Devatenáctého září se po deseti letech vrací do kin film Christophera Nolana. Režiséra, který se díky svému osobitému stylu a námětům zapsal do dějin světové kinematografie a zařadil se po bok Spielberga, Lynche nebo třeba Kubricka. Každý jeho snímek je přijímán s velkým očekáváním, ale zároveň s minimálními informacemi. Ale kdo to vlastně Christopher Nolan je?
V přímém protikladu stojí režisér a jeho filmy. Sám točí o možnostech a případných rizicích technologií, ale nejraději píše scénáře na psacím stroji. Spolu s manželkou se snaží držet v ústraní, ale jeho filmy mají vždy ty největší ambice. A jak popisuje web BFI, na svých projektech spolupracuje víceméně se stejnými herci a filmaři. „Nolan během své kariéry opakovaně spolupracoval s věrnou skupinou herců a štábu, nikdo však nebyl důležitější než jeho manželka Emma Thomas, která produkovala každý z jeho filmů od Following.“
Pro samotného Nolana byl minulý rok, co do kariérních úspěchů, pravděpodobně nejúspěšnější. Kromě vydání dlouho očekávaného filmu Oppenheimer, velmi kladných recenzí a celosvětových tržeb, se mu konečně podařilo to, co mu po celou dobu kariéry unikalo. Vyhrát Oscara. A to rovnou dvakrát – za Nejlepší režii a za Nejlepší film.
Vzory se nezapřou
Londýnský rodák, který má britský i americký pas, se k filmu dostal díky Star Wars, které ho zcela uchvátily. Spolu s bratry začal natáčet krátké filmy a postupně se vypracoval až ke snímku Tarantella, který mu pootevřel dveře k jeho budoucí kariéře. Již během svého studia na University College London se věnoval filmu, přestože studoval anglickou literaturu. Natáčel krátké snímky, byl prezidentem univerzitní Film Society a hlavně objevil své vzory, jejichž rukopis se promítl do jeho budoucích projektů.
V rozhovoru pro web BFI označil za film, který ho režisérsky nejvíce ovlivnil, Blade Runner režiséra Ridleyho Scotta, u jehož dalších filmů začal rozpoznávat i režisérský rukopis: „Když jsem byl dost starý, viděl jsem Vetřelce a napadla mě myšlenka, že jsem to už někde viděl, měl jsem stejný pocit, jako když posloucháte dvě skladby od stejného hudebníka nebo čtete knížky od stejného spisovatele.“
Kromě Ridleyho Scotta ovlivnil Christophera Nolana i spisovatel Graham Swift ve své knize Waterland, ve které Nolana fascinovalo množství časových linií a přechody mezi nimi: „Má několik časových linií a způsobů, jak efektivně přecházet mezi historií a současností.“ Což mimo jiné můžeme ve velké míře vídat v každém z jeho filmů.
V první půlce devadesátých let natáčel Christopher Nolan především krátkometrážní filmy, na kterých si postupně vylepšoval svůj um. Zlom nastal po setkání s jedním z jeho budoucích kolegů Jeremym Theobaldem, který mimo jiné hrál v krátkometrážním filmu Larceny a v budoucích velkolepých projektech jako Batman začíná a Tenet.
Debutant
Hlavní přínos Theobalda není však ani tak v jeho herecké kariéře, jako spíš v produkci. Jeremy Theobald totiž pomohl Christopheru Nolanovi vyprodukovat jeho celovečerní debut Sledování. Dokonce si v něm i zahrál začínajícího spisovatele, který se rozhodne sledovat náhodné osoby na veřejnosti, aby zjistil, jaké mají životy.
Nolanův debut je na podobné vlně jako Mazací hlava Davida Lynche, Pí Darrena Aronofského nebo Nůž ve vodě Romana Polanského. Všechny tyto snímky jsou první díla dnes již věhlasných režisérů, kteří se snažili s malým rozpočtem natočit experimentální, temný a neotřelý thriller s prvky film noir.
Přestože snímek Sledování byl přijat velice kladně, tematicky a žánrově moc nevyčníval. To ostatně popisuje sám Christopher Nolan: „Ve stejném roce jako Sledování vyšlo v Anglii i V kůži Johna Malkoviche, Matrix a Šestý smysl.“ Nolan si to odůvodňuje tím, že všichni pocházíme z jedné planety a snažíme se nějak reagovat na aktuální témata doby. Zároveň dodává, že by si lidé měli uvědomit, že umělci se navzájem inspirují: „Jednou z věcí na práci filmaře, zejména v Hollywoodu, je, že se musíte smířit s tím, že jakkoliv se cítíte odlišní a radikální, jste součástí komunity, která zahrnuje tolik lidí a zdrojů.“
Jedno velké poprvé
Po úspěchu filmu Sledování, které získalo několik cen, natočil Christopher Nolan snímek Memento, kterým se nadobro zapsal do učebnic kinematografie. Film, který sledujeme od konce a sami jsme součástí děje, kdy máme za úkol složit vyložené dílky, od toho styl „puzzle vyprávění“, které dostáváme v každé nové scéně do správného obrazce.
