Po týdenní pauze vás opět vítám u dalšího vydání vaší oblíbené rubriky o americké politice! A že dnes bude o čem mluvit: Amerikou hýbe snaha zaměstnanců společnosti Amazon zformovat svoji úplně první odborovou organizaci. S podporou stihla přispěchat zvučná jména, mezi která se trochu nečekaně řadí i sám prezident Biden. Senát mezitím schválil lehce osekanou verzi prezidentova stimulačního balíčku. Co obsahuje? A proč z něj jsou progresivní demokraté tak trochu zklamaní? To vše, a ještě maličko víc se dozvíte v dnešním Americkém týdnu!
Když v roce 1994 založil tehdy neznámý podnikatel Jeff Bezos ve své New Yorské garáži firmu Amazon, která se zpočátku zaměřovala pouze na prodej knih, asi málokdo by si tipl, že z něj bude v roce 2020 nejbohatší muž světa. Ale stalo se. Právě minulý rok překonal Bezosův majetek hodnotu 200 miliard dolarů, což je pro představu 1 % HDP Spojených států, ale celých 80 % HDP České republiky. Jeho životní příběh je často přirovnáván k podnikatelské cestě Stevea Jobse – splnění amerického kapitalistického snu o rychlém a pohádkovém zbohatnutí. Můžeme se ale zkusit zeptat více než jednoho milionu pracovníků, které Amazon celosvětově zaměstnává, na jejich americký sen – odpověď by se od té Bezosovy pravděpodobně lišila.
Amazon byl v minulosti opakovaně kritizován za porušování práv zaměstnanců nebo za „otrocké praktiky“ na pracovišti. Mnozí bývalí zaměstnanci veřejně hovoří o nelidských podmínkách, které běžným pracovníkům vedení firmy dává. S Amazonem je často spojováno také nechutné špehování zaměstnanců za účelem monitorování jejich výkonu. Britský dokument Panorama Amazon: The Truth Behind The Click z roku 2013 zmiňuje mimo jiné systém „trestných bodů“ – ty řádový zaměstnanec dostane za různé „prohřešky“, ať už se jedná o pozdní příchod, nesplnění přísných kvót nebo i když si prostě vezme den volna.
Podle analýzy představitelů amerického státu Ohio, ve kterém se nachází jedno ze skladištních center společnosti, je 10 procent jejich zaměstnanců závislých na nějaké formě státní sociální podpory (zmínit můžeme například potravinové lístky, tzv. Food Stamps). Amazon čelí kritice i v oblasti placení daní, respektive jejich neplacení – díky daňové optimalizaci totiž se například ve Spojeném království firma placení daní dlouhodobě vyhýbá.
A do toho začaly v únory z jižanské Alabamy přicházet zprávy o úmyslu některých zaměstnanců tamního skladu v Bessemeru zformovat odborovou organizaci. Kdyby se tak stalo, byly by to první odbory zaměstnanců firmy Amazon v historii – ačkoli jsme několik podobných pokusů mohli v minulosti vidět, byly vždy buď kvůli nezájmu přímo ze strany pracovníků nebo kvůli intervenci firmy samotné neúspěšné. Zdá se však, že tentokrát to zaměstnanci můžou dotáhnout až do zdárného konce. Poslední překážkou před založením odborů složených ze zaměstnanců, které by bojovaly nejen za lepší podmínky na pracovišti, jsou tak volby, ve kterých všech více jak 5 000 zaměstnanců skladu v Bessemeru o své budoucnosti rozhodne.
Aby odbory vznikly, musí být pro alespoň prostá většina všech tamních zaměstnanců. Jedná se o první podobné volby po dlouhých osmi letech – naposledy o zformování odborů ve společnosti Amazon hlasovali zaměstnanci skladu v Delaweru, a poměrem 21 ku 6 rozhodli proti, a to po dlouhé antiodborové kampani přímo ze strany Amazonu.
Něco podobného vidíme i dnes – firma vyvěsila po celém skladu v Bessemeru plakáty namířené proti odborům, před budovou skladu se nachází obrovské LED obrazovky, které propagují zvýšení federální mzdy na 15 dolarů za hodinu, a odvracejí tak pozornost od současné odborové aféry. Zdá se, že je firma na podobnou situaci dobře připravena – a skutečně je. Už několik let provádí vedení průzkumy, jejichž cílem je vytipovat po celých Státech „problémová pracoviště“ – tedy ta, která tíhnou k založení odborové organizace.
