Mise Artemis II, jejímž úkolem bylo obletět Měsíc a vrátit se zpět na Zemi, byla největší vesmírnou událostí roku 2026. Teď, když je celá posádka v pořádku zpět, nezbývá než se zeptat: co to pro nás, lidstvo, znamená?
Představení mise
Jak již název napovídá, jde o druhou misi v rámci programu Artemis, který má za cíl exploraci našeho nejbližšího vesmírného souseda – Měsíce. Předcházela jí Artemis I, obletová mise bez posádky, jež sloužila jako jakýsi první opatrný krůček k návratu do vesmíru. Hlavním úkolem bylo otestování kosmické lodi Orion a rakety SLS před jejich využitím lidskou posádkou. Klíčová byla zejména zkouška tepelného štítu, systémů podpory života, navigačních systémů a samotné trajektorie cesty. Dále byl zkoumán vliv kosmického záření na lidský organismus (skrze figuríny se senzory) a proběhlo několik astrobiologických experimentů.
Artemis II plně využila všech poznatků první mise a místo figurín dosadila do modulu Orion čtyřčlennou posádku. Šlo o velitele Reida Wisemana, pilota Victora Glovera a letové specialisty Christinu Koch a Jeremyho Hansena; tedy zkušené odborníky ve svých oborech, přičemž všichni, kromě Hansena, už ve vesmíru byli. Jejich úkolem bylo provést několik experimentů, obletět Měsíc a vrátit se zpět. Nic složitého, že? Však to už jsme dokázali. Ano i ne: jak už tomu u věcí bývá, nejsou tak jednoduché, jak se zdají.
Shrnutí průběhu mise
Start proběhl 1. dubna 2026. Všechny fáze vzletu byly úspěšné a posádka se dostala do vysoké oběžné dráhy Země, kde otestovala systémy podpory života a překonfigurovala modul pro potřeby vesmírného letu. Druhý den proběhlo vymrštění modulu z orbity Země směrem k Měsíci, přičemž během dalších tří dní provedla posádka po cestě několik korekčních manévrů. Šestý den vstoupila loď Orion do sféry vlivu Měsíce a lunární gravitace se tak stala jejím hlavním pohonem. Zároveň došlo k prolomení rekordu největší vzdálenosti lidí od Země a ke čtyřicetiminutovému přerušení komunikace s mateřskou planetou. Během něj loď prolétla kolem odvrácené strany našeho nejbližšího vesmírného souseda a astronauti se přidali k pouhým 24 lidem, kteří ji kdy spatřili. V tu dobu také nafotili okolo 10 000 snímků povrchu klíčových pro geologický výzkum. Sedmý den opustila Orion měsíční sféru vlivu a vydala se na cestu zpět k Zemi. O tři dny později vstoupila loď do atmosféry, načež jedenáctého dubna dopadla na hladinu Tichého oceánu, kde ji vyzvedla loď amerického námořnictva.
Jde o značné zjednodušení, ovšem bez vypuštění žádné zásadní informace. Zdá se, že největším problémem opravdu byl pouze nefungující záchod a MS Office. V porovnání například s Apollem 13 působí Artemis II až banálně; slovy vědeckého novináře Petra Koubského z Deníku N: „Jako by to byl rychlík z Ostravy do Prahy, a ne kosmická loď na nejdelší trase, jakou lidé kdy absolvovali.“ A vskutku, pro běžného diváka nepůsobí zajímavě. Není to však dobře? Artemis II dokazuje, že jsme schopni velmi dobré realizace něčeho tak složitého jako je nejdelší cesta, na kterou se lidé kdy vydali a je tak jednou z mála pozitivních zpráv poslední doby. Samozřejmě i to má druhou, chcete-li odvrácenou stranu, ale k té až v posledním odstavci.
Poznatky
Výsledky experimentů stále nebyly publikovány, ovšem je jisté, že poznatky získané Artemis II poslouží k prohloubení dosavadních znalostí potřebných pro vesmírný průzkum a přispějí k dalším vesmírným letům a plánovanému osídlení Měsíce. Sledoval se zejména zdravotní stav astronautů a odpověď imunitního systému na vesmírné prostředí. Při obletu Měsíce pak posádka zkoumala jeho povrch pro lepší porozumění geologickým procesům, které stály za jeho formací Měsíce a dalších těles Sluneční soustavy. Dále prohloubila poznatky o lunárním povrchu, které využijí další mise programu Artemis, a vynesla s sebou několik tzv. cubesatů, tedy miniaturních výzkumných satelitů.
Zároveň nesmíme zapomínat, jaké technologie nám vývoj pro průzkum vesmíru dal. Přitom jde dnes o relativně běžné věci: CMOS senzory ve fotoaparátech, paměťová pěna, čočky odolné vůči škrábancům nebo třeba GPS – to vše jsou „vedlejší“ produkty vesmírné explorace. Pravda, většina zmíněných pochází z doby vesmírných závodů, kdy bylo do vývoje investováno víc peněz než dnes, ovšem je jisté, že se postupem času nové technologie dostanou do běžného života. Nelze očekávat okamžitou gratifikaci, na niž jsme si tak zvykli – chce to čas.
Skeptikové a těšitelé
Ve veřejném prostoru se objevují názory typu „Nezajímá mě to. Máme přece větší problémy” i „Je skvělé, že opět vysíláme lidi do vesmíru“, přičemž nelze určit, kdo má větší pravdu. Světové dění nám opravdu poslední dny (možná popravdě i roky) nenechává moc prostoru na odpočinek a problémů nám jen přibývá. Na druhou stranu je fascinující opět vidět lidstvo ve vesmíru, vzhledem k tomu, že na Měsíc naposled vstoupila lidská noha před více než padesáti lety. Pokud vše půjde podle plánu, na další návštěvu snad nebudeme muset čekat dlouho – přibližně dva roky. V následujících letech by toto tempo mělo zrychlit. Nicméně dosavadní mise programu Artemis opravdu nezanechaly zrovna zářný dojem a cíl NASA v podobě vybudování lunární základny se kvůli nejistému financování a geopolitickému dění stále zdá jako futuristicko-technooptimistický sen. Neměli bychom tedy upřednostnit vyřešení alespoň části problémů zde na Zemi, než začneme utíkat do vesmíru?
Je pravda, že vyhlídky nejsou nadějné a podobné projekty nám byly již představovány v různých podobách. Nicméně, existuje vůbec něco jako „správný čas“, kdy svět bude žít v míru a vše se podaří vyřešit? Pro vědu, lidské poznání, nebo jakkoliv to chceme nazývat, zkrátka nikdy nebude ten pravý čas a tím pádem zároveň vždy bude. Jde o situaci podobnou slavné Schrödingerově kočce; je to zkrátka ano i ne. Objevujme dál, když toho ještě tolik nevíme.
Malé krůčky k něčemu velkému nikoho neohromí. Proto Artemis I a II zapadnou mezi změť ostatních méně známých vesmírných misí, což očekávají i samotní členové posádky. Zatím stále jakoby doháníme to, co jsme již dokázali. Za ohromující tedy budeme moct označit až následující mise s přistáním a zabydlením se na Měsíci. Ty se ale stále zdají dost vzdálené. Artemis II tedy lze chápat jako potřebný, ovšem neohromující, úspěch – jako jedničku z testu, na který se člověk pečlivě připravoval.