V dětství s rodinou utekla před Hitlerem přes česko-polské hranice, aby se s rodinou dostala do Anglie. Kvůli válce se ale musela vrátit do Ostravy, odkud ji nacisté transportovali do Terezína, později i do Osvětimi a pracovního tábora Oederan. Lydia Tischlerová, dětská psychoterapeutka a přeživší holocaustu, v rozhovoru popisuje život v koncentračních táborech i své pohledy na dětskou psychoanalýzu.
Jak vypadalo vaše dětství?
Narodila jsem se 1. ledna 1929, je mi 97 let. Byli jsme židovská rodina, chodila jsem do židovské školy prvních deset let svého života. V roce 1939 nás „navštívil“ Hitler a život se nám trochu změnil. Já, matka a sestra jsme ilegálně překonaly česko-polské hranice, abychom se dostaly do Anglie. Avšak vypukla válka, tak jsme tam zůstaly trčet. Musely jsme se zase vrátit ilegálně do Ostravy a v roce 1942 jsme, ostatně jako celá Ostrava, byly poslány do Terezína. Tam jsem byla dva a půl roku. V listopadu 1944 jsme byly převezeny do Osvětimi, kde jsem strávila tři dny, mezitím zavraždili naši mámu. Sestra a já jsme byly přesunuty do pracovního tábora Oederan v Německu, kde jsme byly 6 měsíců. V dubnu nás evakuovali a my jsme konec války strávily opět v Terezíně, tam nás vysvobodili Rusové 8. května 1945. V srpnu jsem poté odjela za otcem do Anglie. V šestnácti jsem přijela do Windermere, kam pro mě přijel, proto se nazývám „one of the Winderemere Boys“. Později jsem studovala u Anny Freudové dětskou psychoanalýzu. Po této praxi jsem pracovala v National Health Service, celou dobu jako dětská psychoterapeutka.
Máte z období vašeho pobytu v koncentračních táborech nějakou vzpomínku, kterou byste ráda sdílela?
Já vždy ráda vyprávím o kontrastu, o jednom velkém paradoxu. V Terezíně jsme byli zamčení, byli jsme tam vězni, jídla tam bylo málo, měli jsme hlad, ale nehladověli jsme. Byla tam kultura. V Ostravě bych nikdy ve 12 letech neslyšela Verdiho Requiem. Tam jsem ho slyšela. Tam jsem slyšela hrát nejlepšího pianistu sonátu Kreutzer, Beethovenovy pianové sonáty. Byl zde bohatý kulturní život, byli tu zavřeni velcí intelektuálové, umělci, básníci.
V Terezíně jsem balila batohy, byla jsem hlavní balič. Uměla jsem využít každého místa. Pohádala jsem se zde ohledně balení s jednou holkou. Ona si chtěla vzít všechny své deníky. A já jsem takový praktický člověk a říkám: „Podívej se, boty. Extra boty, ty budou sloužit líp než deníky.“ Když jsem pak přijela do Osvětimi, bylo to první, na co jsem pomyslela: Co jsme se tak hádaly? Ona neviděla ani boty, ani deníky. Jestli to vůbec přežila ona, to nevím, ale její batoh to určitě nepřežil.
V pracovním táboře jsem slavila šestnácté narozeniny. Kuchařka mi nalila extra talíř polévky. To jsem dostala.
I zde jsme pak šly pohřbít jednu Polku, byla zabalená v šedé dece. Dozorkyně chtěla, abychom ji z té deky svlékly. Její kamarádka však protestovala, hádaly se asi půl hodiny. Ta by se byla nechala zabít, než aby tu holku vyndala z té deky. Byla velmi pobožná. To byly tak pobožné ženy, že kousky koňského masa, co jsme dostávali v polévce, vyndávaly, nebylo totiž košer. Poznala jsem, co to znamená mít skutečnou víru.
Věříte sama v judaismus?
Nejsem věřící. Já jsem Židovka kulturně, ale nejsem pobožná.
Vracela jste se po válce zpět do Česka?
Poprvé jsem přijela v roce 1955, byla první spartakiáda a dostali jsme povolení přijet. Se sestrou jsme se viděly poprvé po 10 letech, vzbuzovalo to v nás velké emoce. Jezdívala jsem do Česka často na dovolenou. Život mám vlastně jen v Anglii
Vnímala jste poté rozdíl mezi vracením se do Česka před a po sametové revoluci v roce 1989?
