Dnešní krutá válka na Ukrajině je výsledkem mnohých činů, událostí, zvratů a nadějí. Pro pochopení současného konfliktu je ale potřeba znát, jakým způsobem se Ukrajina vyvíjela a jakými problémy si musela projít. V druhé části našeho stručného putování moderní ukrajinskou historií se podíváme na povolební vývoj od roku 2005, jakým způsobem se měnilo směřování země a proč Rusko nakonec svého souseda napadlo.
Naděje a zklamání
V zemi neustále bujela korupce. V důsledku nově vznikajících sporů mezi tehdy už premiérkou Julií Tymošenkovou a prezidentem Viktorem Juščenkem se na scénu pomalu vrací i Viktor Janukovyč. Z parlamentních voleb v letech 2006 a 2007 vyšel vítězně se svojí Stranou regionů, ale Tymošenková se svým volebním blokem vytvořila koaliční vládu s Naší Ukrajinou. To však dlouho nevydrželo a o rok později se rozpadla. Jedním z faktorů byla i spolupráce prezidenta Juščenka s oligarchy proti Straně regionů.
Stát se pomalu ale jistě začal politicky i ekonomicky přibližovat Ruské federaci. Janukovyč se v roce 2010 stal čtvrtým prezidentem Ukrajiny. I přes prvotní ekonomické reformy se dále prosazovaly primárně zájmy oligarchů. Tymošenková byla znovu uvězněna, Putinovo Rusko získávalo stále větší vliv, politickou scénu ovládli lidé věrni prezidentovi a bohatla i Janukovyčova rodina. O popularitu prezident přišel v době ekonomické krize v roce 2013. Opozice se znovu začala ozývat a Ukrajina se z nutnosti pomalu začala obracet na západ, dokonce začala jednat s Evropskou unií o Asociační dohodě.
Totální zvrat
Takový vývoj vlivný ruský soused nemohl dopustit. Díky jeho tlaku Janukovyč nakonec odmítl smlouvu podepsat. Konec jednání se západem, obrovská korupce a časté politické krize vyústily v takzvaný Euromajdan. Série dlouhotrvajících protestů, které obletěly celý svět. Demonstrace byly nejprve násilně potlačovány, na místě zněla střelba, umírali lidé. V rusky hovořících oblastech se konaly akce i na podporu Janukovyče. Po několika měsících a neúspěšných zásazích proti občanům uprchl Janukovyč do Ruska. Jeho odchod byl zcela zásadním a předurčil další směřování Ukrajiny.
Ruská federace na tento vývoj zareagovala obsazením a následnou anexí Krymu v roce 2014, stejně tak i podporou konfliktu na Donbase. Pátým prezidentem se stal Petro Porošenko, oligarcha pokoušející se o strukturální a ekonomické reformy. Za jeho vlády se určitým způsobem decentralizovala moc a stát se v několika oblastech odloučil od Ruska. Například v náboženské, kdy se ukrajinské pravoslavné církve sjednotily do jedné a přestaly podléhat moskevskému patriarchátu. Uzákonila se také rázná dekomunizace, přejmenovávaly se města, ulice a sochy bolševických osobností se nahrazovaly jinými. Došlo i na některé kontroverzní kroky týkající se například Ukrajinské povstalecké armády, dnes známé spíše jako Banderovci, kteří byli prohlášeni za válečné veterány. V platnost vešel také zákon ukládající občanům povinnost znát ukrajinský jazyk a omezující do jisté míry ruský. Finanční situace obyvatel se však po Euromajdanu, a i díky rozvázání mnohých styků s Ruskem v některých částech země zhoršila.
Příchod služebníka
Ruská federace začala stále častěji vládnoucí ukrajinskou garnituru nazývat nacisty a fašisty. Takovými provokacemi se snažila zpochybnit legitimitu tamní proevropské vlády. Ta pokračovala v obraně okupovaného Doněcku, a následně přistoupila na příměří deklarované tzv. Minskými dohodami. Klid zbraní byl do dnešní války neustále porušován. Na prezidentské volbě roku 2019 se výrazně projevila zejména nespokojenost lidu se stále nepříznivou ekonomickou situací a velmi malým postupem na Donbasu a Krymu. Porošenko kandidoval znovu, ale měl proti sobě nového protivníka, do té doby známého hlavně z televizního seriálu Sluha národa, stejnojmenné politické strany a komediální skupiny Kvartal 95, Volodymyra Zelenského.
Zelenskyj sám kritizoval již zmíněný jazykový zákon a k ruské menšině promlouval v jejich rodném jazyce. Zároveň ale chtěl pokračovat v evropském směřování. Členství v EU a NATO nazval svými prioritami. Ve volbě s převahou vyhrál a začal s dalšími reformami. Stal se také prvním židovským prezidentem Ukrajiny. Zaměřil se mimo jiné na oligarchy, prosazoval vytvoření veřejného registru oligarchů, omezení jejich vlastnictví podniků, médií apod. Prosadil také odebrání imunity zákonodárcům, soudcům a diplomatům.
Sousedské problémy
Prezident se také snažil o ukončení konfliktu na Donbase. Na domácí scéně však jeho pokusy vyvolaly spíše odpor a separatisté podporovaní Ruskem stále více stupňovali nátlak. Vznikl takzvaný Normandský formát, kde se setkávají zejména představitelé Ruska, Ukrajiny, Německa a Francie a jednají o nastolování nových příměří. Od března 2021 se do letošního února začaly na hranici s Ukrajinou soustřeďovat početná ruská vojska. Putin začal obviňovat Ukrajinu z válečných zločinů páchaných na území ovládaném separatisty. Objevovaly se náznaky možného napadení a hlasy některých ruských poslanců o obsazení přímořských oblastí Ukrajiny. Pro ruský stát je totiž přístup k Azovskému a Černému moři z obchodního a strategického hlediska důležitý. Ideologicky se také snaží sjednotit „veliký ruský národ“. Dle slov Kremlu byl uměle rozdělen nepříznivými historickými událostmi. Ovšem tvrdit, že Ukrajinci, Bělorusové a Rusové jsou stejný národ je poněkud pošetilé a zavání to carským a sovětským kulturním kolonialismem.
24. února 2022 oficiálně vstoupila armáda Ruské federace na území nezávislé Ukrajiny. Vladimir Putin válku nazývá speciální vojenskou operací mající za úkol denacifikovat a stabilizovat svého souseda. „Denacifikaci“ v ruském podání můžeme všichni sledovat díky videím, fotografiím a svědectvím Ukrajinců, ale i Rusů na sociálních sítích.
Tato pouť Ukrajinou je velmi stručná a snaží se vystihnout to nejdůležitější z dosavadního vývoje. Přesto doufám, že vám mé dva články alespoň trochu napomohly nahlédnout do tamní problematiky a pochopit proč je situace taková, jaká je.
