Vítám vás u dalšího dílu vaší oblíbené rubriky o americké politice! Dnes si posvítíme na fenomén takzvaného nadstranictví, které se v angličtině označuje známým výrazem bipartisanship. Co říct by k tomu měla i současná hlava státu Joe Biden – ten se během své dlouholeté senátní kariéry stal symbolem nadstranického řešení palčivých politických problémů. Bude však přístup jeho nové administrativy stejný? Nebo si demokraté vystačí s jejich těsnými většinami v obou komorách Kongresu? A co je pro obě strany ve hře? To vše, a ještě o maličko víc, se dozvíte v dnešním Americkém týdnu!

Nadstranictví. Bipartisanship. Fenomén, který byl v minulosti naprosto běžnou praxí v obou komorách amerického Kongresu. Nadstranickou podporu měly mnohé návrhy demokratického prezidenta Franklina Delana Roosevelta, podobně populární byly napříč politickým spektrem i reformy prezidenta Lyndona Johnsona v 60. letech – ovšem zrovna v Johnsonově případě je otázkou, do jaké míry to bylo skutečnou oblibou jeho návrhů a do jaké míry za to mohly značné osobní sympatie, které k prezidentu Johnsonovi, mimochodem bývalému a uznávanému vůdci senátní většiny, chovalo mnoho členů Kongresu.

Nadstranictví bylo fenoménem hlavně do zvolení Ronalda Reagana, bývalého guvernéra státu Kalifornie, někdejší hollywoodské hvězdy a zarputilého konzervativce, novým prezidentem v roce 1980. Demokraty ovládaný Kongres sice s tehdy populární hlavou státu spolupracoval bez větších námitek, právě během jeho prezidentství se však začaly ony pomyslné nůžky názorových rozdílů v americké společnosti doširoka rozevírat. Reaganovo prezidentství je dnes sice většinou vnímáno jako období prosperity a svobody, které vyústilo v pád socialistického východního bloku, zapomíná se však na mnohé skandály a přešlapy, které měl sám prezident na triku.

Podobně skandální byly i masové daňové škrty a úspory, které značně zvýhodňovaly bohaté a korporace – to odstartovalo táhlou ekonomickou recesi a během Reaganovy osmileté vlády téměř ztrojnásobilo federální dluh. Kvůli nepříznivé ekonomické situaci pak jeho administrativa přistoupila k nebývalým škrtům v sociálních programech, které vyústily v tristní životní podmínky nemalé části americké společnosti, nárůst chudoby a nezaměstnanosti. Připomeňme si ještě naprosto katastrofickou a nelidskou reakci tehdejší administrativy na epidemii AIDS, na jejímž konci byly jen v Americe desetitisíce mrtvých, a musí být všem i bez brýlí jasné, že Reaganova osmdesátá léta byla velmi turbulentní dekádou.

Reaganovou vládou zároveň definitivně skončilo období tzv. New Deal coalition, tedy koalice Nového údělu, kterou v roce 1932 vytvořil tehdejší prezidentský kandidát Franklin Roosevelt. Toto seskupení, jehož páteří se staly zejména odbory a později také rasové menšiny, de facto určovalo směr americké politiky téměř půl století, nehledě na to, kdo právě obýval Bílý dům. Divokou dobou reaganovskou se konzervativní voliči začali stávat ještě více konzervativními, zatímco progresivní voliči, hlasití kritici republikánské vlády a středových demokratů, začali tíhnout k ještě progresivnějším ideálům.

Bipartisanship ztrácelo na popularitě i během vlády Reaganova nástupce a jeho někdejšího viceprezidenta George H. W. Bushe. Širokou podporu napříč politickým spektrem i americkou veřejností však měla jeho zahraniční politika, která odstartovala definitivním pádem železné opony, a tedy jakýmsi „vítězstvím kapitalismu nad socialismem“. Za své zahraniční úspěchy sklízel chválu ze všech stran, promarněné sliby a neupokojivý stav americké ekonomiky mu však nakonec během jeho pokusu o znovuzvolení zlomily vaz. Nepříjemné chvilky si zažil i Bushův nástupce Bill Clinton, a to zejména po tzv. Republikánské revoluci roku 1994, během které se republikánům podařilo získat většinu v obou komorách Kongresu.

Jakákoli prezidentova snaha byla republikánskému Kongresu proti gustu a Clintonovy největší cíle, jako například zavedení univerzální zdravotní péče, byly pohřbeny hluboko pod zem. S další výraznější nadstranickou spoluprácí jsme se svým způsobem setkali až po útocích z 11. září roku 2001, kdy se většina zákonodárců vyslovila například pro válku v Iráku nebo pro silně kontroverzní Patriot Act, který nastavoval dosti benevolentní pravidla pro sledování občanů, vyhodnotí-li je tajné služby jako hrozbu pro USA.

