Co jsem to právě viděl? Chudáčci – Poor Things, chcete-li – jsou dokonalým mixem charakterní komedie, civilního dramatu a body hororu. Staví na perfektních hereckých výkonech, obzvlášť v případě hlavní role, za kterou sbírá Emma Stone zasloužená ocenění. Jsou audiovizuálně neotřelí a čím víc se do děje noříte, tím větší dává smysl. Tady se autorům hodně zadařilo.

Knihu skotského spisovatele Alasdaira Graye adaptoval scenárista Tony McNamara (Veliká, Favoritka) a řecký režisér Jorgos Lanthimos (Humr, Favoritka). Pohříchu jsem dosud nebyl až na výjimku v podobě Veliké obeznámen s tvorbou ani jednoho z nich, takže jsem do kinosálu usedal jako nepopsaný list bez nejmenšího tušení, co očekávat. Vyjímaje pozitivní ohlasy a základní premisu. Překvapení nemohlo být víc.

Kontrasty

První část filmu je věnována jakémusi prologu, který divákovi představuje protagonistku Bellu. Ženu, jíž vědec a v důsledku i nevlastní otec (Willem Dafoe) implantoval mozek její nenarozené dcery. V těle dospělé osoby se usídlí batole, přičemž ovšem dochází k výraznému rozporu mezi intelektem a možnostmi těla. Objevování sexuality je zásadní a nedílnou součástí snímku, a i zde si autoři zaslouží pochvalu za relativní vkus docela dost explicitních scén. A že jich je, Emma Stone si může udělat víc čárek, než nasbírá kdejaký hollywoodský herec nebo herečka za celou kariéru.

Právě černobílý prolog působí oproti zbytku filmu dost znepokojivě. Práce doktora, který je sám obětí experimentů svého otce, má skoro cronenbergovskou estetiku a jeho výtvory mi daly připomenout rovněž znepokojivé okamžiky z bytu JF Sebastiana v Blade Runnerovi.

Zbytek filmu je už veselejší nejen na pohled, odstíny šedi zůstanou minulostí a snímek naopak saturuje barevné scény na úplné maximum. Přichází také čas na humor, jehož důležitým nositelem je mimo jiné Mark Ruffalo v roli zhýralého právníka, se kterým se Bella vydá na cesty po Evropě. Ta je právě tak stylizovaná, jako je barevná, a obzvlášť v exteriérech se nesnaží vypadat jinak než jako kulisy.

Každý člověk v téhle trochu zvrácené podobě skutečného světa má svoje rány, které si ne výjimečně snaží zahojit na dlouho bezbranné Belle.

Naprosto výjimečnému stylu a atmosféře pomáhá jednak kamera Robbieho Ryana (C’mon C’mon, Favoritka, Fish Tank), která využívá široké zorné pole a často i rybí oko, jednak hudba debutujícího skladatele Jerskina Fendrixe, která příliš nesází na melodie, a roztříštěné tóny a šumy tak dokáží rychle přecházet z humorného znění do tísnivé až děsivé podoby.

Není ovšem všechno růžové a komediální atmosféra je pravidelně přerušována buď celými znepokojivými scénami a výjevy v nich, nebo psychologií postav, které se ani zdaleka neomezují na postavičky sloužící pobavení diváka. Každý člověk v téhle trochu zvrácené podobě skutečného světa má svoje rány, které si ne výjimečně snaží zahojit na dlouho bezbranné Belle.

Komplexní vývoj

Autoři dostali díky námětu unikátní příležitost zpracovat dlouhodobý vývoj postavy v podání jediné herečky. A nejde o vývoj pouze intelektuální, ale také fyzický. Bella kupříkladu na začátku filmu sotva chodí, její motorika se postupem času zlepšuje až na konci jde o chůzi jako každou jinou.

Každopádně o Bellino vnímání světa kolem ní jde především. O pokládání otázek a hledání odpovědí. Tak jako se ptá a odpovídá si dítě, teenager, dospělý člověk… Jsou všichni lidé zlí? Jaký je můj účel? Kam a proč sahají morální pravidla? K čemu jsou společenské konvence? A v neposlední řadě: Kdo jsem? Líbí se mi, že na většinu otázek Bella odpovědi najde. Poslední jmenovaná je pro ni obzvlášť důležitá, kvůli okolnostem jejího vzniku – zrození.

Bella je unikátní bytost a vytváří si unikátní odpovědi, které nám občas mohou přijít zvláštní, ale o tom to je, že jsou její.

Zároveň je film poměrně exaktní, otázky doopravdy padnou a Bella si často nahlas odpoví. Nebo někdo odpoví za ní. Nebo se jí někdo snaží vnutit svoji vlastní subjektivní odpověď. Bella je unikátní bytost a vytváří si unikátní odpovědi, které nám občas mohou přijít zvláštní, ale o tom to je, že jsou její.

Chudáčci zároveň vývoj postavy, fáze vnímání světa a zkrátka celý příběh poměrně dobře dávkují. Dělí ho na kapitoly, které mají svůj smysl, z hlediska témat i míst, kde se děj odehrává, ale zároveň ho zbytečně netříští a všechno působí dost kompaktně. Pořád se něco děje, Bellina cesta má spád a ani při skoro dvou a půl hodinové stopáži nezačne nudit.

Masterpiece

Divačka, která seděla v kině kousek ode mě, odešla asi ve třetině filmu. Možná jí nevyhovovaly názorné záběry z pitev, možná množství sexuálních scén. Obojí může zpočátku působit samoúčelně. Možná měla jiné důvody, nesoudím.

Všechno do sebe ale nakonec zapadne jako dílky do skládačky, které vévodí kontrast mezi Bellou na začátku a Bellou v poslední scéně. Lanthimos a jeho tým představují geniální vývoj fascinujícího charakteru, ždímou z Emmy Stone jeden z nejlepších hereckých výkonů minulého roku a do toho stíhají konfrontovat její a divákovy pohledy na svět. Dílo vzniklo nanejvýš specifické, které jste ještě neměli příležitost zažít.