Jára Šnobl je jednadvacetiletý student Politické a kulturní geografie na Ostravské univerzitě původem ze Žatce. Kdysi hráč famfrpálu, nyní cestovatel. Zatím navštívil 37 zemí, mezi které patří například Gruzie nebo Malajsie. Své zážitky sdílí na sociálních sítích pod přezdívkou @jrsnbljakocestovatel. V rozhovoru jsme si povídali o jeho cestách na Balkán a do Rwandy.

Kdy se člověk stane cestovatelem?

Na tvou otázku je těžké odpovědět, protože ten pojem nejspíše chápe každý jinak. Pokud bych to slovo tedy měl nějak zaškatulkovat, cestovatel je dle mého názoru někdo, kdo chce poznat kulturu, která jej zrovna obklopuje, se vším všudy. Cestovatel se snaží mezi místní zapadnout. Být lidem nablízku. Například v Albánii takový cestovatel k dopravě použije albánské maršrutky, jede si zastopovat, aby poznal danou zemi z pohledu řidičů, přespává přes Couchsurfing u místních, baví se s lidmi a snaží se je pochopit. Tím, že s nimi tráví čas, má také možnost se podívat na místa, kam by se turista nedostal. Ale jak říkám, každý to slovo chápe jinak a jakákoliv další interpretace je rozhodně na místě. Já osobně jsem neskutečně rád za každého, kdo poznává, cestuje a zjišťuje, jak je svět veliký a rozmanitý. Potřebujeme lidi, co se zajímají o svět kolem sebe a cestování se s tím neoddělitelně pojí.

Jak ses dostal k myšlence na takzvaný gap year?

Po návratu z Malajsie, kam jsem jel navštívit kamaráda, kterého jsme u nás v Žatci pohostili, když jsem byl ve druháku, jsem si udělal menší výlet do Švédska, abych ukojil jakousi prvotní cestovatelskou touhu. Pak přišel covid a já si našel přítelkyni, do které jsem se bezmezně zamiloval. Skvělá kombinace. V polovině září roku 2021 přišel pro mě nečekaný zlom. Rozchod. Já měl nastupovat na vysokou školu. V tu chvíli jsem udělal kritické rozhodnutí. Něco, po čem jsem toužil dlouhou dobu. Vypadnout pryč.

A tak se také stalo. Koncem října jsem nasedl na vlak z Prahy do Istanbulu, odkud jsem plánoval dojít pěšky až do Španělska, což se nakonec nepovedlo. Místo toho jsem projel autostopem Balkán. V lednu jsem vyrazil do Španělska kamionem, kde jsem ušel pěší pouť Camino de Santiago. Po pouti jsem dobrovolničil v jednom pražském hostelu, kde jsem se seznámil s Albánkou, jejíž rodina provozuje ve Vlöre hostel. Ta mi nabídla, že bych jim tam mohl přes léto vypomoci. 

Balkán

Jak ses rozhodl, že vyrazíš zrovna z Istanbulu do Španělska?

To bylo hrozně spontánní, protože jsem do poslední chvíle nad gap yearem ani neuvažoval. Když jsem se ale rozhodl vyrazit, podíval jsem se na bankovní účet a něco málo tam bylo, ne však tolik, aby to vystačilo na nějakou větší cestu nebo na to, abych se mohl pohybovat vlaky a autobusy. Začal jsem uvažovat nad tím, co je ekonomicky možné s mým budgetem, a první nápad bylo jít pěšky, což zní poměrně hezky. Já jsem si to tehdy dost romantizoval.

Dorazil jsem do Istanbulu a asi pátý den jsem se rozhodl, že dneska je den, kdy vyrazím na pěší pouť do Santiaga. První den jsem ušel asi 40 kilometrů a užil jsem si to. Večer, když jsem ležel ve spacáku, tak jsem přemýšlel, jestli je to opravdu styl života, kterým chci strávit následující rok. Úplně jsem se z toho sesypal. Rozbrečel jsem se, volal jsem všem, které mám rád, a říkal jsem jim, jaký jsem kretén, co jsem si to vymyslel. V jeden moment jsem to chtěl vzdát, jet domů a jít zpátky na vysokou. Pak jsem volal mamce, která mi řekla, že bych to měl nějakým způsobem dokončit, a navrhla, že můžu zkusit stopovat. Tak jsem si řekl, že do toho půjdu. Ráno jsem sbalil stan a vyrazil k silnici, kde mi zastavilo první auto, které jelo. Pak hned další. Řekl jsem si, že to je ono. Tímto způsobem jsem při své první cestě dostopoval až do Záhřebu v Chorvatsku.

