Vítám vás u posledního vydání vaší oblíbené rubriky Americký týden v roce 2020! Dnešní díl bude trochu speciální, a to jak tím, že mimořádně vychází v úterý, ale také svým obsahem. Shrneme si totiž uplynulý rok a řekneme si o nejdůležitějších letošních událostech na poli americké politiky. Dalším tématem bude již tolikrát zmiňovaný stimulační balíček, který do dění ve Washingtonu posledních dní přinesl značný chaos a stranické rozepře. A naši poslední letošní výpravu do světa americké politiky zakončíme nejbližšími vyhlídkami na rok 2021. Co můžeme od začátku roku očekávat? A navštíví prezident Trump inauguraci svého volebního přemožitele? To všechno, a ještě maličko víc se dozvíte v dnešním Americkém týdnu!

Úleva. Tu pravděpodobně v současné době cítí nemalá část světové populace. Turbulentní rok 2020 se pomalu, ale jistě chýlí ke konci, a před námi je rok nový. Tato část roku bývá často považována za nejlepší dobu pro polemizování o tom, jak se nám uplynulý rok povedl či nepovedl, co jsme byli schopni dokázat, v čem jsme se zlepšili, ale také v čem jsme naopak neuspěli. A přesně to dnes uděláme! Pojďme si říct o těch nejdůležitějších událostech uplynulých 12 měsíců, které otřásly v základech Amerikou, ale často i světem. Tak se pohodlně usaďte, zapalte svíčky a nalijte si sklenici vaječňáku, jdeme na to!

To, že jsme vstoupili do divokého desetiletí, bylo všem jasné již 3. ledna. V tento den byl v blízkosti bagdádského mezinárodního letiště proveden raketový útok na vůz, ve kterém seděl Kásim Sulejmání, velitel iránských revolučních gard Quds. Sulejmání byl spolu s dalšími čtyřmi muži zabit téměř okamžitě. Útok provedly Spojené státy americké, a to na přímý rozkaz prezidenta Donalda Trumpa. Tento krok vyvolal na mezinárodní úrovni rozporuplné reakce. Zatímco představitelé Íránu označili útok za atentát a téměř okamžitě začali vyhrožovat odvetou západnímu světu, západní velmoci kritizovaly de facto pouze způsob, jakým bylo zabití Sulejmáního provedeno.

Západ tvrdil, že tento bezprecedentní krok vyvolá pouze další nestabilitu v už tak nestabilním regionu, zvýší tamní odpor vůči Spojeným státům a Západu obecně a přispěje k radikalizaci tamní politické scény. K ostré kritice útoku na Sulejmáního se záhy přidali i opoziční demokraté, včetně předsedkyně sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi, která Bílému domu vyčetla, že o této akci Kongres předem nijak neinformoval.

Trump její kritiku samozřejmě odmítal a v jednom ze svých tweetů ji obvinil z toho, že se této „iránské zrůdy“ zastává. Napětí v Americe, ale také ve světě, se tak dalo krájet už ze začátku roku. To vyvrcholilo o pět dní později, kdy se po startu z íránského letiště v Teheránu zřítilo ukrajinské civilní letadlo společnosti Ukraine International Airlines. Írán nejprve ze sestřelení obviňoval zahraniční síly, nedlouho na to se však ukázalo, že to byla právě íránská raketa, která ukrajinský stroj poslala k zemi. Íránská vláda se nedlouho poté přiznala, že pracovníci obsluhy raket ukrajinský civilní letoun pokládali za vojenský stroj představující hrozbu, a proto se rozhodli jej sestřelit. Tato tragédie rozpoutala po celém Íránu mohutné protivládní protesty, paradoxně však přispěla ke zklidnění napětí mezi Západem a touto islámskou zemí.

