Po týdenní odmlce ze zdravotních důvodů vás opět vítám u vaší oblíbené, a snad znovu pravidelné rubriky o americké politice! Ačkoli je témat na zpracování přehršel, pro dnešek se zaměříme na dvě problematiky, které v současné době zaměstnávají zámořská média. Začneme aférami newyorského guvernéra Cuoma. Proč se pod kdysi populárním lídrem kýve židle? A proč část sněmovních demokratů zpochybňuje volební výsledky jednoho z iowských okrsků? To vše, a ještě malinko víc, se dozvíte v dnešním Americkém týdnu!

Kdo by to byl před rokem tipoval. Březen 2020, pandemie koronaviru pomalu, ale jistě nabírá na obrátkách, a Spojené státy se pod vedením prezidenta Donalda Trumpa z jednoho nakaženého rychle dostávají na hrozivá čísla. Nákaza Ameriku zcela ochromila, a k jedněm z nejhůře zasažených států se již od začátku řadil New York. A paradoxně právě tehdy začala hvězda tamního guvernéra Andrewa Cuoma, který svůj úřad zastává již od ledna 2011, strmě stoupat vzhůru ke hvězdám.

Jeho každodenní brífinky, během kterých občany New Yorku informoval o počtech nově nakažených, hospitalizovaných a bohužel i zemřelých, se rozšířily daleko za hranice tohoto osmimilionového státu a staly se celoamerickým fenoménem. V době, kdy země postrádala vedení z Washingtonu, se demokratickou ikonou vzdoru proti zákeřné nákaze stal právě guvernér Cuomo. Mnozí dokonce volali po zahájení jeho prezidentské kampaně, a přáli si tak, aby nahradil tehdejšího demokratického frontrunnera (tj. vedoucího kandidáta) Joea Bidena.

Cuomo však jakékoli prezidentské ambice vyloučil, a ačkoli se jeho popularita na vrcholu udržela jen několik týdnů, i nadále zůstával pro mnohé tím lídrem, kterého v prezidentu Trumpovi bohužel nenašli. A právě díky svému odhodlanému a transparentnímu vládnutí, ale zajisté také přirozenému charismatu, se stal jakýmsi Trumpovým opakem, protipólem, jednoduše ikonou. Ale jak se říká, když se člověk dotýká hvězd, tak to pálí…

Guvernérova popularita začala s blížícími se volbami postupně opadat, nikdy však nespadla tak hluboko, aby Cuomo vůbec zvážil něco jako rezignaci nebo rekonstrukci své administrativy. To se však v posledních týdnech razantně změnilo.

Guvernér Ameriky, jak se mu minulý rok často přezdívalo, se topí v kontroverzních aférách a skandálech. První vypukl již na konci ledna, kdy vyšetřování vedené státní generální prokurátorkou Letitiou James došlo k závěru, že Cuomova administrativa dávala veřejnosti menší čísla o úmrtnosti pacientů v pečovatelských domech – údajně se mohla od těch reálných lišit až o 50 %. Tato informace spustila vlnu nevole vůči guvernérovi i jeho vládě, a to jak na straně republikánů, kterým Cuomo leží v žaludku dlouhodobě, tak na straně „jeho“ demokratů. V půlce února přiznala Melissa DeRosa, vysoce postavená poradkyně guvernéra, že jeho administrativa s daty manipulovala cíleně a schválně, a to ze strachu z případného federálního vyšetřování či odporu ze strany jejich politických oponentů.

Odpor vůči guvernérovi vyústil v nadstranické hlasování newyorského státního Senátu, který s podporou všech republikánů a čtrnácti demokratů odebral guvernérovi některému jemu svěřené nouzové pravomoci. Cuomova tvrdě vydřená reputace transparentního lídra se mu začala rozpadat pod rukama.

Největší ranou pro jeho politickou kariéru se však stala několikanásobná obvinění ze stran mnohých žen ohledně údajného sexuální harašení. Ta proti němu přitom byla vznešena již během roku 2020, konkrétně šlo například o jeho bývalou poradkyni Lindsey Boylan, která jej obvinila z vytváření toxického pracovního prostředí a dlouhodobého sexuálního harašení. Podobně o guvernérovi pak na konci letošního února mluvila další žena, Charlotte Benett.

