Jedenadvacetiletý Oliver Adámek se v novinařině pohybuje už několik let. Začínal ještě na gymnáziu jako redaktor Svobodného fóra (nyní web Forum24), dnes při studiu politologie a mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově píše do týdeníku Reflex. Vedle toho spolu s Lucií Sulovskou založil projekt Co se děje v Maďarsku? kde se snaží informovat o maďarské politice nezaujatě a nezkresleně. V rozhovoru pro Studentské listy mluví o tom, jak jejich projekt vznikl, o poptávce po dění v Maďarsku i o tom, jak těžké je naučit se maďarsky.
Jak vlastně projekt Co se děje v Maďarsku? vznikl?
Začalo to někdy před začátkem covidové pandemie zhruba před rokem a půl, kdy mě oslovila bývalá kolegyně Lucka Sulovská, která je asi známá hlavně z Echo24, kde nyní už nepracuje. My jsme spolu kdysi pracovali ve Svobodném fóru, kde jsme oba dva začínali, a po několika letech nás téma Maďarska opět pracovně spojilo zpátky dohromady. Navrhla, že bychom společně založili českou stránku o Maďarsku, kde bychom psali o maďarské politice pokud možno co nejvíce nezaujatě, fakticky, nikoliv komentářově, i když delší publicistické články taky publikujeme. Lucie měla tenhle nápad, a já jsem souhlasil.
Proč zrovna Maďarsko?
Ještě na gymplu jsem byl v Maďarsku na výměnném pobytu, od té doby se s kamarády odtamtud pravidelně několikrát do roka potkávám. Během těch let, co jsem do Maďarska jezdil, mě ta země začala čím dál víc zajímat, i vzhledem k tomu, že se o Maďarsku a o Orbánovi i v Česku začínalo čím dál víc mluvit. Chtěl jsem pochopit, co se v té zemi děje, jaké to má důvody a kořeny. Vždycky se mi tam líbilo, setkal jsem se tam samými sympatickými lidmi, proto jsem chtěl poznat maďarskou historii a politiku.
Čím si vysvětlujete, že jste relativně úspěšní a že je po dění zrovna v Maďarsku u nás taková poptávka?
Podle mě to bude tím, že Maďarsko je jedna ze zemí, které jsou nám přirozeně nejblíže, nejenom geograficky, ale i podobností vývoje moderních dějin. Skrze Maďarsko se také dají promítat a vést přes něj některé spory, které se odehrávají i tady, ty liberálně-konzervativního rázu. Možná je to také tím, že řada Čechů do Maďarska jezdí, je to jedna z nejbližších zemí kolem nás a děje se tam teď něco výrazného, co se řeší v celé Evropě.
Nedávno jsi v rozhovoru pro Info.cz řekl, že o Maďarsku se v Česku informuje zkresleně. Snažíte se tedy tohle nějak v rámci vašeho projektu napravovat?
Ano, snažíme se tomu pomoci. Nechci říkat, jestli jsme lepší nebo horší než klasická média a jestli tu situaci zlepšujeme, ale je to určitě náš cíl. Píší nám v reakci na naše texty různí lidé, kteří Orbána buď obdivují nebo naopak nesnáší, a většina z nich na naši stránku reaguje pozitivně. Takže i na základě toho doufám, že se nám daří držet se nestranně.
Ty ses kvůli psaní o Maďarsku také naučil maďarsky. Je to to skutečně v době množství anglických zdrojů a překladačů potřeba?
Já jsem narážel často na to, že jsem si přečetl nějaký článek o Maďarsku z anglických zdrojů, Guardianu, BBC a podobně, a zjistil jsem, že bych se chtěl o daném tématu dozvědět něco víc, žádné další informace ale v angličtině dostupné nebyly. Začal jsem taky čím dál častěji zjišťovat, že v článcích o Maďarsku vycházejících česky nebo anglicky bývají špatné překlady nebo vyloženě faktické chyby.
Myslím, že to platí i o Česku. Když někdo čte ze zahraničí z tamních nebo anglickojazyčných zdrojů o Česku, tak zde dochází k velkému zjednodušení. Zvlášť když se popisují příčiny úspěchu a vzestupu Babiše, tak zahraniční média často šíří narativ, že je nacionalista a uspěl díky protiimigrační rétorice, což tak asi úplně není. S Maďarskem je to podobné. Anglických zdrojů je málo na to, aby se dalo porozumět věcem do hloubky a s kontextem.
A bylo to těžké, naučit se maďarsky? O maďarštině se říká, že je to prakticky nenaučitelný jazyk…
Já jsem měl výhodu v tom, že jsem měl pozitivní motivaci v tom, že mám tu zemi rád a dění v ní mě zajímá. Navíc jsem si hned zpočátku mohl psát a mluvit s kamarády v maďarštině, což mi také hodně pomohlo v tom, naučit se tu řeč používat. Jinak si myslím, že maďarština je pro cizince lehčí než třeba čeština. Je hodně systematická a pravidelná, nemá vůbec jmenné rody. Problém je spíše v tom, že slovní zásoba je úplně odlišná, i věci, které jsou v jiných jazycích podobné, se maďarsky řeknou úplně jinak. Myslím, že maďarština se určitě dá naučit a znám vícero Čechů, kteří se maďarsky naučili.
Jaké máte s vaší stránkou plány do budoucna? Neuvažovali jste třeba o přesunutí z Facebooku na nějakou vlastní webovou stránku?
Přemýšleli jsme hodně o variantách změny formátu nebo nějakého posunu. Možná na ně v blízké době dojde, ale nic ještě neřešíme v praktické rovině.
Ty jsi s novinařinou začínal už jako student gymnázia, kdy jsi psal pro Forum24, dnes působíš v Reflexu. Jak ses k žurnalistice dostal?
To vzniklo vlastně náhodně. Když jsem byl ještě na gymplu, tak jsem jednou napsal Pavlu Šafrovi, který zrovna odcházel z Reflexu a zakládal Svobodné fórum, protože se mi líbil jeden jeho článek. Jeho reakce byla, že se zajímá o mladé lidi, kteří se zajímají o politiku a že kdybych chtěl někdy něco psát, tak mu můžu dát přečíst nějaké svoje texty a on mi dá zpětnou vazbu. To bylo krátce předtím, než zakládal Svobodné fórum, a já jsem tak později dostal příležitost tam pracovat. Tam jsem byl od počátku toho projektu asi rok, když přišla možnost přejít do Reflexu, kterou jsem přijal. Zde působím už čtyři nebo pět let.
Jak hodnotíš dnešní podmínky a příležitosti pro mladé novináře v Česku?
Já mohu hodnotit hlavně to, co jsem zažil ve svých dvou dosavadních působištích, kde dostávalo prostor hodně mladých lidí, ať už na různé stáže nebo i jako kmenoví redaktoři. Občas zaznívá, že ve vedení českých médií jsou samí padesátníci, což je pravda, ale myslím, že je to celkem přirozený stav vzhledem k tomu, že už je tu určitá generace novinářů, co působí v médiích přes dvacet let. Jinak si myslím, že je možné se v médiích prosadit, ale asi všude to má mladší člověk v něčem těžší. A zrovna v žurnalistice mohou zkušenosti znamenat hodně.
Úvodní fotografie: Nguyen Phuong Thao
