Právě si prohlížíte Arméni a Ázerbájdžánci dva roky po válce. Jak druhá karabašská válka změnila jejich životy
Ilustrace: Sandy / Doxa

Disclaimer: arménská a ázerbájdžánská část textu vznikaly nezávisle na sobě, každý z autorů se podílel pouze na své části textu.

Na podzim roku 2020, kdy se celý svět zabýval prezidentskými volbami v USA a hledáním další varianty covidu, se jižní Kavkaz na šest týdnů proměnil ve vojenskou zónu. Ázerbájdžánské ministerstvo obrany 27. září obvinilo Arménii z „rozsáhlých provokací a ostřelování osad“ a oznámilo „odvetná opatření k zastavení provokací“. Po čtyřiceti čtyřech dnech války se Arménie a Ázerbájdžán nakonec dohodly na příměří, které zprostředkovalo Rusko.

Nevybíravé bombardování, mučení a zabíjení civilistů a válečných zajatců, nucené vysídlování – to vše nemohlo nezasáhnout arménskou a ázerbájdžánskou společnost. DOXA popisuje proměnu, kterou prošly válčící země během dvou „poválečných“ let.

O co se bojuje v Náhorním Karabachu?

Konflikt v Karabachu byl prvním etnickým konfliktem v Sovětském svazu. Začal v roce 1988, kdy se Arméni z Náhorního Karabachu (NKAO) chtěli odtrhnout od Ázerbájdžánu a připojit se k Arménské socialistické republice. Od té doby konflikt provázejí ozbrojené střety, které třikrát přerostly v plnohodnotnou válku.

V roce 1992 vypukla první karabašská válka. O život přišlo více než třicet tisíc lidí a přibližně půl milionu etnických Ázerbájdžánců bylo nuceno uprchnout z území NKAO a sedmi přilehlých oblastí, které ovládly arménské ozbrojené síly.

Válka pokračovala až do léta 1994, kdy se po šesti měsících urputných bojů podařilo dosáhnout dohody a arménská armáda ovládla něco přes desetinu mezinárodně uznaného území Ázerbájdžánu.

V roce 2016, dvacet let po první válce, vypukla dubnová válka, která trvala čtyři dny. Výsledkem bylo obsazení několika kilometrů čtverečních území a strategicky důležitých výšin Ázerbájdžánem. Druhá karabašská válka – nejvážnější eskalace od první karabašské války – začala 27. září 2020.

Intenzivní boje trvaly přibližně měsíc a půl. Arméni a Ázerbájdžánci znovu prožívají válku tak, jako před třiceti lety. Obyvatelé si vzpomněli na protiatomové kryty, humanitární koridory a uprchlíky, ale poznali i něco zcela nového: bairaktary. Šlo o klíčové zbraně Ázerbájdžánu, které přispěly k jeho vítězství.

Jak „skončila“ válka v Karabachu

Desátého listopadu 2020 podepsaly Arménie, Ázerbájdžán a Rusko třístrannou dohodu o příměří. Podle dohody přešlo pod ázerbájdžánskou kontrolu sedm okresů v okolí NKAO a severní území Republiky Arcach a města Hadrut a Šuši. Od té doby je jediným spojením mezi Arcachem a Arménií Lačinský koridor, který se letos v srpnu dostal pod kontrolu Ázerbájdžánu.

V důsledku války přišlo podle různých údajů o život sedm až patnáct tisíc vojáků. Stovky civilistů se ztratily a stále se pohřešují, desítky tisíc Arménů uprchly.

V současné době setrvává kontaktní linie mezi Ázerbájdžánem a částí Náhorního Karabachu pod kontrolou Republiky Arcach (ázerbájdžánská strana ji označuje jako „zónu dočasné odpovědnosti ruských mírových sil“) v napjatém stavu. Ani dva roky po válce hrozba opětovných bojů nezmizela.