Film Memento je pro Nolana jedno velké poprvé. Poprvé zde spolupracuje na velkém filmu se svým bratrem Jonathanem Nolanem, který bude nadále aspoň s minimální mírou podepsaný pod každým jeho projektem. Poprvé je i nominován na nejprestižnější americkou filmovou cenu Oscar, kterou sice nepromění (v tomto roce nakonec vyhrává Oscara za původní scénář Julian Fellowes za film Gosford Park). Poprvé však vyhrává cenu na Sundance Film Festival za nejlepší scénář k hranému filmu.
Kladné recenze a ohlasy diváků na film Memento byli pro Nolana vstupenkou do studiového filmu. Po setkání s americkým režisérem Stevenem Soderberghem (režisérem filmu Dannyho parťáci nebo Traffic – Nadvláda gangů, za který získal Oscara za režii) usedá na režisérskou židli filmu Insomnie, amerického remaku norského filmu. Poprvé ve své kariéře spolupracuje s největšími hereckými hvězdami, a to rovnou s Al Pacinem, Robinem Williamsem nebo Hilary Swank.
Přestože Insomnie je pravděpodobně nejméně povedené dílo Christophera Nolana, díky celosvětovému úspěchu a kladným recenzím mu je svěřena režie připravované trilogie Temný rytíř, která doteď patří mezi nejpovedenější filmová zpracování Batmana a superhrdinského světa vůbec napříč DC a Marvel.
Dětský hrdina v temném
Nolanovi se povedlo do té doby něco nevídaného, z dětského hrdiny vytvořil temného ochránce Gothamu a redefinoval tím superhrdinský žánr. Úspěch trilogie si Nolan vysvětluje možností zrežírovat filmy bez velkého zásahu ze studia: „Stejně jako u každého jiného typu filmu, na kterém studio vydělává, se postupně začíná projevovat snaha o kontrolu nad projektem a minimalizaci role režiséra. Tehdy tomu tak ale nebylo.“
To, kde trilogie Temný rytíř předstihla konkurenci a i předchozí filmová zpracování Batmana, je ve výpravě. To ostatně popisuje magazín Respekt ve svém článku: „Vysoký věhlas, který si trilogie získala, vychází hlavně z komplexnosti postav a mimořádné sofistikovanosti vyprávění, jež vrství informace v několika významových plánech.“
Trilogie se liší i v přístupu ke Gothamu, kdy město, především jeho architekturu, můžeme brát jako jednu z postav. Tak to ostatně zamýšlel i samotný Nolan: „Nechal jsem Jonathana podívat se na Závěť doktora Mabuse v souvislosti s Jokerem a způsobem, jakým by se tento zločinecký mozek integroval do architektury města.“
Nejvíce v Nolanově trilogii, kromě samotné režie, vystupovaly postavy, jejich uvěřitelnost a trojrozměrnost. Nebyly to jen ploché karikatury rozdělené na dobro a zlo: „Z Batmana udělal chybujícího, nedokonalého hrdinu z masa a kostí, snažícího se orientovat v prohnilé džungli fiktivní metropole Gotham City.“
Nemožné možným
Celosvětový věhlas Temného rytíře dostal Nolana do pozice, o které se mu ani nesnilo. Mohl si natočit téměř cokoliv s jakýmkoliv rozpočtem. Tato situace ostatně panuje dodnes. Nejdříve přišel s filmem Počátek, který se ostatně moc nezamlouval studiu. Zdál se jim moc zmatečný a nereálný, ale přesto mu ho povolili natočit: „Studio dostalo scénář a považovali ho za náročný. Ale díky úspěchu Temného rytíře nám začali věřit a povolili nám natočit Počátek.“
Samotný Nolan vidí v hlavní zápletce Počátku parafrázi s dnešními dny, kdy každý má ve své kapse telefon a může utéct do svého vlastního snu. V době premiéry vše bylo ještě jiné a v počátcích: „Tehdy se podobné věci začínali stávat součástí každodenního života lidí a oni začínali nově vnímat realitu. Začínali vlastně přemýšlet o realitách uvnitř realit.“
Počátek byl velmi úspěšný jak u diváků, tak u kritiky. A jak výstižně popisuje Jindřiška Bláhová ve své recenzi Dunkerku pro Respekt, Nolan dokázal udělat z hollywoodského blockbusteru umění. A nemyslí si to jen ona, podobný názor má i kritik Mark Kermode: „Počátek je důkazem, že diváci nejsou hloupí, film není odpad a že je možné, aby blockbuster a umění byly jedno a totéž.“
Nachystejte si kapesníky
Tématu cestování se Nolan držel i v dalším jeho filmu. Jen vyměnil myšlenky za vesmír. Přestože na první pohled má Interstellar mnoho společného s jeho předchozími filmy, opak je pravdou. Oproti jeho dřívějším snímkům, ve kterých se snažil varovat před nástupem technologií, jsou to technologie, které zachrání lidstvo. Na to upozorňuje Ross Andersen v rozhovoru s Christopherem Nolanem pro The Atlantic: „Na konci je to pak skutečně věda a technika a objevitelský duch, které (spolu s láskou) zachrání lidstvo před zánikem.“
Christopher Nolan dokáže kromě velkolepých scén, ze kterých mrazí i po několikátém shlédnutí, do svých filmů propašovat i dojemné scény plné lásky, vášně a vztahů. A právě díky jedné takové scéně vznikl Interstellar, od čehož si právě letos připomínáme deset let: „Pravda je taková, že to bylo ve scénáři mého bratra – a že právě tato scéna byla jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl film natočit.“
Samozřejmě je řeč o scéně, kdy se Cooper, který díky gravitačnímu posunu času nezestárl ani o den, dostane k videovzkazům jeho dětí, které dávno dospěly a zestárly. Tyto záběry, spolu s impozantní hudbou Hanse Zimmera, patří bezesporu k nejlepším scénám Interstellaru a možná kinematografie vůbec. A i sám Nolan si to uvědomuje. Upozorňuje, že přestože je zcela běžné, že se dialogy mění v průběhu natáčení, tady to nebylo potřeba: „Tahle krásná scéna byla vždy vrcholem filmu a některá slova ve scénáři – právě ta, jež byla řečena ve video vzkazech – se během natáčení nezměnila.“
Je libo komentář?