Tyto volby jsou však přeci jen trochu jiné – za posledních několik dní přilákal boj alabamských pracovníků za lepší podmínky práce pozornost celostátních médií, progresivních politiků, a dokonce i Bílého domu.
Ano, navzdory očekáváním se k problematice vyjádřil i prezident Joe Biden, který snahu o vytvoření odborů nečekaně podpořil – mnozí předvídali prezidentovo ticho, a to zejména proto, že Amazon byl jedním z hlavních peněžních dárců jeho prezidentské kampaně. „Nechte mě to říct jasně, není to na mně rozhodovat, zdali by se někdo měl připojit k odborům,“ řekl prezident ve svém prohlášení. „Ale nechte mě to říci ještě jasněji, toto rozhodnutí není ani na zaměstnavateli. Volba připojit se k odborům je zcela na zaměstnancích – konec.“
Bidenovo video má na Twitteru, kam jej prezidentův tým nahrál, již téměř tři miliony zhlédnutí, a sdílel ho například i Bidenův bývalý rival z demokratických primárek a progresivní senátor Bernie Sanders. A právě progresivní demokraté mluví o současné situaci v Alabamě nejvíce, když říkají, že boj za odbory a práva zaměstnanců je v Bessemeru, ale také v celých Spojených státech, bojem za občanská práva. Konkrétně zmiňují statistiky z roku 2016, podle kterých je více než 50 % zaměstnanců Amazonu jiné barvy pleti než bílé. Od té doby Amazon statistiky o demografickém složení svých pracovníků nevydává. Data skladu v Bessemeru přitom hovoří ještě jasněji – 80 procent všech tamních zaměstnanců jsou Afroameričané.
Ve své snaze je podpořit vyrazila přímo namísto kongresová delegace složená z několika progresivně demokratických kongresmanů a kongresmanek – za zmínku stojí například bývalý školní ředitel Jamaal Bowman z New Yorku nebo Cori Bush z Missouri.
Veškeré hlasy Bessemerských pracovníků musejí být odevzdány do konce měsíce března – výsledek voleb bude poté veřejně oznámen a další kroky se budou odvíjet přímo od něj. Dá se očekávat, že se s blížícím se deadlinem bude zintenzivňovat jak antiodborová kampaň Amazonu, tak kampaň na podporu odborů ze strany široké veřejnosti. Není pochyb, že by v případě zformování odborů tyto volby zasely tzv. semínko precedentu – další pracoviště by za podmínky úspěchu v Alabamě mohly podobné kroky minimálně zvážit. Ačkoli se tak zdá, že hlasování 5 000 zaměstnanců jednoho skladu kdesi na Jihu nemůže celou zemi ovlivnit, opak je pravdou. Situaci pro vás budeme bedlivě sledovat a o jejím vývoji vás budeme pravidelně informovat.
Přejděme však již k druhému dnešnímu tématu, a sice k již tolikrát zmiňovanému stimulačnímu balíčku na podporu ekonomiky a pracujícího lidu zasaženého ekonomickými dopady koronavirové pandemie. Biden nazval tzv. stimulus package, nebo jen stimulus, svou hlavní prioritou pro první týdny v úřadu prezidenta.
Bidenem navrhovaný balíček byl Sněmovnou reprezentantů schválen bez větších potíží či změn. Ta pravá bitva však, zcela podle očekávání, přišla až v Senátu, ve kterém je rovné zastoupení jak demokratů, tak republikánů, faktickou většinu mají však díky viceprezidentce Harris demokraté. To však znamenalo, že aby mohl návrh balíčku projít, potřebovali by demokraté všech svých 50 hlasů, a to bez jediné výjimky. To se brzy ukázalo jako přetěžká bitva, které kralovalo duo konzervativních demokratů Kyrsten Sinema z Arizony a Joe Manchin ze Západní Virginie.
Ti dva si totiž mohli do jisté míry klást podmínky, za jakých návrh balíčku podpoří. Ačkoli se to ani prezidentu Bidenovi, ani vůdci senátní většiny Schumerovi příliš nelíbilo, proti tomuto povedenému tandemu Sinema-Manchin se ostře zasáhnout nerozhodli. Musely tak přijít ústupky – a to se ne všem demokratům v Senátu a ve Sněmovně líbilo.