Od podpisu dohody se řada ázerbájdžánských politiků vyslovila pro ukončení konfliktu. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev vystoupil na 76. zasedání Valného shromáždění OSN, kde prohlásil, že karabašský konflikt byl uzavřen a Ázerbájdžán obnovil svou územní celistvost. Před oznámením podrobností dohody Alijev pronesl projev, v němž zdůraznil, že podepsaná třístranná dohoda bude konečným bodem řešení arménsko-ázerbájdžánské otázky. Stále však zůstává záhadou, co toto prohlášení znamenalo – hranice mezi zeměmi je stále uzavřená a eskalace nikdy neustala.

Oslavujeme – protestujeme

Bezprostředně po podpisu trilaterální dohody vtrhly do budovy arménské vlády stovky demonstrantů, kteří požadovali zrušení dohody o příměří a odvolání premiéra Nikola Pašinjana z funkce. Protesty pokračovaly několik měsíců ve stejném rozsahu.

V dubnu 2021 Pašinjan oznámil svou rezignaci a vyzval k předčasným parlamentním volbám, které se konaly 20. června. Výsledkem bylo, že strana Občanská dohoda získala 54 % hlasů a šéf strany Nikol Pašinjan si udržel post premiéra.

Ázerbájdžán v té době slavil vítězství ve válce. 10. listopadu 2020 vyšly do ulic měst desetitisíce lidí. Ázerbájdžánská veřejnost byla zčásti rozrušena ruskou intervencí a rozzlobena tím, že v regionu zůstane dva tisíce ruských vojáků. Celkově však Ázerbájdžánce potěšil konec války a možnost návratu uprchlíků z první karabašské války do jejich domovů.

Ulkyar Natikkizi

O dva roky později jsou ulice Baku stále plné vítězné euforie. Ve srovnání s nezávislými politickými aktivitami, které existovaly před válkou, by se nyní jakékoli organizované politické hnutí zhroutilo. Zatímco v roce 2020 byl Ázerbájdžán v indexu demokracie na 146. místě, příští rok bude na 193. místě. Ilham Alijev vystoupil ze stínu svého otce a zbavil se opozice. Úřady dosáhly nebývalé stability za cenu konfliktu v Karabachu.

Arménské úřady trvají na svém postoji i přes nepopularitu trojstranné dohody. Blokáda Francouzského náměstí v Jerevanu a četná shromáždění arménské opozici příliš nepomohla. Po každé eskalaci však Pašinjanova důvěryhodnost i jeho rating postupně klesají.

Posttraumatické kolejnice

V Ázerbájdžánu byl pojem válečného veterána znovu objeven po skončení druhé karabašské války. Vláda zřídila fond YAŞAT (Fond na podporu rodin zraněných a šahídů při obraně územní celistvosti Ázerbájdžánské republiky), který má odškodnit rodiny válečných veteránů. Přesto úřady mnoha veteránům status zdravotně postiženého upírají a neuznávají socioekonomické obtíže, kterým čelí. Dobrovolníci na sociálních sítích organizují kampaně s cílem získat finanční prostředky na lékařskou péči a další potřeby válečných veteránů. Mnohé ázerbájdžánské ženy tak zpochybňují účinnost opatření sociální podpory ze strany státu a poukazují na zásadní rozdíl mezi pojištěním náhradníka a veterána.

Dalším problémem ázerbájdžánských i arménských vojáků je posttraumatická stresová porucha. V ázerbájdžánské společnosti je to tabuizované téma. Vyvrcholila sebeupálením Elvina Jafarova před místní samosprávou 10. července 2022. Více než padesát ázerbájdžánských vojáků zapojených do druhé karabašské války se pokusilo o sebevraždu. Podle Azada Isazadeha, psychologa, který pracoval v uprchlických táborech během první karabašské války, chybí v Ázerbájdžánu odborníci, kteří by mohli pomoci lidem trpícím posttraumatickou stresovou poruchou.

Podobná je i situace mezi arménskými veterány. Pokusy o sebevraždu, nedostatek zdrojů – navzdory desetiletím války se dosud nepodařilo vybudovat jasný systém psychologické podpory. Podle psychologa Hayka Khachikyana se i ti arménští vojáci, kteří nebyli ve válce, ale pouze absolvovali povinnou vojenskou službu, vrátili v šoku, s psychickými problémy a potížemi se sociální adaptací.