Od té doby se s podobnými obviněními roztrhl pytel a guvernér se pod jejich tíhou ocitá ve velmi svízelné situaci – po jeho rezignaci volají nejen republikánští zákonodárci, ale dokonce i mnozí demokratičtí politici. Zatím nejprominentnějšími demokraty, kteří vyzvali Cuoma k odchodu, jsou oba senátoři státu New York, tedy vůdce senátní většiny Chuck Schumer a Kirsten Gillibrand. Stejný názor zaujala například i progresivní kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortez nebo starosta New Yorku Bill de Blasio. Do kauzy se po dlouhé odmlce vložil i prezident Biden, který v rozhovoru pro ABC uvedl, že podporuje začátek nezávislého vyšetřování, které by, ukáže-li na guvernérovu vinu, mělo vést k jeho rezignaci.

Cuomova kauza se každým dnem nafukuje, a čím více žen se proti jeho údajnému nevhodnému chování vymezuje, tím je někdejší úspěšní lídr blíže k neslavnému konci své slavné politické kariéry, kterou započal coby ministr bytové výstavby a rozvoje měst za vlády Billa Clintona. Jeho aféra je testem věrnosti pro demokraty, kteří se v posledních letech jako strana významně přiklonili na stranu hnutí #MeToo, které se snaží podporovat ženy, které se staly obětí sexuálního obtěžování či harašení. Podle dosud zveřejněných reakcí to však vypadá, že to minimálně newyorští demokraté s podporou obětí sexuálního obtěžování myslejí vážně, a že jsou v boji za ně, je-li tomu zapotřebí, ochotni střílet i do vlastních řad.

Zároveň to však ukazuje, jak špatně nastavené je vnímání určité části společnosti, a to nejen té americké. Místo toho, aby se společnost postavila za oběti, a snažila se jim v jejich traumatu pomoci, zastává se velká část lidí automaticky viníka, a v mnohých případech jeho jednání zlehčuje nebo dokonce přímo omlouvá. V této souvislosti je často používán argument, že kdyby byla žena skutečně obtěžována, nevzpomněla by si na to přeci po tolika letech, a už vůbec by nečekala, až to za ní udělá někdo jiný. Ten, kdo tento argument používá, ale asi netuší, jak traumatizujícím a ponižujícím zážitkem je jakákoli forma sexuálního obtěžování.

Situace je pro zasaženou ještě o mnoho těžší ve chvíli, kdy onen predátor vysoce postaveným mužem – například guvernérem. Je tak naprosto logické, že je pro oběť jednodušší o sexuálním obtěžování veřejně promluvit až ve chvíli, kdy vidí, že v oné situaci není sama.

V Cuomově případě je zapotřebí nezávislého vyšetřování. Mnohonásobná obvinění ze stran na sobě zcela nezávislých žen ale nejsou jen tak. Ať už v guvernérovu vinu věříte, nebo ne, shodneme se na tom, že se Andrew Cuomo, syn bývalého newyorského guvernéra z 80. a 90. let Maria Cuoma, ocitl v bodě, kdy je jeho politický konec víceméně neodvratný. Buď se rozhodne za rok na svou pozici znovu nekandidovat, nebo pod tíhou výzev z vysokých pater americké politiky rezignuje, anebo proti němu bude zahájen proces impeachmentu. Tak nebo tak, guvernéra Ameriky slavný konec pravděpodobně nečeká.

Dalším tématem dnešního Amerického týdne je spor demokratů a republikánů ohledně volebních výsledků ve 2. kongresovém okrsku státu Iowa. Ale začněme hezky od začátku…

Ve 2. iowském okrsku se proti sobě v listopadu postavily dvě ženy – ostřílená republikánská politička Mariannette Miller-Meeks a bývalá státní senátorka, demokratka Rita Hart. Již před 3. listopadem bylo jasné, že se bude jednat o extrémně těsný volební souboj, málokdo by si však představil, že to bude ten vůbec nejvyrovnanější v celém volebním roce 2020. Prvotní výsledek byl neuvěřitelný – republikánka Miller-Meeks vedla nad svou demokratickou sokyní o pouhopouhých 46 hlasů, a to z celkového počtu zhruba 400 tisíc odevzdaných volebních lístků. Kampaň demokratky Hart podle zákona požádala o kompletní přepočet, na jehož konci se náskok Miller-Meeks snížil na dechberoucích šest hlasů. To už zní jako dost dobrý základ pro dlouhodobé spory o to, kdo má 2. iowský okrsek ve Sněmovně reprezentantů vlastně reprezentovat.