Pouze to bylo úplně jiné, když jsem navštěvovala sestru. Bylo volno, lidé mohli mluvit, nebáli se. Lidé se nebáli mít myšlenku, která nebyla v souladu s komunismem.
Říkala jste také, že jste byla po válce jedna z mála přeživších holocaustu, kteří o něm otevřeně mluvili. Proč to bylo takové tabu?
Myslím, že mi pomohla psychoanalýza. V roce 1960 jsem jela poprvé do Izraele. Byla jsem tehdy v jednom kibucu a poznala lidi, se kterými jsem byla v Terezíně. Začala jsem se ptát, jestli si pamatují toto či ono a většina mlčela, zděsila se. Bratranec mi poté řekl: „Lydio, my tady o koncentrácích nemluvíme.“ Což jsem považovala za strašně ironické, lidé musí mluvit, aby to zpracovali. Ale oni o tom museli mlčet, nesměli o tom mluvit. Vše se změnilo až po procesu s Adolfem Eichmannem, Izraelci o holocaustu najednou začali mluvit otevřeně. Má teorie byla, že se Židé styděli za to, jak se Němci nechali šikanovat. Ani v Česku, ani v Anglii se mě lidé na holocaust neptali. Prý měli strach, že to v nás vzbudí strašné vzpomínky. Ale nebáli se o nás, báli se vlastních pocitů.
Přijde vám, že se v dnešní době období holocaustu opomíná? Pokud ano, proč?
Už to bylo 80 let, je to minulost, ne přítomnost. Dnes se minulost již tolik nevnímá, svět se potýká se spousty jiných problémů, jako je Ukrajina, Írán.
Jak jste se dostala k Anně Freudové a k dětské psychoanalýze?
Jednu dobu jsem pracovala v domově pro zaostalé děti. Potkala jsem zde paní, která studovala u Anny Freudové, přivedla mě k té myšlence. Když jsem přijela do Anglie, věděla jsem, že chci pracovat s dětmi. Ale nevěděla jsem, v jakém oboru. Ve 24 letech jsem poté vystudovala bakalářský program na Birkbeck College. Byla to univerzita pro pracující lid, tudíž přednášky byly večer. Přes den jsem pracovala jako učitelka první třídy.
Pomohla psychoanalýza později i vám?
Abych se stala dětskou psychoanalytičkou, musela jsem sama podstoupit psychoanalýzu. A to mi hodně pomohlo zpracovat vše, co se stalo.
Jaké bylo studovat u Anny Freudové? Souhlasíte s freudovským učením, myšlenkami?
Teorie nebyly jednoduché. Musely jsme studovat Freuda. A hlavně jsme musely dělat psychoanalýzu s třemi dětmi v různém věku. Tam se člověk naučil, jak zacházet s dětmi, co mají problémy. Freudiánská teorie mi každopádně sedí.
Co vás to naučilo? Jak se s nimi tedy má zacházet?
Musíme jim naslouchat a vysvětlit, proč mají takovou myšlenku. Jsou založeny na fantazii, ne na realitě. Analýza jim pomůže rozpoznat rozdíl, skutečnost, za co jsou zodpovědní. Často se cítí provinile za myšlenku, kterou mají o nějakém člověku. Ale myšlenky tomu člověku nemůžou ublížit, že? Je rozdíl mezi tím si něco přát a něco udělat. To je základ dětské psychoanalýzy. Pomáhám dítěti se zbavit špatných myšlenek.
Často slýchám, že naše generace je z psychického hlediska až „přecitlivělá“ oproti těm předchozím. Vnímáte to také tak, nebo je to spíše otázka tabu minulé doby?
Dnešní generace mluví neustále v lékařských pojmech, vše medikalizuje. V nějaké situace je člověk prostě smutný, dnes se říká, že má dítě deprese. Dělá se z komára velblouda. Co se změnilo je, že se rodiny rozpadají, hodně dětí vyrůstá bez otce. Chybí zde pak disciplína, děti se nenaučí ovládat své impulsy, myšlenky. Hodně dětí se dnes neumí ovládat, nemyslím si, že to souvisí s přecitlivělostí.
Stalo se v poslední době něco, co vám udělalo radost?
Tento rok k narozeninám jsem dostala MBE (ocenění Member od the British Empire, pozn. red.), což je velká čest. Je to vyznamenání přímo od britského krále, dostala jsem ho za „holocaust commemoration“.