Jaký je autostop na Balkáně?

Komukoliv, kdo chce s autostopem začít, bych Balkán doporučil. Spousta lidí v bývalé Jugoslávii dřív také stopovala, pořád ten koncept znají a rádi stopaře vezmou. Nejenom, že vás někam svezou, ale oni vás často chtějí i poznat. Nespočetněkrát se mi dokonce stalo, že mě lidé k sobě pozvali domů na večeři. V Turecku vás skoro pokaždé vezmou na čaj a baklavu.

Dostal ses do situace, kdy ses bál?

Jednou se mi autostop nepovedl. Teda spíš jsem se přecenil. Ráno jsem vyrážel z Yaliköy, malého městečka na pobřeží Černého moře, a rozhodl se, že se ten den dostanu do Řecka. Celý den se mi dařilo a já jsem kolem osmé večer dorazil do městečka Kesan u řecké hranice. Tak jsem si řekl, že se do Řecka dostanu. Našel jsem benzínku za městem, došel tam a začal stopovat, ale jak byla tma, zima, protože byl listopad, a já byl neskutečně unavený, tak už to vůbec nešlo. Což se mi stalo poprvé. Předtím se mi dařilo vždycky do půl hodiny chytit auto. Tady uběhly 3 hodiny, byla půlnoc a nikdo mi nezastavil. V noci na tu benzínku nikdo nepřijel. Takže jsem strávil noc na turecké benzínce, kde mi byla zima a nevěděl jsem, co mám dělat. Nakonec jsem se ráno vrátil do města, kde jsem to nechtěl protahovat, takže jsem si našel autobus. Pak mi svitlo, že jsem se zavázal k tomu, že budu stopovat. Autobus jel až v jedenáct hodin, proto jsem se rozhodl, že to do to té doby zkusím. Nakonec se ke mě ve stopování přidali tři Francouzi a společně jsme se dostali do Řecka. Na tenhle zážitek zpětně vzpomínám jako na jeden z nejlepších stopovacích dní.

Vybavíš si ze své cesty nějaký konkrétní zážitek?

V Řecku jsem stopoval v Soluni a měl jsem se v plánu dostat do Severní Makedonie, ale nešlo to, protože v Řecku byl tvrdý lockdown a lidi byli skeptičtí k cestovatelům s krosnou. Po 45 minutách jsem stopování vzdal a šel pěšky. Prošel jsem si soluňské kopečky, ale odpoledne se už začalo stmívat a já nechtěl strávit noc v listopadu ve stanu někde v kopcích, takže jsem sešel k vozovce a první auto mi zastavilo a svezlo mě do nejbližší vesničky.  V té jsem se procházel a snažil se najít místo, kde bych se mohl na pár hodin zašít a vymyslet, kde přespím. Nicméně všechno bylo zavřené a jediné, co tam bylo, byl pravoslavný kostel. Tam jsem si prohlížel zahrádku a najednou ke mně přijde člověk, který tam do té doby zaléval trávník, a začal na mě mluvit řecky. Naklikal jsem mu do překladače, že jsem cestovatel a jestli neví, kde bych si tady mohl postavit stan. On řekl: „Momento, momento.“

Za chvíli s ním přišel majestátní chlap v černé róbě a šlo z něj úplně cítit dýchnutí Boha. Jednalo se o pravoslavného kněze se skvělou angličtinou, který se ptal, co tady mám v plánu dělat. Vysvětlil jsem, že bych tady rád někde přespal, a on mi odpověděl: „Kostel je přístupný všem, moc rádi tě tady uvítáme.“ Zavedl mě na faru, kde jsem si rozložil spacák a karimatku. Měl sezení se ženami z vesnice, ale slíbil, že se mi poté bude věnovat. Vrátil se asi za dvě hodiny a všechny ženy přivedl s sebou. Těch žen bylo kolem padesáti a já si s každou musel potřást rukou. Jedna z nich uměla německy, takže se mě zeptala, odkud jsem, a když zjistila, že z Česka, odpověděla: „Tak to ale musíš umět německy.“  Nějakou základní němčinou jsem si s ní povídal, načež se mě zeptala, jestli nemám hlad. Řekl jsem jí, že nejím maso a mléčné výrobky. Za hodinu byla zpátky i s dalšími ženami. Zaklepaly, jídlo neslo šest žen a všechny měly plné ruce. Jedna nesla ovoce, druhá zákusky, třetí boloňské špagety bez masa, čtvrtá tousty s veganským sýrem, pátá mi přinesla radiátor a šestá ovoce a zeleninu. Vůbec jsem to nechápal a byl to pro mě skvělý zážitek být takhle pohoštěný. Bylo to pro mě jako poklad od Boha.

