Cinkly zlaté medaile a české hokejové pohádky je konec. Nebo tím celý příběh teprve začíná? To ukáže čas. Co ale rozhodně nekončí, jsou bujaré oslavy nejen českých hokejistů, ale i fanoušků. Vždyť Národní tým porazil v nedělním finále Švýcarsko 2:0 a došel si tak pro třináctý mistrovský titul, navíc po dlouhých 14 letech. Byla to těžká cesta, kterou čeští hokejisté podstoupili, ale byla úžasná a zakončena euforií celého národa. Dlouho nic nestmelilo tu naší rozhádanou, rozdělenou zemi tak, jako těchto 16 dnů. Češi to potřebovali, a tak věřili a český tým jim přinesl pořádný kus hokejového nebe, na který budeme ještě dlouho vzpomínat.
Zlatá pohádka se nerodila lehce
Český tým získal v základní skupině úctyhodných 16 bodů, ztratil pouze 4 body, za prohru se Švýcarskem v samostatných nájezdech a proti Kanadě v prodloužení. S oběma týmy to byly vyrovnané zápasy, jak předešlá věta napovídá. Do zápasu s kanadským soupeřem už byly na ledě posily ze zámořské NHL, tím byli Martin Nečas z Caroliny a Pavel Zacha s Davidem Pastrňákem z Bostonu. Skončili jsme skupinu na třetím místě, skupinu ovládli hokejisté javorových listů, druzí byli hokejisté Švýcarska a za námi skončili Finové, kterým hrozil možný nepostup do vyřazovacích bojů. Ve čtvrtfinále jsme narazili na výběr Spojených států amerických. S nimi jsme na posledním MS vypadli právě ve čtvrtfinále, spousta fanoušků tak bylo v obavách, aby se stejný scénář neopakoval i letos.
Češi hráli odhodlaně a sebevědomě šli do každého souboje. Skvělý zápas odehrála hlavně defenziva národního týmu, ti takřka vymazali nejlepší útok dosavadního průběhu turnaje. Především se blýskl v brance Lukáš Dostál a obránce Radko Gudas, který trápil a v jednu chvíli dokonce přiškrtil, kapitána týmu ,,pruhů a hvězd“ Bradyho Tkachuka. Jediný gól padl ve druhé třetině, když benjamínek nároďáku David Špaček vystřelil od modré čáry, kde se kotouč odrazil od Pavla Zachy za záda brankáře Lindgrena. Pro Pavla Zachu skvělý večer, vstřelil vítězný gól ve svém teprve druhém startu v národním dresu, nikdy dřív Česko nereprezentoval.
Zápas jsem viděl přímo v samotné O2 Aréně. Elektrizující, neunavující atmosféra a podpora šla ze všech koutů a záhybů nejen hokejového stánku. A pak zpívat společně s více než 17 tisíci fanoušky státní hymnu, to bylo něco nepopsatelného.
Pro semifinále jsme vyfasovali Švédsko. Švédové v ostravské skupině neprohráli, ve čtvrtfinále vyřadili sousedy z Finska a brousili si bruslařské nože na semifinálový zápas proti výběru trenéra Rulíka. Před zápasem už ovšem obavy či pochyby z fanouškovských řad nepanovaly. Všichni našim hokejistům maximálně věřili. Dosud nevídané sebevědomí českých hokejistů bylo hmatatelné, byli připraveni porazit všechny, jen tak se vyhrávají tituly a medaile.
Tohle nastavení rozhodilo švédskou mašinu. Hráči ,,TreKronorse“ dvakrát vedli, ale dvakrát se Národní tým dokázal zvednout a vyrovnat, když se trefil D. Kubalík a D. Kämpf. Ve druhé třetině se tým s osmnácti hráči z NHL rozpadl jako domeček z karet. Dosud nejlepšího gólmana mistrovství Gustavssona srazily na kolena góly Kašeho, Nečase a opět Kubalíka. Švédský brankář byl následně v bráně nahrazen svým náhradníkem. Švédové se pak dostali české hokejisty do tlaku, ze kterého pak vymáčkli jen jeden gól, nic víc. O další dva zásahy do švédské sítě se pak ještě postaral Lukáš Sedlák, v obou případech šlo o identický backhandový blafák mezi betony. Češi rozdrtili svého soupeře 7:3, v brance opět podržel mužstvo Lukáš Dostál. Ledový klid podpořil několika skvělými zákroky, tak jako už mnohokrát.
