Rozhovor s velitelem hudby Francouzské cizinecké legie Vladimirem Khourdou vznikl před zkouškou Ústřední hudby Armády České republiky na koncert ke Dni válečných veteránů. Francouzský voják a dirigent, původem z Ukrajiny, minulý čtvrtek posluchačům představil pochod cizinecké legie „Le Boudin“ a směs francouzských melodií Paris Montmartre.

Čím se cítíte být víc? Muzikantem, nebo vojákem?

V cizinecké legii jste nejdřív voják, a až potom muzikant. Takže všichni, kteří jdou do legie, do ní vstupují jako vojáci. Základní výcvik pak trvá zhruba pět měsíců.

Přijedete na velitelství cizinecké legie, které je nedaleko Marseille ve městě Aubagne. Tam se dobrovolně přihlásíte, a když se chcete věnovat hudbě, věnujete se jí. Takže všichni muzikanti cizinecké legie začínají jako vojáci, a až potom jsou muzikanti.

Vystudoval jste Střední vojenskou hudební školu a Čajkovského vyšší národní konzervatoř v Moskvě. Co vás lákalo na spojení armády a hudby?

Nejprve jsem chtěl nastoupit na Gněsinské učiliště (Státní hudební učiliště Gněsinových pozn.red.). Jsem totiž vystudovaný houslista, housle jsou mým prvním hudebním nástrojem. A tak jsem byl v hotelu, kde jsem se připravoval na přijímací zkoušky, když v tu chvíli někdo vkročil do dveří a zeptal se mě, co chci dělat. Byl to muž, houslista z moskevského Velkého divadla (Bolšoj těatr). Řekl jsem mu, že se chci dostat na učiliště. On jen odpověděl: „Pojď se mnou“.

Pak jsem se nějakým způsobem dozvěděl o vojenské hudební škole, už si to přesně nepamatuju, bylo mi teprve 14 let. Od té doby jsem se zajímal o hudbu i armádu. Bylo to pro mě něco nového. Úplně jsem pak změnil své směřování z čistě muzikanta na muzikanta-vojáka. Nelituji toho.

Proč jste se později rozhodl vstoupit do Francouzských cizineckých legií? Šel jste tam spíše kvůli hudbě, nebo kvůli vojenské službě?

To je velmi citlivá otázka. Po absolvování moskevské konzervatoře jsem narukoval do ruské armády, ale už jako poručík. Pak jsem jako kapitán vedl vojenský orchestr ve vnitřních jednotkách Ruských ozbrojených sil. Sloužil jsem také v Čečensku. To byla druhá Čečna, druhá válka (Druhá válka Ruska s Čečenskem pozn. red.). Tehdy to bylo těžké s penězi a zároveň jsem musel zajistit a ochránit rodinu. V takové situaci jsem se rozhodl, že si odsloužím zbytek služby, a odejdu. Měl jsem kamarády, kteří tehdy chtěli odcestovat do ciziny a nabídli mi, abych jel s nimi.

Takže jste vůbec neměl možnost vybrat si jinou zemi, kam odjet?

Měl jsem na výběr zůstat v Čečně a pokračovat ve válce, nebo si to rozmyslet.

V cizinecké legii jste potom začínal hrou na lesní roh a časem jste se vypracoval na vedoucího orchestru.

Ono to není tak jednoduché, člověk se prostě najednou nestane vedoucím dirigentem vojenského orchestru Francie. Zaprvé musíte získat francouzskou státní příslušnost. Teprve po pěti letech v cizinecké legii jsem si zažádal o francouzské občanství. Sloužil jsem v Legii jako voják od hodnosti vojína až po hodnost sous-officiers, což je podobné ruskému прапорщику (praporščik). Potom jsem se přihlásil do konkurzu na vojenského dirigenta. No a protože jsem absolvoval konzervatoř, bylo to moje zaměstnání a uměl jsem francouzsky, tak to pro mě bylo docela snadné.

Sloužil jsem osm a půl roku, a poté jsem přešel do regulérní francouzské armády jako dirigent. Vedoucím orchestru cizinecké legie jsem teprve dva roky. Předtím jsem šest let sloužil v Lyonu v hudbě Lyonského posádkového velitelství. Pak jsem sloužil čtyři roky ve výsadkové brigádě jako velitel orchestru. Následně jsem byl dva nebo tři roky u námořní pěchoty v Paříži. Poté jsem se vrátil k výsadkářům a teprve před dvěma lety jsem byl jmenován vedoucím orchestru cizinecké legie.

Jak se k tomu postavila vaše rodina a přátelé?

Vzali to velmi dobře, protože jsem první vojenský dirigent, který je Francouz a cizinec zároveň.

Co všechno je náplní práce vedoucího orchestru v cizineckých legiích?

Je to velmi podobné jako tady, hodně administrativní práce, také spousta práce s hudebníky. Mám také asi 20-30 procent hudebníků, o kterých se dá říct, že hrát neumějí. Je třeba, aby měli vůli se to naučit. Takové pak beru do orchestru a věnuji se jim s tím, že nakonec na nějaký nástroj hrát budou.

Se svým orchestrem jste procestoval celý svět.

Byl jsem skoro všude (smích). Byli jsme v Africe, v Americe, koncem listopadu, začátkem prosince pojedeme Nové Kaledonie.

Byli jste také v Praze? Libí se vám tu?

Praha je velmi krásné město, jsem tu podruhé, poprvé jsem sem přijel s rodinou jako turista. Vždy nás zde dobře přijali.

Jak hodnotíte spolupráci s Ústřední hudbou Armády České republiky?

Myslím, že je třeba v takové spolupráci pokračovat. Práce s profesionálním orchestrem mě velmi baví. Orchestr je prostě úžasný, jeho členové jsou výborní hudebníci, práce s nimi je jedna radost.

Osobně se budu snažit pozvat vaše dirigenty do Francie, aby zkusili pracovat s mým orchestrem. Myslím, že by moji hudebníci byli ohromeni. V budoucnu bychom také mohli uspořádat společný koncert.

Jak se Vám spolupracuje s orchestry v zemích, kde mají jinou mentalitu, jinou hudební tradici?

Je to docela snadné, protože ve svém orchestru mám asi 26 národností. Když dorazíme do libovolné části zeměkoule, tak je jistota, že se v orchestru najde někdo, kdo ví, jak se kde správně chovat a podobně.

Překvapilo vás v zahraničí něco?

Vždycky je překvapující vidět novou zemi, kde je odlišná kultura, i Praha mě vždy překvapí, jak krásné město to je.

Pořádáte například koncerty pro veřejnost, výchovné koncerty, podobně jako orchestry AČR?

Pracujeme hlavně s dětmi od šesti do patnácti let. Do patnácti let, protože v tom věku to se staršími dětmi začíná být docela složité, o hudbu už se tolik nezajímají. Je možné, že to tak v Česku není, ale ve Francii rozhodně ano. Ukazujeme dětem hudební nástroje, jak se na ně hraje a také pro ně připravujeme koncerty.