Přesně měsíc po zabití Sulejmáního, tedy 3. února, se konaly první výborové volby v rámci demokratických primárek, a to v Iowě. Tento farmářský a většinově bělošský stát, který v prezidentských volbách disponuje pouze šesti hlasy volitelů, je tradičně prvním místem, kde se stranické primárky pořádají. Favoritkou na vítězství zde dlouhou dobu byla progresivní senátorka Elizabeth Warren, po nepříliš úspěšné obraně svého návrhu na reformu zdravotnictví v jedné z podzimních debat se však v průzkumech začala propadat. Místo ní se na vrchol začal drápat ideologicky podobně smýšlející senátor Bernie Sanders, demokratický socialista a ikona současné americké progresivní levice. V listopadu, poté, co Sanderse postihl infarkt, to vypadalo, že z boje o stranickou nominaci odstoupí. Vrátil se však v plné síle a stal se favoritem na vítězství.

Šance na výhru dávaly průzkumy i bývalému viceprezidentovi Joeu Bidenovi, který tehdy v celostátních průzkumech nad zbytkem stranických kolegů a kolegyň stále výrazně vedl. Nakonec si však pro vítězství v Iowě nedošel ani jeden z výše zmiňovaných. První místo v tamních výborových volbách (anglicky caucus) nakonec obsadil Pete Buttigieg, bývalý starosta města South Bend v Indianě. Buttigieg byl prvním gayem, který o nominaci v jedné z dominantních amerických stran soupeřil, a také prvním, který dokázal v nějakém státě zvítězit. Nutno však podotknout, že se v rámci LGBTQ+ komunity nijak zvláště velké popularitě netěší.

Buttigiegovo vítězství bylo považováno za překvapivé, vítězové však byli ve finále hned tři. Tím druhým byl Bernie Sanders, který sice na počet delegátů skončil těsně za starostou Petem, v celkovém součtu hlasů jej však nakonec podpořilo o více než 3 000 voličů více. Oslavovat mohla také do té doby vcelku neznámá senátorka Amy Klobuchar z Minnesoty, která svým ziskem 13 % všech hlasů výrazně překonala veškerá očekávání. Zklamaný naopak mohl být Biden, který skončil až na čtvrtém místě.

Jen dva dny po iowských volbách rozhodl Senát Spojených států o nevině prezidenta Trumpa v rámci slyšení o takzvaném impeachmentu, tedy proceduře odvolání prezidenta z úřadu za velezradu. Tento proces spustili 18. prosince 2019 ve Sněmovně reprezentantů demokraté, kteří prezidenta obvinili ze zneužití moci a obstrukcí vůči Kongresu. Konkrétně měli namysli Trumpovu ukrajinskou aféru, ve které podle nich prezident podmiňoval vojenskou pomoc Ukrajině a návštěvu prezidenta Zelenského v Bílém domě započetím vyšetřování syna Joea Bidena Huntera, který na Ukrajině podnikal v plynárenské firmě Burisma.

Demokraty ovládaná Sněmovna reprezentantů impeachment schválila poměrem hlasů 230 ku 197. Donald Trump se tak po Andrewu Johnsonovi v roce 1868 a Billu Clintonovi v roce 1998 stal teprve třetím prezidentem v historii, jehož impeachment byl v dolní komoře Kongresu schválen. Podle americké ústavy však musí impeachment ještě schválit Senát, a to dvou třetinovým poměrem, ke zbavení Trumpa úřadu tak bylo zapotřebí celkem 67 hlasů. Vzhledem k tomu, že demokraté disponovali pouze 47 senátory, museli by na svou stranu přetáhnout alespoň dvacet prezidentových republikánů, což se od začátku zdálo jako krajně nepravděpodobné.

Demokraté sázeli na svědky, které se před Senát rozhodli předvolat. Horní komora, pod palcem Mitche McConnella, však nakonec předvolání svědků poměrem 51:49 hlasů neschválila. Finální hlasování tak dopadlo podle očekávání – prezident byl poměrem 48 ku 52 zproštěn obžaloby. Jediným republikánem, který hlasoval pro Trumpovo usvědčení, byl senátor za Utah Mitt Romney.

https://twitter.com/realDonaldTrump/status/1220328518288052225

Demokratické prezidentské primárky mezitím pokračovaly. Po volbách v New Hampshiru, kde zvítězil Sanders, se všichni uchazeči o nominaci přesunuli do Nevady. Průzkumy věštily další Sandersovo přesvědčivé vítězství a tentokrát se trefily skoro přesně. Se ziskem 40 procent všech hlasů Sanders své protivníky zcela rozdrtil. Amerika si tak poprvé začala reálně připouštět možnost, že by se demokratický socialista Sanders mohl stát nominantem demokratů a v listopadu čelit prezidentu Trumpovi. Z outsidera byl náhle favorit.

