Malá země západního Balkánu Černá Hora umožnila svým občanům homosexuální orientace uzavírat registrovaná partnerství. Jedná se o první východoevropskou zemi, která není členem Evropské unie a zároveň partnerství pro gaye a lesby umožnila. Zákon schválil černohorský parlament těsnou většinou, nadále ovšem platí za kontroverzní a přijetí kritizovali zejména konzervativní poslanci stran národnostních menšin. Uzákonění naopak přivítala nezisková organizace Amnesty International i největší černohorská organizace za práva LGBT osob, LGBT forum progres. „Černá Hora je o krok blíž k nejrozvinutějším světovým demokraciím,” komentoval prezident Černé Hory Milo Đukanović krátce potom, co zákon podepsal. Jsou na cestě k větší toleranci vůči LGBT komunitě i další balkánské země?
Novela zákona se táhla legislativním procesem malé balkánské země dlouhých osm let. Přípravu návrhu zákona o registrovaném partnerství oznámilo černohorské ministerstvo pro lidská práva již v listopadu 2012, pod hlavičkou vlády Mila Đukanoviće, současného prezidenta, tehdy ještě premiéra. Již tehdy vůči návrhu vystupovala Srbská pravoslavná církev (jíž jsou členem tři čtvrtiny obyvatel Černé Hory) a pravicově populistická strana Demokratická fronta, podle nichž by zákon „zničil křesťanské hodnoty a tradiční rodinu”.
V prosinci 2018 zákon schválila vláda premiéra Duško Markoviće, o půl roku později ho schválil i parlamentní výbor pro lidská práva. Poprvé se o zákonu v černohorském parlamentu hlasovalo loni v červenci, kdy byl ovšem těsně zablokován. Vláda pak představila nový návrh zákona. Ten byl letos 1. července konečně těsnou většinou schválen. Začít má platit od příštího roku.
Pro hlasovalo 42 poslanců (pro schválení jich bylo třeba 41, jednokomorový parlament Černé Hory má 81 křesel), především z vládní populistická a prozápadní DPS, dvou progresivních sociálně demokratických stran, Liberální strany Černé Hory a umírněně konzervativní strany Demos. Proti hlasovalo pět poslanců, nikdo se nezdržel (v den hlasování bylo přítomno pouze 47 poslanců). Nejhlasitěji proti přijetí zákona protestovali již zmíněná pravicová Demokratická fronta a převážně konzervativní zástupci národnostních menšin, Bosňáků a Chorvatů.
Zákon později podepsal současný prezident Milo Đukanović, jehož vláda s návrhem původního zákona přišla. „Černá Hora je o krok blíže k nejrozvinutějším světovým demokraciím. Přijetí zákona o partnerství osob stejného pohlaví potvrzuje, že naše země dozrává a přijímá odlišnosti. Rodíme se všichni rovni!” napsal na Twitter po podpisu zákona Đukanović.
Ačkoliv stejně jako jinde na konzervativním Balkáně i v Černé Hoře panují vůči homosexuálům předsudky, v poslední době se situace zlepšuje. V regionu patří v právech LGBT osob země k nejrozvinutějším. V roce 2010 schválila Černá Hora balík antidiskriminačních zákonů v zaměstnání i jiných oblastech, čímž se podmiňuje vstup do Evropské unie (o což má Černá Hora zájem). Gayové a lesby zde také mohou otevřeně sloužit v armádě. K těmto právům se nyní přidává i registrované partnerství, které homosexuálům přiznává stejná práva jako osobám v heterosexuálních svazcích, ovšem mimo možnost adoptovat děti. Černohorské LGBT osoby žijící spolu tak nově po sobě mohou dědit, upravuje se také systém sociálního pojištění a daní.
Přestože se jedná jednoznačně o posun, vyhráno černohorská LGBT komunita stále nemá, což uznává i organizace LGBT forum progres. „Dnes máme důvod slavit a radovat se a od zítřka budeme pokračovat v boji za rovnost a důstojnost,” prohlásil známý místní LGBT aktivista John M. Barac. Černohorští homosexuálové totiž stále nemají, jak bylo již zmíněno, možnost adoptovat děti. „Registrované partnerství” bývá ve většině zemí navíc jakýmsi mezistupněm k homosexuálnímu manželství, prosazení toho však zjevně půjde v zemi ztuha. Černá Hora má totiž od roku 2007 definici manželství jako svazku muže a ženy zanesenou přímo v ústavě.