Vtipné bylo, že druhý den jsem stopoval do Makedonie, což už mi šlo, a v jednu chvíli mi zastavil muž v černé róbě. Zeptal jsem se ho, jestli je také kněz, a když odpověděl, že ano, tak jsem mu začal vyprávět příběh z předešlé noci, a když se zeptal, ve kterém kostele jsem spal, vyšlo najevo, že se s tím knězem přátelí.

Jak ses dostal do hostelu v Albánii?

Po návratu ze Santiaga jsem pracoval v Regiojetu v Praze, a abych ušetřil za bydlení, našel jsem si dobrovolničení v hostelu, kde jsem poznal Albánku, která tam také pracovala. Ona mi řekla: „Járo, mně se líbí, jak pracuješ, kdybys náhodou chtěl vyrazit v létě znovu do Albánie, vím, že se ti líbila, tak můj brácha tam provozuje hostel a byl by rád za někoho, kdo by mu pomohl.“ Tak jsem jí na to kývl a celý červenec jsem strávil v Albánii v hostelu, což byla úplně skvělá zkušenost, protože člověk, když stráví na nějakém místě delší dobu, tak si ho oblíbí a vnímá ho úplně jinak. Pokud chce člověk nějakou kulturu víc poznat, tak doporučuji najít hostel, kde lze dobrovolničení vyzkoušet. Existují facebookové stránky, například Hostel Jobs, či Workaway, což je platforma o dobrovolnictví po světě nejen v hostelech.

Ostrava

Po návratu z Albánie jsi začal studovat na univerzitě v Ostravě, jaké je Slezsko?

Slezsko je skvělé. Moravskoslezský kraj je naprosto specifický těžbou černého uhlí, doly i následnou revitalizací. Říká se stále černá Ostrava, což má symbolizovat uhlí a člověk má o Ostravě stále představu, jaká to je díra. Taky jsem byl v těch stereotypech zažitý, představoval jsem si takový Balkán Česka, ale musím říct, že ne. Příjemně mě překvapila, jak je v některých částech moderní, krásná a umělecká, a jak dokázala zpracovat průmyslovou historii a přepracovat ji do moderního města. Zároveň se z Ostravy stává město studijní, což jí také pomáhá.

A co se týče zbytku Moravskoslezského kraje, třeba Karviná nebo Havířov, to jsou města, kde si člověk řekne, že by tam nechtěl vkročit, ale mě na nich fascinuje socialistický realismus, který v Mostě a v Chomutově máme dost poznaný, ale právě třeba Karviná je toho dost specifickým příkladem. Kdykoliv mám čas, tak si o víkendu někam zajedu a víceméně celé okolí Ostravy už mám prozkoumané. Strašně mě teď baví Beskydy, což je pohoří, které nemá v Česku obdoby. Pokaždé, když na nějakou horu vyrazím, tak se cítím jako v ráji. Rozhodně je to region, kterému je třeba dát šanci a člověk bude příjemně překvapen.

Proměnilo se tvoje cestování s nástupem na vysokou?

Bál jsem se, že s vysokou moje cesty skončí, protože se budu každý den učit, že každý den budou přednášky, ale není to tak. Já jsem byl v Ostravě poprvé v den přijímaček, takže je pro mě celý Moravskoslezský kraj novinkou a zároveň je poblíž i Polsko a Slovensko, takže teď prozkoumávám východ republiky a je to pro mě úplně nový svět. Zároveň jsem se byl v říjnu podívat v Kurdistánu v rámci Erasmu a mou poslední velkou cestou byla Rwanda, kam jsem se podíval díky studijnímu pobytu v rámci Ostravské univerzity.

Rwanda

Jak ses na studijní pobyt do Rwandy dostal?

V říjnu se u nás na katedře konalo výběrové řízení, protože naše univerzita má partnerské programy po celém světě a letos byla možnost jet v rámci programu To Be In do Rwandy. Zkusil jsem se přihlásit. Musel jsem si připravit prezentaci v angličtině a nečekal jsem, že mě vyberou, protože jsem neměl pocit, že bych podal kdovíjak dobrý výkon. Napsali mi ale, že mě berou, takže nás šest studentů vyrazilo v březnu z Vídně do Kigali. Tam jsme se ubytovali a začali jsme se aktivně zapojovat na univerzitě, kde jsme měli podepsanou partnerskou dohodu. Jednalo se o University of Kigali, což je soukromá univerzita, jedna z největších ve Rwandě.