Nadstranický přístup zvolil v roce 2009 nově zvolený demokratický prezident Barack Obama. Republikáni v Senátu a Sněmovně reprezentantů však již od začátku mladé hlavě státu nevěřili. Podle některých za tím stojí mimo jiné moment ze začátku Obamova úřadování, kdy si nový prezident k sobě do Oválné pracovny svolal skupinu republikánských senátorů a oznámil jim, že „volby mají následky“ – zdánlivě nevinná věta, která však podle mnohých zůstala republikánům, zhrzeným bolestivou volební porážkou z roku 2008, v paměti ještě hodně dlouho. Jejich hlavním cílem se stalo udělat z Baracka Obamy prezidenta na pouhé jedno volební období, a podle toho také produktivita ve Washingtonu D.C. vypadala.

Zklamání z nenaplněných slibů tak nakonec odskákal prezident a demokraté, když v roce 2010 Ameriku ohromila další, tentokrát ale přeci jen trochu komornější Republikánská revoluce. Od té doby jsou neshody mezi oběma stranami stále silnější a asi málokdo si dnes umí představit, že by spolu demokraté a republikáni spolupracovali v dlouhodobém horizontu. Čistě stranický přístup dotáhl k dokonalosti prezident Donald Trump, jenž moc, kterou republikáni v roce 2016 dostali do rukou, využil k masivním daňovým úlevám pro nejbohatší a pro korporátní Ameriku.

A nyní, v roce 2021, máme ve Washingtonu D. C. po deseti letech čistě demokratickou vládu ve složení prezident, Senát a Sněmovna reprezentantů. A že to bylo vydřené vítězství – o triumfu Joea Bidena nad Donaldem Trumpem, celonárodnímu sedmimilionovému rozdílu v Bidenův prospěch navzdory, nakonec rozhodlo několik desítek tisíc hlasů v rozhodujících státech Wisconsin, Michigan, Pensylvánie a Georgie. Demokratická většina ve Sněmovně reprezentantů je nejmenší za posledních 20 let, v Senátu je poměr zcela vyrovnaný, a většinu demokratům zajišťuje pouze rozhodující hlas viceprezidentky Kamaly Harris. Dá se říci že těsnější by to už být nemohlo.

V čele Demokratické strany a Spojených států stojí muž, který za svou padesátiletou politickou kariéru senátora a později viceprezidenta proslul právě oním, dnes již poněkud zašlým, nadstranickým přístupem. V minulosti Biden v Senátu spolupracoval s mnoha republikánskými senátory a mezi jeho nejbližší přátele patří například bývalý vůdce senátní většiny a mnohými demokraty nenáviděný politik z Kentucky Mitch McConnell. K nadstranictví se Biden opakovaně zavázal i během debat demokratických prezidentských kandidátů, svůj záměr získat republikány během projednávání určitého návrhu zákona takzvaně „na palubu“ (tj. přimět je k podpoře) ostatně nikdy neskrýval.

Tato doba je ale trochu jiná než ta, během které se Joe Biden stal v roce 1973 senátorem za stát Delaware. Vlastně je úplně jiná. Žádá si kompletní přehodnocení toho, jakou roli má vláda jako taková hrát v roli běžných lidí. Jak moc má v případě potřeby zasahovat a obhajovat jejich zájmy a svobody. V posledních dekádách jsme viděli spíše pasivní způsoby vládnutí, během kterých se nedalo počítat s historickými investicemi ani skutečně revolučními sociálními změnami. Posledním prezidentem, který svým obsáhlým programem dokázal sociální a ekonomickou strukturu Spojených států do jisté míry přeměnit, byl pravděpodobně již zmíněný Lyndon Johnson se svým programem Skvělé společnosti, tzv. Great Society.

Nalijme si čistého vína, revoluční změny nemůžeme od zapřisáhlého centristy Bidena a na politickém spektru zvláštně manévrující Harris očekávat. To však neznamená, že se Amerika nemůže během jejich vlády pohnout alespoň trochu vpřed. Znamením, že Bidenův Bílý dům nehodlá lpět na mezistranické spolupráci za každou cenu, se však stal již minulý měsíc schválený stimulační balíček na podporu pandemií zasažené ekonomiky. Ten v Kongresu prošel bez jakékoli republikánské podpory, čistě pouze hlasy demokratických zákonodárců.

Podobný postup zamýšlí prezident pravděpodobně i s dalším historickým balíčkem, který se v současnosti jmenuje American Jobs Plan a počítá s masivními investicemi do obnovy a výstavby nové a udržitelné infrastruktury nebo do stavby dostupného bydlení pro chudé, dále například nalije stovky milionů dolarů do zdravotní péče pro seniory a položí základy pro budoucí ekologickou ekonomiku Spojených států. Masivní náklady s tímto plánem přímo spojené má podle administrativy pokrýt zvýšení korporátní daně. American Jobs Plan by podle Bílého domu v přímém důsledku mimo jiné také vytvořil miliony dobře placených pracovních míst.

