Po albech Vlasy a Úplně levej přichází oblíbený český písničkář Pokáč s dalším, tentokrát pojmenovaným Antarktida, tradičně po jedné z obsažených písní. Deska je – stejně jako předchozí – složena ze starších songů i zbrusu nových počinů, přičemž poměr je přesně poloviční, tedy osm ku osmi. Příjemný je pak i tematický mix, který obsáhne vše od ironických komentářů přes vážnější myšlenky až po totální ptákoviny v tom nejlepším slova smyslu.

Patos nemá šanci

Titulní song Antarktida patří dle mého soudu k nejlepším. Společně s písní Na pláži glosuje stav životního prostředí, činí tak ale nenásilně, bez výraznějšího apelu. Veselá slova a chytlavá melodie s atmosferickou aranží pod sebou skrývají relativně smutnou pointu.

Jednu schopnost sdílí i písně Holky to objektivně lehčí maj a Cowboy, totiž přitahovat lidi bez smyslu pro ironii. V obou předvádí Pokáč své umění zpívat něco, ale vyjadřovat přesný opak. První jmenovaná tak skutečně není o tom, že to „maj holky lehčí“, druhá ještě více připomíná dřívější singl V lese.

Kontrasty

Nechybí ale ani ten nejmilejší humor, který osobně oceňuji u Pokáče opravdu hodně. Duet I když jsme plešatý s Annou Julií Slováčkovou je asi tím nejkrásnějším, co jsem měl možnost z jeho tvorby slyšet. Podobný pocit mám i z ukolébavky Tak tě tu vítám, která reaguje na narození syna.

Co je ale na celé desce nejlepší, že vedle takovýchto témat dokáže Pokáč s klidnou hlavou umístit písně s texty balancujícími na hraně trapnosti, což mnozí posluchači – včetně mě – ocení. Takovou aurou oplývají například novinky nazvané Kabinka a Dej mi pusu, z dřívějších záležitostí je to třeba hit Nešahej na mě.

Vysoký standard

Zkrátka, kdo předpovídal Pokáčovi rychlé vyčerpání inspirace, hrubě se zmýlil. I ve třetím albu předvádí svůj um znamenitě, možná lépe než kdy dřív. Hudba za texty vůbec nezaostává, přesto jsou právě slovní obraty tím, kvůli čemu stojí za to si Antarktidu poslechnout.