Kigali samo o sobě je nejčistší město v Africe. Rwandě se přezdívá Švýcarsko nebo Singapur Afriky. Má strašně tvrdý režim, který je do jisté míry progresivní. Například z hlediska genderové rovnosti. Rwandský parlament má vůbec největší procentuální zastoupení žen na světě. Zhruba 60 % parlamentu tvoří ženy, ale ten parlament nemá žádnou reálnou moc, protože tam už dvacet let vládne diktátor Paul Kagamé, takže jsou to hrátky s progresivitou. Rwanda také vystupuje jako ekologický příklad, že to jde dělat i v Africe, což je pravda. Rwanda je jedna z nejčistších zemí, co jsem měl možnost navštívit, a Kigali obzvlášť. Jsou tam strašně přísná pravidla. Nic nemůžeš odhodit na ulici, pokud by tě někdo viděl, platíš ohromné pokuty. Nesmíš tam kouřit. Mají dny bez aut. Zároveň mají v podstatě nucené úklidy poslední sobotu v měsíci. Říká se tomu umuganda, kdy je celá společnost zákonem nucena uklízet, stavět nebo pracovat na řešení jiného problému ve svém místě bydliště. Je to zajímavé, ale když beru v potaz, že se jedná o autoritativní režim, je strašně těžké nad tím přemýšlet. Je tam nějaká progresivita, ale základní lidská práva jsou potlačována a je těžké z toho vybrat, co se nám líbí a co se nám nelíbí.

Vraťme se teď zpátky ke studiu na rwandské univerzitě…

Komunikace s nimi byla naprosto tristní. Ten jejich rwandský čas:  „Yes, yes… come tomorrow. We will be there at eight.“ Nakonec se setkání posune na desátou, možná na jedenáctou, to se uvidí. Tím pádem jakýkoliv program na univerzitě řešit nešel, protože to vždycky dopadlo jinak. Přijdeme na přednášku, která měla začít v osm, a vidíme, že tam nikdo není. Studenti začnou přicházet tak od osmi dvaceti do devíti třiceti a v deset začala přednáška.

Pak mám třeba zkušenost z přednášky o gender a succession law. Po rwandské genocidě v roce 1994 byl problém vyřešit dědictví, které po zesnulých zůstalo. Šlo o to, že po genocidě žilo procentuálně mnohem více žen než mužů, ale ženy měly do té doby velmi nízké legislativní zastoupení. Kupříkladu jakákoliv dědická práva víceméně padala do ruky rovnou mužskému potomkovi. Pokud měla holka třeba i o deset let mladšího bráchu, měl o dost větší práva než ona. Muži byli v patriarchální společnosti bráni legislativně skoro jako bozi a ženy nebyly na stejné úrovni, což se muselo po genocidě změnit, takže přišel zákon, který urovnal právní aspekty mezi muži a ženami. My jsme na přednášku o tomhle zákoně měli právníka, který byl misogyn a dělal si z toho srandu. „Before 1994 women didn’t have that many rights and I think it was good back then,“ dovolil si říct na přednášce. Po ní jsem se ptal afrických studentek, jestli jim to nevadí, ty mi řekly, že ne, že úplně v pohodě. V Česku by to přijatelné nebylo.

Co mimo univerzitu jsi ze Rwandy viděl?

Prošli jsme si celé Kigali. Ono se řekne prošli, ale je to město, které projít nejde. Všude jsou silnice a pokud chcete dojít z jednoho konce na druhý, tak vám to potrvá strašně dlouho, protože Kigali je město rozprostřené na kopcích a je obrovské. Člověk použije k dopravě motorky, které tam jsou náhradou chybějící hromadné dopravy. Na univerzitě jsme poznali Rwanďany, takže jsme s nimi trávili čas i mimo univerzitu, čímž jsme poznávali tamní kulturu. Posléze jsme se jeli podívat i na safari do národního parku Akagera při hranicích s Tanzánií a pro mě to byl naprostý ráj. Dřív mě safari tolik nebralo, ale ono je to něco jiného než safari ve Dvoře Králové. Jeli jsme i k jezeru Kivu na východě Rwandy. Rwanda je hrozně maličká, rozlohou srovnatelná s Moravou, takže projet ji celou není problém. Pokud chcete jako cestovatel dostat pocit Afriky, tak Rwanda je takovou vstupní branou. Lidi berou Afriku jako něco extrémního, ale Rwanda taková není a člověk si často přijde, minimálně v Kigali, jako by byl v Evropě.

