Minulý týden vstoupil do kin dlouhodobý projekt režiséra Viktora Tauše – Amerikánka, který reflektuje zkušenost stovek dětí vyrůstajících v socialistických dětských domovech.
Přestože příběh pracuje se skutečným příběhem Amerikánky, nedostane se nám mnoho vodítek k jejímu osudu. Mnohem spíš i slovy Amerikánky: „Jsme to, co si nepamatujeme,“ film odkrývá mnohovrstevnatou snovou realitu vzpomínek a nabízí několik palčivě univerzálních otázek o světě, ve kterém žijeme a ve kterém chceme žít. Co je to rodina? Kde je mé místo na světě?
Všude je daleko
Viktor Tauš si hraje s pečlivě vystavěnými mikrokosmy. Starý byt na sídlišti, dětský domov, polepšovna. Všechny stojí nekonečně daleko, cesta ven se zdá nemožná a jediné, co je spojuje, stejně jako bájný americký západ, sen Amerikánky, je železnice vedoucí odnikud nikam.
Film pokládá jeden obraz za druhým a vrství lokace, stejně jako je Amerikánka zmítána osudem a putuje z místa na místo. Každý obraz má přesně určenou barevnou paletu od rudé, přes fialovou až po toxicky růžovou a zelenou domova její adoptivní rodiny. Barvy nejen napomáhají orientaci v ději, ale hlavně nám pomáhají se ptát, jak nepříjemně se hlavní hrdinka cítí tam, kde se neocitla svou vlastní vůlí.
Snímek na nás tak působí především obrazy, které si i přes pečlivou výstavbu zachovávají jistou divadelnost, a nabízí se otázka, jak moc staví tvůrci do popředí emoce a vizuální stránku na úkor porozumění příběhu. Například mezi působivou taneční scénou oslavy sametové revoluce a opakovaným voláním zoufalé dětské duše, může zaniknout nenápadná scéna dospělé Amerikánky – Emy, která, závislá na drogách, svěří své dítě do ústavní péče.
Dokument?
Z divoké cesty vzpomínkami diváka do reality vrací závěrečná sekvence, která film věnuje dětem ze (socialistických) dětských domovů a snaží se ho tak přerámovat z fikční roviny na rovinu dokumentu. Režisér Amerikánku označuje za snahu dokumentaristky zachytit autentickou emoci. S tím souvisí i obsazování dětských rolí – všechny jsou hrány dětmi z dětských domovů.
A sám Tauš film (i celý projekt Amerikánky) bere jako možnost skrz umění upozornit a angažovat se v problematice dětí vyrůstacích v ústavní péči. Kromě filmu (a předtím knihy a divadelní hry) mělo loni na Jatkách 78 premiéru představení Snowflakes, kde dětští herci z Amerikánky sdílí svoji zkušenost s dětskými domovy. O dílo se zajímá i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimečková Laurenčíková.