Tradičně nejtolerantnější v regionu je sever Balkánu. Nejprogresivnější zemí je zjevně bohaté Slovinsko. Formálně tu sice LGBT uzavírají „partnerství”, jedná se však spíše o slovíčkaření a v praxi je „partnerství” a „manželství” ve slovinském právním řádu co do práv prakticky totéž. Jinak zde mají homosexuálové podobná práva jako například v České republice.
V silně katolickém Chorvatsku mají LGBT od roku 2014 možnost uzavírat registrované partnerství, zároveň má ale země podobně jako Černá Hora „svazek muže a ženy” zanesen v ústavě, což si Chorvati odhlasovali v roce 2013 v referendu za masivní propagandy chorvatské katolické církve. Nicméně Záhřeb patří za zřejmě nejkosmopolitnější balkánské město a jadranské turistické destinace (zejména ostrovy a tradičně liberální Istrie) platí za příznivá vůči gay-turistům.
Jinde na Balkáně je ovšem pohled na přijímání LGBT osob do společnosti žalostný. Srbsko a Bulharsko mají definici manželství jako svazku muže a ženy rovněž zanesenou v ústavě. Obyvatelstva těchto zemí (zjevně vlivem obecné zaostalosti regionu i silné religiozity) jsou silně homofobní a netolerantní a tyto postoje bohužel často podporuje i církev.
„Pochody hrdosti” (v Česku známé např. Prague Pride) v balkánských velkých městech se často zvrhávají v násilnosti a dochází k lynčování účastníků i ke střetům odpůrců práv LGBT s policií, jako se tomu stalo v roce 2011 v chorvatském Splitu, roku 2013 v hlavním městě Černé Hory Podgorici či v letech 2010 a 2014 v srbském Bělehradu.
Zejména v Srbsku je často zdejší LGBT komunita napadána ze strany zde aktivních neonacistických a fašistických organizací. V Bulharsku se někteří zástupci tamější pravoslavné církve vyjadřují vůči LGBT těmi nejodpornějšími způsoby a byly zaznamenány i případy, kdy tamní duchovní vyzývali k tomu, aby byli gayové umláceni kameny. Výrazná je zde i lobby krajně pravicových ultrakonzervativních stran v parlamentu i ve vládě, kteří se vůči homosexualitě jako takové silně vymezují.
V další tradičně homofobní zemi Severní Makedonii se nicméně možná svítá na lepší časy. V roce 2015 tu neuspěl návrh na definování manželství jako svazek muže a žen v ústavě. Loni tu navíc byl schválen balík antidiskriminačních zákonů (Severní Makedonie by rovněž ráda vstoupila do Evropské unie) a zároveň zde měl premiéru pochod hrdosti, který se konal v hlavním městě Skopje. Obešel se bez větších potyček a účastnili se ho i někteří politici.
Přesto se najdou i pozitivní zprávy. Je dost možné, že seznam východoevropských zemí umožňujících homosexuálům uzavírat partnerství se brzy rozšíří, návrhy na uzákonění registrovaného partnerství se objevily v Srbsku a Rumunsku. Současnou srbskou premiérkou a známou političkou je navíc Ana Brnabićová, která se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci (je tak první homosexuální osoba v čele Srbska, zároveň ovšem i první žena a původem Chorvatka).
Jak vidno, situace LGBT se komunity na konzervativním a náboženském Balkáně lepší, stále je to ovšem tak nějak navzdory veřejnému mínění. Přijímání protidiskriminačních opatření je pak pro balkánské země často nutné kvůli jejich zájmu o členství v Evropské unii. Silný vliv tu má bohužel římskokatolická a pravoslavná církev, vesměs vystupující značně sociálně konzervativně.
Balkánský region má před sebou ještě dlouhou cestu za rovnoprávností sexuálních menšin s většinou. Místní parlamenty jako na běžícím pásu schvalují vymezení manželství jako sňatku muže a ženy a často také mnohých pojistek, aby nebylo do budoucna tak snadné tento status změnit.
Můžeme se radovat z toho, že země nyní přijímají registrovaná partnerství, nezapomínejme však, že to není cílová čára. LGBT komunita je stále v ohrádce „partnerství”, jako by snad jejich postavení nemělo být stejné jako u heterosexuálů, kteří mohou uzavírat „manželství”. Situace LGBT komunity se ovšem zlepšuje pomalými krůčky po celém světě. Doufejme, že se v budoucnu budeme dívat na nenávist vůči LGBT komunitě jako na stejně absurdní, jako se nyní díváme třeba na pálení čarodějnic.
