Nemám příliš v lásce označení černá komedie. Název žánru evokuje, že bude plný černého humoru, kterému se člověk bude horoucně smát. Menu a další komorní snímky plné extrémních situací a notné dávky ironie připomínají spíše svého druhu modelová dramata. Ptají se na otázku co by kdyby a odpovídají na ni způsobem na hranici reality. Menu je přesně takové, jen si k tomu všemu přidejte detailní záběry na jídlo, za jejichž obdiv se možná budete stydět.

Menu má ve své podstatě velmi tradiční formu. Do uzavřeného prostoru, jímž je v tomto případě ostrov a gurmánská restaurace, staví skupinu postav, které spolu navzájem interagují a řeší nastalé problémy. Vedle kuchařů jde až na výjimky o příslušníky vyšší třídy, ze kterých si film režiséra Marka Myloda dělá legraci, nikoli ovšem skrz vtipy, ale pomocí umocněné reality.

Většina místní společnosti, která se dostavila na věhlasné pohoštění od šéfkuchaře Juliana Slowika, je tak pouze satirickým zobrazením stereotypu zbohatlíka. Každý se prezentuje trochu jinak, za zmínku stojí Nicholas Hoult, který se vžívá do role užitečného idiota a je jedinou opravdu komickou postavou, ale nakonec je většina charakterů převážně živou kulisou.

Skutečně děj posouvá až duo Ralph Fiennes jako zmiňovaný ústřední šéfkuchař a Anya Taylor-Joy, která velmi přesvědčivě ztvárňuje mladou ženu Margot, která se na rozdíl od ostatních hostů dostala k několikachodovému menu spíš náhodou a do škatulek, které ostatní pečlivě zaplňují, rozhodně nezapadá.

Předkrm

Už od začátku je zřejmé, že na ostrově, a především v kuchyni, není něco v pořádku. Aniž bych prozrazoval příliš, divákovi velmi brzo dojde, že jediným cílem kuchaře Slowika není nakrmit své hosty a přátelsky se s nimi rozloučit.

Je opravdu složité probírat hlavní myšlenku filmu, která se začne doopravdy odhalovat až zhruba po čtyřiceti minutách. Během nich vytváří tvůrci napětí, nahazují diváku náznaky vztahů, servírují ohromující chody, ale skutečný čin dodají až před polovinou stopáže.

Přesto musím zdůraznit už zmiňovaný extrém. Film je poměrně hodně násilný, a navíc toto násilí kombinuje s velmi pěkně vypadajícím jídlem. Člověk se až chvílemi stydí, že na servírované chody dostává chuť. A to se dozajista stane, MasterChef je vedle Menu slabý odvar.

Hlavní chod

Paradoxně je ona čtyřicetiminutová expozice tou nejsilnější částí snímku. Právě přemýšlení nad tím, o co vlastně jde, a uvažování nad minulostí i osudy jednotlivých postav drží diváka v pozoru. Jakmile se tedy začne něco dít, dostaví se pocit porozumění a napětí se pomalu vytrácí.

Neznamená to ovšem, že by od půlky filmu bylo vše jasné, minimálně začnou být ale zřejmé hlavní motivace postav a jejich docela jednoduché cíle. Tepová frekvence naštěstí znovu trochu vyletí ke konci, který je řešen velmi elegantně a typicky modelově.

Dezert

Menu sází na několik hlavních faktorů. Prvním je prostředí a téma. Jídlo je vděčné, hezky se na něj kouká, dobře se u koukání na něj jí. Dalším je atmosféra, která v kombinaci s konverzačním dramatem (černou komedií, chcete-li) tvoří uvěřitelný zážitek a situaci, kterou byste rozhodně nechtěli zažít. Do třetice jsou to herecké výkony v čele se zmiňovanou dvojicí hlavních postav.

Právě osvědčený formát pak dává filmu důvod k existenci. A funguje. Film je příjemnou podívanou, která navíc nadnese hlubší témata o vyhoření, ztrátě snů nebo podřízení se osudu. A ona společenská satira je spíš zástěrkou pro takovéto zamyšlení, které možná bohužel přichází až v posledních minutách Menu.