Nyní si odskočme na krátký teoretický exkurz. V americkém Senátu existuje pravidlo, známé jako filibuster, které de facto říká, že aby byla debata o jakémkoli návrh zákona ukončena, a tedy aby se o něm mohlo fakticky hlasovat, je zapotřebí souhlasu ne 50 senátorů, tedy prosté většiny, ale hned 60 senátorů. To v praxi znamená, že aby mohla senátní většina efektivně vládnout, musela by čítat hned 60 křesel – něco, co je při současném stranickém směřování Spojených států téměř nepředstavitelné.
Proti filibusteru stojí další pravidlo, které se v angličtině nazývá reconciliation – to umožňuje senátní většině výjimečně projednat návrh zákona, na který se však pravidlo filibusteru vztahovat nebude, a k jeho schválení je tak zapotřebí prostá většina padesáti hlasů. Skrze tento reconciliation proces může však Senátem projít pouze legislativa, která je přímo spojená s federálním rozpočtem – o tom, zdali se určitý návrh zákona k rozpočtu přímo vztahuje či nikoli, rozhoduje nevolený poradce Senátu, kterému se v USA říká parliamentarian.
Tímto je náš teoretický exkurz u konce. Součástí Bidenova návrhu stimulačního balíčku bylo i během kampaně často skloňované zvýšení federální minimální mzdy na 15 dolarů za hodinu. Proti tomu se však oba zmiňovaní konzervativci Sinema a Manchin postavili, když se připojili k republikánské argumentaci, že zvýšení minimální mzdy během pandemie by zničilo mnohé malé obchodníky. Návrh zákona si ale asi nepřečetli až do konce – mzda by se postupně zvyšovala každý rok, a to po dobu pěti let.
Jen pár dní nato rozhodl již zmiňovaný parliamentarian o tom, že se zvýšení minimální mzdy přímo netýká rozpočtových záležitostí, tudíž by nemělo být součástí stimulačního balíčku projednávaného ve speciálním procesu reconciliation. Demokraté se jeho rozhodnutí rozhodli respektovat, ačkoli tak učinit teoreticky nemuseli, a zvýšení minimální mzdy ze stimulačního balíčku vyškrtli. Tím se de facto zajistili podporu jak u Sinemy, tak u Manchina, a Senát tak stimulus schválil poměrem hlasů 50 ku 49.
Podle mnohých se jedná o ten nejprogresivnější stimulační balíček v americké historii. Monstrózně obrovský stimulus rozšiřuje benefity z nezaměstnanosti, poskytuje peníze na obnovu státům a městům, dále poskytuje nemalé částky na financování a rozšíření státních programů, které zajišťují bydlení nejchudším. Hlavně však počítá s přímými platbami Američanům, a to ve výši 1 400 dolarů – je však nutno zmínit, že demokraté původně slibovali přímé platby ve výši 2 000 dolarů.
Schválení stimulačního balíčku je výhrou pro prezidenta Bidena, pro vůdce senátní většiny Schumera, a i pro americký lid. Pro progresivce má však tento triumf hořkosladkou pachuť – uvědomují si, že pokud budou chtít v horní komoře Kongresu schválit Bidenovu připravovanou progresivní agendu, budou se muset již zmiňovaného filibusteru jednoduše zbavit. Jiná cestu kupředu pravděpodobně neexistuje.
Proti zrušení filibusteru se však již vymezila známá dvojka Sinema-Manchin, nemalé množství dalších demokratických senátorů své stanovisko ještě nesdělilo. Nutno však podotknout, že ve stínu čistě stranického hlasování o stimulačním balíčku svou pozici na konec filibusteru změnily také například obě minnesotské senátorky Amy Klobuchar a Tina Smith – obě by teď hlasovalo pro jeho ukončení.
Je tak jen otázkou času, kdy se na senátní půdě bude projednávat konec pravidla, které má kořeny v rasistické éře zákonů Jima Crowa. O úspěchu této snahy můžeme v současnosti jen polemizovat, přehlédnout případné následky nezrušení filibusteru však nejde – demokraté by pravděpodobně neprosadili slibované změny, což by nevyhnutelně vyústilo v jejich bolestivou porážku v kongresových volbách, které se konají již příští listopad. Pokud tak Manchin a Sinema nechtějí být svědky dalšího zpackaného demokratického prezidentství po vzoru Baracka Obamy, měli by své stanovisko na konec filibusteru přehodnotit – je to nejspíš jediný způsob, který může Demokratickou stranu zachránit před naprostou zkázou.
To je pro dnešní Americký týden vše! Budu se na vás těšit zase příští pondělí.