Ve druhém semifinále podlehla Kanada Švýcarsku 2:3 po nájezdech. Švédsko a Kanada, země, které byly nejčastěji skloňované se soubojem o zlato. Potkaly se ovšem v bitvě o bronz, kde byl úspěšnější evropský mančaft, který vyhrál 4:2. Pro Švédsko medaile po šesti letech, Kanada naopak poprvé od roku 2018 nenavlékla medaili na krk.
Vše poté směřovalo k finálovému klání. Plná O2 Aréna, plná Fan zóna a bohatě zaplněné Staroměstské náměstí sledovaly tento souboj. Plné restaurace, bary a jiné podniky. Vysílaní finále si nenechalo ujít 3,74 milionu diváků, sledovanější už bylo mezi sportovními přenosy jen Nagano v roce 1998.
Zápas měl vysoké tempo od samého začátku. Oba týmy měly skvělý pohyb s pukem, skvěle bruslily, střely padaly na obě brankoviště ve velkém. Češi měli více šancí, nebezpečnější však byli v koncovce Švýcaři, ti dokonce nastřelili tyčku. Zápasu vládli brankáři, jak na české, tak i na švýcarské straně gólmani čarovali. Ve druhé třetině švýcarští hokejisté lehce srovnali hru, i tak ale z českých hokejistů šla větší touha, bojovnost a vášeň. V čase 49:13 přišel zlom. Ze svého klasického místa, z levého kruhu dostal nabito od T. Kundrátka David Pastrňak a ten poslal nechytatelnou dělovku z nápřahu přímo Genonimu do klece. Pastrňák šel do kolen, aréna jásala a řvala. Druhý, pojistný gól přidal do prázdné branky David Kämpf, 19 sekund před koncem. Pak přišlo zaznění třetí sirény a hráči vyskočili na led slavit. Získání mistrovského titulu, navíc tady u nás doma, vítej,,Pragano“!
Skvělé výkony na ledě i mimo něj
Máme tu nový návštěvnický rekord. Ano, bylo překonáno číslo z roku 2015 a čeští organizátoři tak vylepšují nejen svoje, ale rovnou i světové maximum. Návštěvnost se na letošním mistrovství zastavila na čísle 797 727. Tolik diváků navštívilo světový šampionát, v Praze a v Ostravě. Podílelo se na tom několik faktorů: skvěle dostupná lokalita v Evropě, předešlé úspěšné zkušenosti s organizací šampionátu, přijatelné ceny, nejen za pivo, zábavný doprovodný program během zápasů, včetně tradičních maskotů Boba a Bobka a snad na posledním místě samotní čeští fanoušci, jejich vášeň a duše pro tento sport poháněla celý turnaj. Z hlediska sportovní stanice Čt Sport to bylo taktéž vydařená událost. Rekordní sledovanost, vydařené komentování komentátorů či expertů. Zrodilo se nové, mezi fanoušky velmi populární, komentátorské duo, Robertu Zárubovi letos sekundoval bývalý hráč Jakub Voráček. Společně prožívali každý gól s fanoušky a perlili mnoha hláškami.
Co bylo základem úspěchu letošní reprezentace? Jako první musím určitě zmínit domácí prostředí, čeští fanoušci podporovali národní tým do poledního dechu v každém zápase. I pro ně to ti kluci chtěli vyhrát, aby pak mohli společně s fanoušky slavit na Staromáku, což se povedlo v pondělí. Několik lidí ale na začátku nevěřilo nominaci, kterou svolal na turnaj nový trenér Radim Rulík. Moc tomu nepomáhaly ani výsledky těsně před vypuknutím MS, který Český tým odehrál v Brně v rámci Euro Hockey Tour. Radím Rulík se následně odstřihl od médií, věřil svým instinktům, své práci a práci kolegů v realizačním týmu. V rozhovorech s novináři pak vystupoval klidně, rozvážně, odpovídal stručně a nic dopředu nejasného neprozrazoval. Udělal tak nejlépe jak mohl, nenechal si mluvit do své práce. Trenéři jakéhokoliv sportu, hokeje a fotbalu obzvlášť, to v té plné zemi expertů, trenérů a rozumbradů na všechno nemají lehké. Tlak nejen veřejnosti, ale také z médií ustál český trenér na jedničku. Dalším faktorem je skvělá komunikace mezi hráči, parta si navíc v Praze sedla báječně a od začátku působila velmi pozitivně.
Byl to takový malý zázrak.