Ve sporu mezi Izraelem a Palestinou vystupuje Česká republika jako výrazný podporovatel Izraele. Proč se však země uprostřed Evropy natolik přiklání k jedné straně přes dva tisíce kilometrů vzdáleného konfliktu? Jaký je původ tohoto postoje a proč zůstává tak silný i v dnešní době?

Konflikt v Izraeli a Palestině, který se opět rozhořel 7. října, vyvolává po celém západním světě společenské i politické nepokoje. Na jedné straně lidé volají po svobodné Palestině a konci izraelské okupace, na straně druhé se pak zastánci Izraele odvolávají na nepřijatelnost teroristických útoků palestinského hnutí Hamás. Česká republika je však jednou z mála zemí, kterou takové problémy příliš nezasáhly, a která stojí poměrně jednoznačně za Izraelem. 

„Stojím za Izraelem a věřím, že IDF (izraelská armáda, pozn. red.) brzy dostanou situaci pod kontrolu a všechny útoky i jejich pachatele zneškodní.“ Tak se k teroristickým útokům na Izrael vyjádřila například ministryně obrany Jana Černochová (ODS). „Česko je připraveno pomoci, jak jen budeme moct. Budeme Izrael podporovat jak přímo, tak na mezinárodní úrovni,“ zhodnotil českou pozici ministr zahraničních věcí Jan Lipavský (Piráti). Za Izrael se postavil třeba i lídr opozice Andrej Babiš (ANO): „Izrael měl vždy naši podporu […]. Všem Izraelcům přeji hodně sil. Jsme s vámi.“

Shoda v přístupu k Izraeli panuje skrze téměř celé české politické spektrum. Kde a proč se však v české politice a společnosti tato proizraelská nálada vzala?

Historie

Její počátky můžeme najít v první republice. Její první prezident Tomáš G. Masaryk razantně vystupoval proti antisemitismu už dlouho před nástupem do funkce. Aktivní byl především během tzv. kauzy Leopolda Hilsnera – žida, který měl být kvůli své víře neprávem odsouzen. Po založení Československa se v roce 1927 stal Masaryk také první hlavou státu, která navštívila mandátní Palestinu (z většiny dnešní Izrael, pozn. red.). Pod jeho vedením, a za podpory českých vzdělanců, Československo jako jedna z mála zemí uznala židovskou národnost. Ve výsledku se pak také na našem území konaly tři kongresy Světové sionistické organizace v letech 1921, 1923 a 1933.

Po druhé světové válce pak Československo podpořilo návrh OSN na vytvoření židovského státu a stalo se jednou z prvních zemí, která nezávislost Izraele uznala. Ihned po jeho vzniku jej naše republika i přes embargo OSN zásobovala zbraněmi, od ručních zbraní až po desítky bojových letounů. Kromě toho vycvičilo Československo na svém území na 200 izraelských pilotů, techniků, či parašutistů. Dále také proběhl vojenský výcvik až 1300 židovských dobrovolníků.

Během komunistického režimu došlo k propadu ve vztazích, které byly roku 1967 po šestidenní válce dokonce úplně přerušeny. Teprve po sametové revoluci se podařila jejich obnova a normalizace. Prezident Václav Havel poté hned v dubnu roku 1990, necelý půlrok po pádu komunistické vlády, oficiálně Izrael navštívil. Izraelský prezident toto gesto opětoval hned další rok oficiální návštěvou Československa.

Současnost

V současnosti se Česká republika pravidelně staví na stranu Izraele na poli diplomacie. Například v roce 2012 byla jedinou evropskou zemí, která hlasovala proti uznání Palestiny v OSN jako nečlenského pozorovatelského státu. V roce 2016 dále odsoudila rezoluci UNESCO, které vynechávalo odkaz na židovské dědictví v Jeruzalémě. Stala se také druhou zemí EU, která otevřela svůj konzulát v Jeruzalémě v roce 2021.

Izrael naopak poskytnul na svém území v roce 2008 výcvik české armádě pro operace v pouštních podmínkách jako přípravu pro nasazení českých vojáků do Afghánistánu. V roce 2018 se dal tehdejší i dnesní izraelský premiér Benjamin Netanyahu slyšet: „Nemáme ve východní polokouli většího přítele než Českou republiku.“ V únoru 2021 během pandemie covidu, tedy jen pár měsíců po zahájení očkování v České republice, dále dorazilo do Prahy z Izraele jako podpora pět tisíc dávek vakcín pro personál pomáhající u covidových lůžek.

Snaha oprostit se od dědictví východního bloku

Česko-izraelské vztahy jsou tedy ve zkratce velmi pozitivní. Jak lze ale vlastně vysvětlit, že země ležící v srdci Evropy nalezla přítele právě v židovském státě na Středním východě? Zprvu šlo o tažení Tomáše G. Masaryka a českých vzdělanců proti antisemitismu v Evropě. Připodobňovali snahu židů vytvořit si vlastní stát ke snaze Čechů odtrhnout se od Rakouska a založit stát český, sympatizovali s nimi.

Po pádu železné opony a komunismu je však třeba hledat českou motivaci jinde. Nově demokratické Československo (a později Česko) se snažilo především zformovat si svou vlastní zahraniční politiku a oprostit se od té, kterou mu diktoval Sovětský svaz. Pro tento účel sloužil Izrael jako skvělý případ. Ještě v roce 1990 se tedy distancovalo od tvrdého protiizraelského postoje protlačovaného Moskvou a navázalo tak na odkaz a tradici nezávislé a demokratické první republiky.

Vynikající vztahy s Izraelem se tudíž pro Česko staly prioritou jakožto symbolem české svobody. Z toho důvodu měly všechny vlády, které se od roku 1989 dostaly k moci, relativně silný proizraelský postoj. I proto jde o téma, ve kterém mezi demokratickými stranami v Česku v podstatě existuje jednomyslná shoda, zatímco v jiných zemích západního světa vyvolává nesčetné konflikty.