Píše se rok 1915. Osmanská říše (dnešní Turecko) bojuje ve Velké válce na straně Trojspolku proti Rusům. Frontová linie leží uprostřed dnešní Arménie, kde Turci a Rusové poměřují své síly v jednom z nejničivějších konfliktů lidské historie. Turkům se ovšem nedaří, mezi 4. až 6. dubnem Rusům padla hned dvě města. A postupně se v nich obnovuje dlouho přetrvávající nenávist. Nenávist vůči arménské menšině, nenávist, která nakonec vyústí v jednu z nejtemnějších částí 1. světové války a lidské historie.
Osmanská říše vznikla ve 13. století a zahrnovala území od dnešního Turecka přes Irák až po východní pobřeží Rudého moře. Na východě měli Osmané pod kontrolou západní půlku Arménie, přičemž východ dobyli Rusové od Peršanů. A zde už začínají problémy.
Osmanská říše byla muslimským státem, zatímco arménská menšina vyznávala křesťanství. Arméni žili ve svých šesti autonomních provinciích, kde mohli svobodně praktikovat svou víru a tradice. Tak to probíhalo, dokud nezačali Turci prohrávat. Totiž, Osmani nevykročili do nové éry technologií a národních států příliš šťastně. Od 19. století prohrávali konflikt za konfliktem proti evropským křesťanským mocnostem a kvůli rostoucímu nacionalismu ztráceli své balkánské državy.
To vzbudilo v celé populaci obecně protikřesťanské nálady, a porážka v rusko-turecké válce mezi lety 1877 až 1878, kde arménští dobrovolníci pomáhali ruskému carovi, namířila tuhle nenávist specificky proti Arménům. A od té doby už to „jelo“. Pogromy a masakry arménského obyvatelstva následovaly až do války, kdy násilnosti vyvrcholily až v genocidu.
Prosinec 1915 až leden 1916. Ve světě zuří válka, kterou člověk ještě nespatřil. Válka bojovaná s bombami, kulomety a letadly. Na jihu se ruské síly spolu s arménskými povstalci, odhodlanými bojovat za svojí nezávislost, utkaly v bitvě o Sarikamish (město v dnešním severovýchodním Turecku) s osmanskou armádou.
Toto tažení v rámci ruské „Bergmannské ofenzivy“ bylo pro Turky zdrcující porážkou, z velké části kvůli nekompetenci tehdejšího osmanského ministra války, pána jménem Enver Pasha. 3. armáda byla skoro zničena, vojáci v letních uniformách mrzli v mínusových teplotách. Podle odhadů se domů vrátila jen necelá desetina mužů. Pasha nemohl riskovat svojí pozici a popularitu a našel si perfektního obětního beránka. Národ vzpurný, jinověrecký a dlouho nenáviděný. Národ arménský.
24. dubna to vše začalo. Arménští intelektuálové, politici a představitelé byli v osmanském hlavním městě Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) pozatýkání a odsouzeni k smrti. To odstartovalo turecké běsnění po celé zemi. Arméni bez ohledu na věk či pohlaví byli deportování ze svých domovů a povražděni, našlo se však i pár výjimek.
Nejznámější z nich je šest vesnic na hoře Musa Dagh na východním pobřeží Středozemního moře, kde se obyvatelé chopili zbraní a vydrželi 53 dní proti mnohonásobné přesile, než byli zachráněni francouzským námořnictvem. I přes odpor Arménů byl ovšem masakr až depresivně úspěšný. Přibližně 1,5 milionu z 2 milionů Arménů tak tuhle krvavou kapitolu dějin nepřežilo.
Skoro každá země má svojí temnou minulost. Každého napadne Německo, které svoje chyby nezapomíná a dokonce se snaží konat za jejich odčinění. To samé platí pro exkoloniální impéria jako Velká Británie či Francie. Některé země ovšem svoje genocidy ani nepřiznají – patří mezi ně Japonsko (nankingský masakr během sino-japonské války) a právě Turecko. Dokonce do takové hloubky, že i některé evropské země jako Velká Británie se zdráhají sérii masakrů nazvat z obav zhoršení vztahů s Tureckem genocidou.
