné důkazy o rozsáhlých podvodech s hlasy, o kterých Trump poslední týdny tak hořečnatě mluví.

https://twitter.com/realDonaldTrump/status/1330288302663069701

Jako by si řekl, že ho národ po nekonečném týdnu jeho absence jakýchkoli veřejných akcí potřebuje znovu slyšet, rozhodl se prezident vystoupit v Bílém domě s krátkým proslovem, během kterého pokračoval ve svém narativu zmanipulovaných voleb, jež ve skutečnosti vyhrál on. Na dotazy dychtivých novinářů odmítl odpovědět, hodně jednoduše řečeno tak prezident přišel, prohlásil se za vítěze, a zase odešel.

Trump pohrdá demokratickými institucemi i demokracií samotnou. Není pro něj důležitá vůle lidu, avšak pouze jeho vlastní prospěch. Aby to nepůsobilo příliš zaujatě, musím říct, že Trump měl plné právo o přepočet v kritických státech zažádat, stejně jako tak učinil demokrat Al Gore během vypjatého volebního klání před 20 lety. To však neznamená, že se může prohlásit vítězem, natož pak v situaci, kdy většina amerických i mezinárodních agentur vyhlásila jako vítěze jeho oponenta – a nejen ty, oficiální certifikované výsledky přichází a budou v příštích dnech přicházet ze všech států.

Zdroj blízký prezidentovi řekl televizi NBC, že si je prezident plně vědom toho, že prohrál. Podle zdroje se však Trump snaží demokratům a Bidenovi situaci co nejvíce zkomplikovat tak, aby bylo předání moci co možná nejbolestnější a nejdramatičtější (nutno dodat, že Ústava a její autoři s takovýmto scénářem nepočítali ani v nejhorších nočních můrách, pokud tak se tedy prezident hodlá činit, Ústava mu v tom právně nijak nezabrání).

Tomuto tvrzení nasvědčuje i Trumpův úmysl stáhnout narychlo a bez jakéhokoli plánu zhruba polovinu vojáků z Afghánistánu. Trumpova administrativa už také dala najevo, že plánuje urychleně vydražit těžební místa v chráněné a unikátní Arktické národní přírodní rezervaci na Aljašce. Těžba zde byla po desetiletí zakázána, v roce 2017 se však republikánům podařilo tento zákaz zrušit. Biden opakovaně prohlásil, že ho vrátí v účinek hned během svého prvního dne v úřadu, otázkou však je, zdali už nebudou těžební místa prodaná a nebude tak příliš pozdě. Znamenalo by to přímé ohrožení velice křehkého a unikátního ekosystému této přírodní rezervace, které by mohlo vyústit až v jeho úplné zhroucení, ze kterého by se už dost možná aljašská příroda nikdy nevzpamatovala. Vše tak naznačuje tomu, že se po sobě Trump snaží zanechat co největší chaos, a zhoršit tak nastupující pozici svého nástupce.

Ten je přitom už teď v nezáviděníhodné pozici. V demokratických primárkách porazil mimo jiné Bernieho Sanderse – miláčka americké levice, který se sám prohlašuje za demokratického socialistu a který je extrémně populární zejména u mladých progresivně smýšlejících voličů. Aby tak získal jejich hlasy, přizpůsobil po dlouhých týdnech konzultací právě se Sandersem a ostatními představiteli progresivního křídla jeho strany svou platformu tak, aby byla přijatelná pokud možno pro všechny skupiny Demokratické strany.

Tím se značně odchýlil od pozice kompromisního centristy, kterou zastával prakticky celou svou politickou kariéru, výsledkem mu však byly vyhrané prezidentské volby, jelikož ho progresivisté nakonec volili ve velkých číslech. Právě progresivní demokratičtí voliči jsou jednou ze skupin, jež je za Bidenovu výhru zodpovědná, a logicky tak požaduje mít v jeho budoucí vládě adekvátní zastoupení. Stejnému tlaku však Biden čelí ze všech stran – od umírněných demokratů až po republikány, kteří ho volili čistě z jejich nenávisti vůči prezidentu Trumpovi. Právě Bidena volící umírnění republikáni, kterých však není ani zdaleka tolik jako progresivních Bidenových voličů, po něm požadují politicky nevyhraněnou administrativu, která se pokusí sjednotit zemi a bude pokračovat v tzv. statusu quo, který však ve výsledku vedl k obrovské nespravedlnosti, nerovnoprávnosti a nenávisti.

Naproti tomu, Sandersovi demokraté požadují od Bidena progresivně smýšlející vládu, která bude konečně řešit pandemii koronaviru, systémový rasismus, práva pracujících či změny klimatu. S tím se v zásadě shodují i umírnění demokratičtí voliči a politici, preferují však vládu sestavenou z dlouholetých washingtonských veteránů, kteří budou do jisté míry již zmiňovaný status quo ctít také.

Je tak nutno říci, že se Joe Biden řítí po hlavě do předem prohrané bitvy, protože jakkoli se rozhodne svůj kabinet uspořádat, nebude to alespoň jedné vcelku početné skupině vyhovovat. Momentálně je ale všechno na něm – buď se rozhodne sestavit pokrokovou vládu a dá tak šanci nové generaci amerických politiků, kteří jsou odhodlaní mnohé problémy jejich země řešit, nebo si do vlády vezme své staré republikánské a umírněně demokratické kamarády, kteří budou apelovat na jakousi falešnou „jednotu“ amerického národa, ale v zásadě nic nezmění. Jeho nedávná prohlášení a rozhodnutí však naznačují tomu, že je ochoten progresivnímu křídlu jeho vlastní strany nejen naslouchat, ale po dlouhých letech, kdy byli progresivci přehlíženi elitami obou stran, dát jejich názorům konečně váhu i ve své budoucí vládě.

Volební souboj už je sice za ním, ta největší a nejtěžší bitva jeho politické kariéry však Joea Bidena teprve čeká.

To je pro dnešní Americký týden všechno, s dalším dílem se na vás budu těšit opět příští pondělí! Posvítíme si na budoucí možné Bidenovy ministry a ministryně, řekneme si něco o blížících se senátních volbách v Georgii a samozřejmě budeme řešit vývoj Trumpových právních žalob!