Vnímal jsi při interakcích se Rwanďany nějaké dědictví rwandské genocidy? Kromě toho, že jsi říkal, jak výrazně se změnilo postavení žen.

Jasně, máš dva typy Rwanďanů, co na genocidu budou nahlížet jinak, protože ten problém byl mezi dvěma etniky Hutu a Tutsi. To téma je tam strašně kontroverzní a tahle doba africké historie je do dnešní doby živá. Současný prezident Paul Kagame se snaží razit myšlenku toho, že člověk není Hutu, není Tutsi, člověk je Rwanďan a měl by na prvním místě myslet na celý národ než na etnikum.

Lidi jsou buďto otevření a chtějí, aby se vědělo o tom, co se dělo. Druzí naopak jsou zamlklí a vy se obvykle neptáte, protože je blbé ptát se na takhle osobní věci. Je tam nespočet Rwanďanů, kteří při té genocidě ztratili velké množství rodinných příslušníků a kamarádů. Stále je to živá záležitost, protože rok 1994 není tak dávno. Tamní společnost se nějak vyvíjí a nějak tu problematiku zpětně chápe. Otázkou je, co bude dál? Paul Kagamé byl na jedné straně toho konfliktu o to, kdo bude ve Rwandě vládnout, a vyšel z něj jako vůdce země a dodnes jím setrvává. Teď je v pozici, kdy určuje, co je správné a co ne. On stále do jisté míry zosobňuje genocidu. Debata o rwandské genocidě je tak stále živá, protože politická reprezentace je s genocidou dost propojená.

Co se týče dědictví kolonialismu, tak lidé tam ne vždy jsou k bělochům úplně milí. Vlastně poprvé jsem si zažil to, co zažívá třeba černoch v menších městech tady v Česku. Každý na něj civí, povídá si o něm, ukazuje na něj a přemýšlí o něm. Jdeš po ulici a lidi na tebe volají „muzungu“, což je v kiňarwandštině pojem pro bělocha, ale je pejorativní, protože vznikl za dob kolonialismu a označovali se jím kolonisté. Máš pocit, že to tvůj domov nikdy nebude. Přestože se dřív Evropané snažili kolonializovat, nikdy to jejich domov nebyl, a to si tamní obyvatelé moc dobře uvědomují. Proto jsou někdy k bělochům skeptičtí a ne každý s vámi bude chtít kamarádit. Já jsem se tam ne vždy cítil vítán jen na základě barvy pleti, kterou mám.

Na sociálních sítích jsi sdílel, že jste navštívili Čecha, který vede v Kigali neziskovku?

Ano, to je pravda.

Můžeš nějak přiblížit příběh jeho neziskovku?

Jde o Petra Kočnara, který se před osmi lety přestěhoval do Rwandy, kde založil neziskovku Talking Through Art. Ta pomáhá fyzicky postiženým ženám. Fyzické postižení je ve Rwandě bráno s posměškem, stát se o ně nestará a většinou to jsou ženy, které nemají možnost práce či důchodu. Petr jim nabídl možnost práce – šití tradičních košíků z vlákna z agáve. Zaměstnává jich asi 80 a kromě toho, že jim dal placenou práci, je i doučuje v angličtině a jiných znalostech. Pokud mají děti, tak se pro ně snaží zajistit školu skrz crowdfunding, protože školné je ve Rwandě vysoké. Je to skvělý projekt, který dostal z ulice ženy, které by by pomoci příležitost nedostaly. Ty ženy jsou rády, že nejsou na ulici, že se jim lidé neposmívají a jsou v akceptujícím kolektivu.

O svých cestách píšeš na sociální sítě, sdílíš je ještě někde?

Ještě dělám podcast Prstem po mapě, zatím jsem nahrál šest dílů. Teď jsem teda žádný dlouho nenahrál, protože jsem měl zkouškové, ale přes léto snad nové díly budou. Zatím tam mám několik rozhovorů, moje tipy na autostop a cestování sólo. Mimoto dělám cestovatelské přednášky. Zatím jsem měl čtyři: dvě v Žatci a dvě v Ostravě. Navíc teď píši knihu, která snad tento rok spatří světlo světa.

Pozn. autorka se s respondentem zná, proto bylo v rozhovoru použito tykání.