Ačkoli by se jednalo o jednu z největších investic do americké infrastruktury ze strany americké vlády v historii, rekord zatím Biden zaručený nemá. Logicky totiž plán musí nejdříve schválit obě komory Kongresu, tedy jak Sněmovna reprezentantů, tak Senát. A právě v Senátu se nachází onen kámen úrazu, který prezidentovi v noci nejspíš nedá spát.

Seznamte se, jmenuje se filibuster a je znám svou rasistickou historií, když byl ve 20. století zaveden právě proto, aby zamezil jakýmkoli reformám na poli občanských práv rasových menšin. Pravidlo filibusteru zní lehce absurdně, přesto se v americkém Senátu používá už pěknou řádku let. Říká, že aby mohla být ukončena debata o určitém návrhu zákona, a tedy aby se mohlo de facto přejít k hlasování a zákon schválit, je zapotřebí souhlas alespoň 60 senátorů. K tomu, aby senátní většina efektivně vládla, je tak de facto zapotřebí 60 křesel místo běžné většiny 51 hlasů – představa, která je v dnešní stranické době dosti absurdní.

Podle zastánců filibusteru zajišťuje toto pravidlo nadstranickou politiku, nutí zákonodárce ke kompromisům a podmiňuje dialog mezi politickými oponenty. Ve výsledku však filibuster stojí v cestě mnohým potřebným změnám a reformám, jako je například dostupná zdravotní péče pro všechny, přísnější zbraňové zákony nebo legislativa adresující změny klimatu. I z toho důvodu je mnohým progresivním demokratům trnem v oku. Jedním z argumentů odpůrců filibusteru je tvrzení, že stojí v cestě uskutečnění těch změn, které byly voličům během loňské kampaně slíbeny a které přinesly demokratům cenná vítězství napříč Amerikou.

Jeho úplné zrušení se tak stalo prioritou nemalé části demokratických politiků a političek. Navzdory tomu se s ním však demokraté budou nejspíše muset ještě nějakou dobu potýkat – dva demokratičtí senátoři Kyrsten Sinema a Joe Manchin se totiž opakovaně vyjádřili proti zrušení tohoto pravidla, čímž naději mnohých definitivně pohřbili. Alespoň prozatím.

Joe Biden tak bude muset spolu s vůdcem senátní většiny Chuckem Schumerem najít jiný způsob, jak filibuster obejít a schválit potřebnou legislativu i bez hlasů svých republikánských kolegů. Někteří z nich sice prohlašují, že jsou připraveni s demokraty spolupracovat, potenciální výsledek takové spolupráce však není pro Bidena, jehož platforma byla tou nejprogresivnější v novodobé historii USA, nijak zvlášť lákavý. Republikáni jsou totiž v mnohých oblastech oproti novému prezidentovi nesrovnatelně umírněnější, mnohé návrhy přicházející z Bílého domu se jim jednoduše nelíbí a líbit nebudou.

Biden má tak vlastně jenom dvě možnosti. Může republikánům zase jednou ustoupit, na své agendě s nimi společně pracovat, vytvářet kompromisy, ale vlastně tím zradit své voliče a porušit většinu slibů, které jim před listopadovým kláním i po něm dal. Tato možnost je samozřejmě z praktického hlediska jednodušší, jelikož by se demokraté nemuseli zbavovat filibusteru ani jej nijak upravovat, a prezident Biden by si nemusel při každém hlasování v Senátu nervozitou kousat nehty ze strachu, že se jeden z jeho spolustraníků utrhne ze řetězu a na svém hlasovacím zařízení zmáčkne rezolutní či protestní NE. Zároveň by však Biden další nadstranickou politikou zase jednou vytvořil jakýsi falešný pocit národní jednoty, ze kterého ale nevzejde nic jiného než daňové úlevy korporacím, zvýhodňování bohatých a absence pomoci pracujícím.

Nebo se může Joe Biden pokusit splnit alespoň část ze slibů, ke kterým se minulý podzim zavázal. To se povede jedině agresivní agendou, která bude ve prospěch pracujících, pomůže narovnat neslýchané rozdíly mezi bohatou a střední třídou a bude adresovat strukturální rasismus, který je zakořeněný hluboko v americkém systému.

Jedině tudy vede cesta k relativnímu volebnímu úspěchu v kongresových volbách, které se konají na podzim roku 2022. Z historického hlediska totiž vládnoucí strana během tzv. midterms, tedy voleb v polovině prezidentova období, velmi často utrpí výrazné ztráty. Nadstranictví nám v minulosti přineslo ekonomické krize, chudobu, vyšší nezaměstnanost nebo například válku v Iráku. Chtějí-li demokraté za rok a půl obstát, chtějí-li splnit své ambiciózní sliby, musí začít hledat jiný způsob, než je obyčejný kompromis. Ten by je totiž z jejich už tak trochu pochmurného výsluní mohl sesadit dřív, než se tam vůbec stačí rozkoukat.

To je pro dnešek všechno! S další várkou novinek ze zámoří se na vás budu těšit zase příští pondělí.