Více než padesát ázerbájdžánských vojáků zapojených do druhé karabašské války se pokusilo o sebevraždu.

Život se změnil i pro ty, kteří žijí ve válečných oblastech. Obyvatelé ázerbájdžánské Tatarské oblasti během druhé karabašské války uvedli, že žijí ve válečných podmínkách již více než 30 let, ale nikdy nezažili ostřelování v takovém rozsahu. Místní obyvatelé se svěřili, že jsou unaveni z toho, že žijí ve strachu již desítky let, a doufají v rychlé ukončení konfliktu. Od konce války žijí v relativním klidu, protože linie kontaktu se značně vzdálila.

Podle Tarlana Baširova, obyvatele Terteru, „nikdy neměl tak klidný život“. Stále se však obává, že se stane obětí min, které zde zůstaly po dvou karabašských válkách. Tyto obavy nejsou neopodstatněné: od konce druhé karabašské války do srpna 2022 si miny a nevybuchlá munice vyžádaly 102 případů újmy na zdraví civilistů, z nichž 32 bylo smrtelných. Baširovova žena, která kvůli patriarchálním tradicím odmítla uvést své jméno, se obává o děti: „Vím, že po válce jsme ve větším bezpečí. Přesto nemohu přestat myslet na to, že by jedno z mých dětí mohlo vybuchnout na nášlapné mině. My známe nebezpečí z vlastní zkušenosti, ale co oni?“

Po podpisu trojstranné dohody se uprchlíci z Hadrútu ocitli bez domova – místo jejich pobytu je nyní pod kontrolou jiné země. Někteří utíkali už potřetí, nejprve během arménských pogromů v Sumgaitu a Baku a poté během válek v Karabachu.

Nekonečná válka

Zatímco pro většinu lidí válka 10. listopadu skončila, někteří měli méně štěstí. Arsen Gharakhanyan přijel do Hadrútu v září 2020 navštívit svou rodinu. Saša Garakhanyan, Arsenův jednasedmdesátiletý otec, se nechtěl evakuovat a Arsene musel zůstat s ním. Když ázerbájdžánská vojska vstoupila do Hadrútu, byli Garašanci zajati. V prosinci byl Saša a 43 dalších nebojujících vězňů vráceno do Jerevanu. Arsen měl méně štěstí: s pomocí ruských mírových sil bylo jeho tělo nalezeno v zimě roku 2021. Podle lékařského vyšetření byl zabit 15. ledna.

Od podpisu trojstranné dohody měl konflikt několikrát podobu vojenských střetů: v květnu 2021, v březnu a srpnu 2022 a 13. a 14. září. Dva týdny před druhým výročím zahájení druhé karabašské války vpadla ázerbájdžánská armáda na mezinárodně uznané arménské území.

Během pouhých dvou dnů zasáhly rakety ázerbájdžánské armády více než dvacet osad uvnitř arménských hranic. Ázerbájdžánské ozbrojené síly ostřelovaly vedle vojáků i civilní obyvatelstvo. Na město Jermuk, vzdálené více než deset kilometrů od ázerbájdžánských hranic, bylo svrženo přes deset raket.

V průběhu jarní eskalace se ukázalo, že Ázerbájdžán může využít Republiku Arcach jako páku proti Arménii. Začátkem března byl na území kontrolovaném Ázerbájdžánem vyhozen do povětří plynovod, kterým je do Arcachu dodáván plyn. Více než sto tisíc lidí mrzlo ve svých domovech několik týdnů, než společnost Azerigaz obnovila dodávky plynu.

Vedle eskalace zůstává otevřená otázka vězňů. 25. května Nikol Pašinjan prohlásil, že má třicet devět zajatců. Stejné údaje potvrzuje i ázerbájdžánská strana, ale desítky lidí, které Alijev označuje za „teroristy a sabotéry“, zůstávají v ázerbájdžánském zajetí. Kromě toho se pohřešuje dalších 203 lidí, z toho nejméně dvacet civilistů.