Jak se dalo čekat, demokraté se ohledně svého pohledu na věc s opozičními republikány příliš nedohodnou. 30. listopadu byla vítězkou oficiálně vyhlášena Miller-Meeks, kampaň Rity Hart však upozorňovala na určité legálně odevzdané hlasy, které však kvůli různým technickým nesrovnalostem nebyly do finálních výsledků započítány. Hart tvrdí, že takovýchto hlasů je celkem 22, a v případě započtení by jí zajistily těsnou výhru nad její republikánskou oponentkou, konkrétně by to bylo o devět hlasů.

Jedním z oněch 22 inkriminovaných hlasů, které nakonec nebyly započítány, byl i hlas studentky Sady Rhomberg. Té podle její výpovědi přišla volební obálka již mokrá, pravděpodobně od deště. Do této obálky Sada údajně vložila svůj volební lístek, a aby předešla komplikacím, rozhodla se jej raději zalepit lepící páskou. Sadina matka se dokonce dovolala na úřad auditora, který jí na její obavy, zdali může být hlas její dcery kvůli zalepení páskou nezapočítán, odpověděl, že nikoli. Ve výsledku se však volební komisaři hlas Sady Rhomberg rozhodli nezapočítat.

S těmito informacemi se tak Rita Hart obrátila na Sněmovnu reprezentantů, která má podle speciálního zákona z roku 1969 právo rozhodovat o výsledku diskutabilních volebních soubojů. Minulost několik takových případů zná, jen třikrát se však stalo, že by Sněmovna rozhodla v rozporu se státními volebními představiteli, a tedy že by rozhodla o vítězství kandidáta, který byl zprvu považován za poraženého. Případ Rity Hart by se tak mohl stát teprve čtvrtým případem svého druhu v historii.

Už nyní je ale celá kauza předmětem mnoha kontroverzí. Republikáni obviňují demokraty z hypokratického chování, kdy tvrdí, že případ Rity Hart je to samé, jako když se oni sami snažili zvrátit výsledky prezidentského kláni z minulého podzimu (čímž po dlouhých měsících pravděpodobně konečně uznávají Bidenovu výhru). Demokraté však upozorňují, že tyto dva případy by už nemohly být více odlišné – na rozdíl od prezidenta Trumpa disponuje totiž Hart a její kampaň důkazy o již zmíněných dvou desítkách legálních, ale nezapočtených hlasech.

Je však třeba uznat, že případné stranění s kampaní Rity Hart by pro demokraty, v souvislosti s jejich nedávnými výroky o potřebě respektu ke státním certifikacím a výsledkům, pravděpodobně nevyznělo moc dobře. Jak Sněmovna rozhodne je v tuto chvíli, demokratické většině navzdory, nejasné. Hlasování podle stranických linií za každou cenu se v tomto případě od demokratů snad očekávat nedá, bude tak záležet na důkazech a tvrzeních, které Hart a její kampaň kongresovému výboru předloží.

Ať už ve Sněmovně reprezentantů za 2. iowský okrsek nakonec zůstane sedět republikánka Mariannette Miller-Meeks, nebo jestli ji narychlo vystřídá demokratka Rita Hart, tak v dolní komoře Kongresu se schyluje k další impozantně zajímavé bitvě, která by v krajním případě mohla zavést velmi nebezpečný precedent, kterého by se republikáni ve chvíli, kdy se v dolní komoře zmocní většiny, pravděpodobně nebáli využít ve svůj prospěch. A pak by to byla teprve bitva…

To je pro dnešní Americký týden všechno! S další várkou novinek a poznatků ze zámoří se na vás budu těšit zase příští pondělí.