Christopher Nolan se rád věnuje i historickým filmům z doby 2. světové války. Prvním takovým filmem byl snímek Dunkerk pojednávající o evakuaci britských, belgických a francouzských vojáků z Francie v roce 1940. A přestože by se mohlo zdát, že se jedná o depresivní film plný krutých bitev a smrti, není tomu tak. Jedná se o film plný naděje, hledání domova a existence, jak si ostatně můžeme přečíst i na plakátech k filmu z roku 2017: „Když nemohli domů, domov si přišel pro ně.“
Ve stejném časovém období se ocitáme i v jeho posledním snímku, životopisném filmu Oppenheimer o tvůrci atomové bomby, který se po celou dobu filmu snaží přijmout svůj úděl a vypořádat se s ním. Kromě vnitřního boje a etiky vidíme i pocit osamělosti a hlavně téma atomových bomb, které se u Nolana nevyskytuje poprvé, a možná ani naposled.
Nolan nemohl pro premiéru filmu, který popisuje studenou válku, nebezpečí atomových bomb a osamělost, vybrat lepší dobu než právě tuto. Z Nolana se stal komentátor dnešní doby, který, především úplně poslední scénou, varuje celý svět od stejných chyb. Můžeme jen doufat, že se historie nebude opakovat.
Už toho bylo dost
Oppenheimer mezi Nolanovými filmy vyčnívá. Nejenže to je první biografický snímek, ale hlavně se jedná o první film po 18 letech, kdy se v žádné roli neobjevuje Nolanův dvorní herec Michael Caine. Jeho hlas zazněl i v Dunkerku, kde se jedná o neuvedené hlasové cameo. Michael Caine je například dvojnásobný držitel Oscara nebo Ceny za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Kromě filmů Christophera Nolana si zahrál ještě třeba v Pravidlech moštárny podle románu Johna Irvinga nebo ve filmu Hana a její sestry.
Přestože mu role v posledním Nolanově filmu byla nabídnuta, sám Caine jí odmítl se slovy: „Už toho bylo dost.“ A tak si Christopher Nolan začal hledat nové hvězdy. A jednu už pravděpodobně našel. Není to nikdo jiný než Cillian Murphy, který si už stihl kromě role Oppenheimera zahrát i ve snímcích Dunkerk a Počátek nebo ve trilogii Temný rytíř.
Samotný Christopher Nolan okomentoval konec kariéry, která ovlivní i jeho budoucí filmy s britským humorem: „OK, nemám Michaela Cainea, měl bych tedy zkusit získat Matta Damona, Roberta Downeyho Jr., Kenetha Branagha, Emily Blunt, Florence Pugh, Joshe Hartnetta, Cilliana Murphyho, Toma Contiho a doufat, že všichni tito herci dají dohromady jednoho Michaela Caina.“
Hranice kinematografie
Christopher Nolan svými filmy nejenom redefinoval žánry, ale zároveň přinesl na plátno témata, která zůstávají s diváky dlouho po zhlédnutí. Jeho schopnost skloubit intelektuální hloubku s vizuální velkolepostí je jedinečná a činí z každého jeho díla událost, na kterou se nezapomíná.
Ať už nás provází myšlenkovými labyrinty v Počátku, nabízí temnou psychologii v Temném rytíři nebo odkrývá lidskou touhu po přežití v Interstellaru, Nolan nám vždy připomíná jednu věc – hranice jsou jen takové, jaké si sami stanovíme.
Jak sám dokazuje v Interstellaru prostřednictvím veršů: „Do not go gentle into that good night… Rage, rage against the dying of the light,“ Nolan nás nutí přemýšlet, pochybovat, snít a nikdy se nesmířit s tím, že svět zůstane takový, jaký je. Jeho filmy jsou důkazem, že kinematografie stále dokáže přinášet umělecký zážitek, který má sílu měnit pohled na svět.