Měsíc po skončení války bylo zajato více než sedmdesát arménských vojáků z vesnic Hin Tagher a Htsaberd v oblasti Hadrut, kterou kontrolovaly ruské jednotky. Na začátku srpna uspořádali jejich příbuzní protestní akci, na které požadovali setkání s premiérem Nikolem Pašinjanem. Když se jim nedostalo žádné odpovědi, uspořádali protestní akci formou sezení před budovou vlády. Arménská armáda se stále nevrátila domů a vesnice Hin Tagher a Htsaberd přešly pod kontrolu Ázerbájdžánu.

Ázerbájdžánská společnost se snaží na válku zapomenout, lidé jsou unaveni a chtějí se soustředit na obnovu Karabachu a návrat ázerbájdžánských uprchlíků. Mnozí jsou také nespokojeni s nedávným útokem na Arménii. Ázerbájdžánský stát může rodičům padlých vojáků ospravedlnit druhou karabašskou válku, ale nemůže vysvětlit, proč bylo 13. a 14. září zabito 77 vojáků.

Více než sto tisíc lidí mrzlo ve svých domovech několik týdnů, než společnost Azerigaz obnovila dodávky plynu.

Dalším důvodem ke zmatení jsou ruské „mírové síly“. Jejich přítomnost v regionu je zaručena nejméně do roku 2025 s možností prodloužení o pět let. Problémem je, že neexistují žádné dokumenty, které by definovaly konkrétní cíle, úkoly a povinnosti „mírových sil“. Tato situace jim dává privilegium nijak nereagovat na eskalaci, zatímco ruská imperiální moc získává nad regionem vliv.

Válka mezi Ukrajinou a Ruskem mezitím ovlivnila i hospodářskou situaci v Ázerbájdžánu. Sankce a embargo uvalené na Rusko a nemožnost vyvážet obilí z Ukrajiny způsobily zdražení spotřebního koše v Ázerbájdžánu o 20 %. Jeho HDP roste díky nedávné dohodě s Evropskou unií, podle níž Ázerbájdžán do pěti let zdvojnásobí své dodávky plynu, ale je otázkou, zda to bude stačit na kontrolu růstu cen.

Irina Safariana, obyvatelka Stepanakertu, hlavního města Republiky Arcach, řekla novináři Dvinovi Titizianovi: „Pokud předtím existoval záblesk naděje [na obnovení vztahů s Ázerbájdžánem], tato válka ho prostě zcela zničila. Účastnila jsem se mírových iniciativ, setkala jsem se s mnoha Ázerbájdžánci. Společně jsme plakali, hádali se a bavili se. Ale pokaždé, když jsem se vrátila do Ázerbájdžánu, vyškrtli mě ze seznamu přátel. Možná jsem pro jejich okolí představovala problém.“ Jedno je jisté: válka změnila obě země nevysvětlitelně radikálním způsobem.

Ázerbájdžán a Arménie jsou buď odsouzeny k období „neklidného míru“ jako země Jugoslávie, nebo budou věčnými soupeři jako Romulané a Vulkánci.

Text původně vyšel v ruštině na webu studentského média DOXA. V českém překladu jej zveřejňujeme se souhlasem redakce.

Autoři: Arsen S, Cavid Ağa

Doxa

Ruské nezávislé studentské médium, spojené s moskevskou Vysokou školou ekonomickou. V širší známost vešlo v souvislosti s investigativními texty o sexuálním obtěžování či porušování práv studentů v prostředí univerzity. V roce 2019 během protestů proti vyloučení opozičních kandidátů z komunálních voleb v Moskvě pořádali finanční sbírky a poskytovali právní pomoc zadrženým studentům. Letos v dubnu byli čtyři redaktoři a redaktorky Doxy odsouzeni ke dvěma letům nápravných prací kvůli zveřejnění videa na podporu protestujících za lídra opozice Alexeje Navalného. Po spuštění vojenské invaze na Ukrajinu se novináři Doxy odmítli podřídit cenzorním pravidlům a nazývat válku „speciální vojenskou operací.“ Web média byl tak zablokován ruskými úřady, redakce však funguje dál skrze sociální sítě a newslettery.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..