Vše se však mělo změnit v Jižní Karolíně. Tři dny před tamními primárkami vyjádřil Jim Clyburn, jeden z nejvýznamnějších afroamerických bojovníků za občanská práva, svou podporu poněkud nečekaně Joeu Bidenovi. Podle mnohých analytiků byla právě jeho podpora Bidenovi jakýmsi zlomovým bodem v demokratických primárkách. Clyburn má totiž na afroamerickou komunitou, která v Jižní Karolíně tvoří většinu elektorátu, nemalý vliv a podle mnohých právě on zachránil Bidenovu kampaň před naprostým kolapsem, který by případná prohra v tomto jižanském státě způsobila.

Clyburn je ale také pravděpodobně tím důvodem, proč nakonec demokraté nominovali Bidena místo Sanderse. Kdyby totiž Jižní Karolínu ovládl, těsně nebo výrazně, právě Sanders a Bidenův výsledek by nebyl příliš přesvědčivý, bývalý viceprezident by se z boje o stranickou nominaci pravděpodobně stáhl. Centristické křídlo strany by tak přišlo o svého favorita a dá se předpokládat, že by kvůli svému roztříštění už nedokázalo nijak zabránit Sandersově triumfu v následujících primárkách.

Nic z toho se však nestalo. Biden v Jižní Karolíně obdržel téměř 50 procent hlasů. Během následujících dní ze souboje o nominaci odstoupil jak Buttigieg, tak Klobuchar, a svou podporu vyjádřili právě Bidenovi. Naopak Warren, od které se čekalo odstoupení a podpora jejího dlouholetého přítele Sanderse, v boji zůstala. Centristické křídlo strany šlo tak do volebního superúterý, kdy se v jeden den volilo ve 14 státech, jednotné, zatímco progresivní voliči své hlasy dělili mezi Warren a Sanderse.

I zásluhou toho nakonec Biden Sanderse porazil během volebního superúterý ve většině důležitých států. Pár týdnů na to Sanders z boje odstoupil a téměř okamžitě svého bývalého soka, kterého během primárek tak ostře kritizoval, podpořil. Joseph R. Biden se stal oficiálním nominantem demokratické strany, pro něj nepříznivým dřívějším odhadům navzdory.

To už ale svět děsila hrozba, se kterou jsme se nesetkali na rok přesně 100 let. Koronavirus se z čínského Wu-chanu začal šířit do světa, pandemie byla na spadnutí. Se zatajeným dechem jsme sledovali záběry čínského města duchů, záběry lidí, kteří kolabují na ulici, záběry přeplněných nemocnic. Napříč kontinenty se začala šířit panika a strach z nové, neznámé nákazy.

26. února registrovaly Spojené státy pouhých 15 případů nového koronaviru. Trump mezitím riziko nemoci podceňoval, v několika svých prohlášeních například uvedl, že to bude „prostě v pohodě“ nebo že virus jednoho dne „jako zázrakem zmizí“. V knize, kterou publikoval novinář Bob Woodward, známý především svým prolomení nechvalně známé aféry Watergate, která stála místo tehdejšího prezidenta Nixona, je přitom uvedena videonahrávka, na které dostává již 7. února prezident Trump informace o tom, že koronavirus je mnohem nebezpečnější než klasická chřipka a že se jedná o smrtelnou nemoc.

Prezident však i přesto dlouhé týdny a měsíce pokračoval ve zlehčování této závažné nemoci. Vedením odpovědi své administrativy na pandemii pověřil viceprezidenta Mikea Pence, většinu práce takzvaně přenechal guvernérům jednotlivých států Unie a sám nepřijal žádnou zodpovědnost. Mnozí, zejména demokratičtí guvernéři, si však stěžovali na nedostatečnou komunikaci s Bílým domem. Prezident se už v březnu dostal do křížku například s guvernérkou Michiganu Gretchen Whitmer, která se, ve snaze zabránit šíření nového koronaviru, rozhodla ve svém státě zavést přísné restrikce. Nelichotivě se Trump vyjádřil i o dalších demokratických guvernérech, jmenovitě tak pošpinil například guvernéra státu Washington Jaye Insleeho či guvernéra New Yorku Andrewa Cuoma.

Spojené státy se brzy staly koronavirem nejpostiženější zemí na světě. Situace začala být velmi vážná na konci dubna, kdy v důsledku pandemie ztratilo svou práci 26 milionů Američanů, a země hlásila 50 tisíc obětí. Trump i přesto pokračoval ve svém falešném narativu zcela neškodné nákazy, když 29. dubna opět uvedl, že „to prostě odejde“. Nic se na tom nezměnilo ani v dalších měsících, během kterých se prezident snažil veškerou vinou svést na podle něj neschopné demokratické guvernéry. Situace se přitom zhoršovala každým dnem.

Pandemií ochromenou Ameriku posléze zasáhly masové protesty proti rasismu a policejnímu násilí, které vyvolala smrt George Floyda. 25. května šel 46letý Floyd do obchodu v Minneapolisu, kde bydlel. Majitel na něj však zavolal policii, jelikož se domníval, že se mu Afroameričan snaží zaplatit falešnou bankovkou. Floyd na příjezd policie počkal, strážníci ho však po příjezdu zatkli. Když začal klást odpor, povalili ho na zem a jeden z nich, Derek Chauvin, si mu klekl na krk. Chauvin klečel Floydovi na krku téměř devět minut, přesto že ho Floyd několikrát prosil o to, aby ho pustil, že nemůže dýchat. Po devíti minutách George Floyd zemřel.

Jeho smrt vyvolala v Minneapolisu, ale také po celých Spojených státech masové protesty proti policejní brutalitě a rasismu. Ačkoli byla většina těchto protestů poklidná, některé z nich se zvrhly v demonstrace násilného charakteru, které se místy měnily spíše v rabování. To však nic nemění na brutálním policejním zásahu, který paradoxně přispěl k otevření celospolečenské diskuse o nutnosti policejní reformy. Protesty proti rasismu a policejní brutalitě se v následujících týdnech a měsících rozšířily do celého světa, a dokonce i do Prahy. Z hnutí Black Lives Matter, které většinu amerických protestů zastřešovalo či pořádalo, se stal mainstream, který společnost rozděluje na jeho nadšené příznivce a zatvrzelé odpůrce. Poslání tohoto hnutí a smrti George Floyda tak to, jak vypadal rok 2020 nejen v Americe, významně ovlivnilo.

Z rasismu a policejní reformy se tak rázem stalo jedno z ústředních témat prezidentské kampaně. Progresivní demokraté začali používat známé heslo defund the police, do češtiny trochu krkolomně přeloženo jako vezměme policii peníze. Jejich plány počítaly s relokací monumentálních prostředků, které jsou v USA ročně vynaloženy na policejní složky, přímo do komunit, které jsou na násilí a chudobu nejnáchylnější. Tyto plány se však téměř záhy staly terčem kritiky republikánů, ale také některých umírněných demokratů.

Sám Biden plány na relokaci peněžních prostředků od policie přímo ke komunitám nepodpořil, progresivní demokraty se však snažil přetáhnout na svou stranu slibem komprehensivní policejní reformy. Nebyla to zdaleka jediná snaha, jak získat hlasy progresivních demokratů, kteří v primárkách dávali přednost Sandersovi nebo Warren – Bidenova kampaň založila tzv. task forces, jejichž úkolem bylo najít kompromis mezi Bidenovým centristickým programem a Sandersovým levicovým programem. Bidenova kampaň z této procedury nakonec vzešla jako nejprogresivnější kampaň kandidáta demokratické či republikánské strany od doby Franklina Roosevelta, který se svým progresivním programem Nového údělu rozdrtil tehdejšího prezidenta Hoovera ve volbách roku 1932.

Následně si Joe Biden vybral jako svou kandidátku na viceprezidentku senátorku za Kalifornii Kamalu Harris. Ta se tím po Geraldine Ferraro v roce 1984 a Sarah Palin v roce 2008 stala teprve třetí ženskou nominantkou na viceprezidentku, a vůbec první černoškou, které se této pocty dostalo. Harris byla považována za kompromisní kandidátku, některé Sandersovy demokraty však znepokojovala její poněkud problematická minulost z dob, kdy byla generální prokurátorkou státu Kalifornie.

Duo Biden/Harris se téměř okamžitě postavilo do přímé ofenzivy proti současné administrativě. Průzkumy demokraty favorizovaly, věštily jim výhru nad Trumpem, udržení většiny ve Sněmovně a získání většiny v Senátu. Donald Trump se i přes nepříznivé výsledky průzkumů považoval za jasného favorita prezidentského klání, jeho šancím však příliš nepomohl jeho výkon v první přímé debatě se svým demokratickým sokem.

Trump během ní skákal do řeči jak Bidenovi, tak moderátorovi Chrisu Wallaceovi, kterému se diskusi přes zjevnou snahu nepodařilo ukočírovat. Biden tak nakonec z této debaty vyšel jako vítěz, na Trumpa se naopak strhla vlna kritiky za jeho značně neprezidentské chování a osobní urážky na Bidenovu osobu. Legendárním se stal jeden Bidenův výrok, kdy se při opakované snaze promluvit proti prezidentovi ohradil se slovy „Budeš držet hubu, chlape?“.

Částečně kvůli Trumpově ostudě, hlavně však kvůli jeho nákaze koronavirem, se druhá debata nakonec nekonala. Tváří v tvář se tak oba kandidáti setkali až na konci října v třetí debatě, ani v té však Trump nevytáhl z kapsy přesvědčivé vítězství, které podle komentátorů potřeboval ke změně trajektorie kampaně.

Podle očekávání tak nakonec ve volbách, které se za přísných epidemiologických opatření konaly 3. listopadu, porazil Joe Biden současného prezidenta Donalda Trumpa. A i když to byla výhra trochu těsnější, než se čekalo, může Biden slavit – stal se totiž prvním vyzyvatelem po 28 letech, který dokázal kandidujícího prezidenta vyprovodit z Oválné pracovny.

A co že se dělo potom? Trumpův právní tým podal po celé zemi desítky žalob, ani jednu však soudy neschválily a 14. prosince potvrdil sbor volitelů Bidenovu výhru. Demokratická strana ve volbách porazila republikánského prezidenta a udržela si těsnou většinu ve Sněmovně reprezentantů. Nyní čeká Spojené státy poslední bitva, která definitivě rozhodne o tom, kdo bude skutečným vítězem letošních voleb. Doplňovací senátní volby v Georgii rozhodnou o tom, kdo bude v příštích dvou letech horní komoru ovládat, a de facto tak rozhodují i o budoucnosti Bidenova prezidentství jako takového.

Výsledek těchto voleb se dozvíme snad už 5. ledna, kdy se volby v tradičně jižanském státě, ve kterém však letos dokázal Biden těsně zvítězit, pořádají. Bude se jednat o definitivní tečku za turbulentním rokem 2020. Rokem, který byl plný strachu a paniky z pandemie. Rokem, který ale také dost možná položil základy na možnou společenskou změnu k lepšímu. Nyní je na Georgii, jestli tuto změnu umožní. Dalo by se tak s nadsázkou říct, že divoký rok 2020 skončí až 5. ledna 2021, jeho odkaz nás však, v tom dobrém i špatném, bude provázet ještě hodně dlouho.

To je z roku 2020 všechno! Doufám, že vás toto speciální vydání rubriky Americký týden bavilo, a budu se na vás těšit opět příští pondělí, poprvé v novém roce 2021! Bude to navíc pouhý den před doplňovacími volbami v Georgii, takže rozhodně bude o čem mluvit. Pro teď vám všem přeji šťastný nový rok a těším se zase za týden!