2. a 3. října se budou souběžně s krajskými volbami konat i senátní volby, kdy se obmění třetina (tedy 27) křesel v horní komoře parlamentu. Ačkoliv se i vzhledem k pandemii koronaviru a v souvislosti s vládními opatřeními očekává extrémně nízká volební účast (která nicméně senátní volby bohužel provází po celou dobu existence horní komory), může nové obsazení Senátu výrazně zahýbat i s celostátní politikou.
Očekává se totiž další oslabení vládních stran, ANO a především ČSSD, které zde už nyní nemají výrazné zastoupení, a naopak posílení středopravicových opozičních stran. S tím souvisí i boj o post předsedy Senátu, který se zjevně po volbách rozhoří: zatímco ODS bude mít zájem na tom udržet si „svého” šéfa horní komory Miloše Vystrčila, na jeho pozici si brousí zuby senátorské kluby Starostů a nezávislých (STAN) a KDU-ČSL.
V letošních senátních volbách se navíc rozhodla kandidovat řada významných osobností či se o návrat pokouší řada známých tváří z minulosti. První zkouškou navíc budou pro několik nově vzniklých stran a uskupení z poslední doby. Proč můžou být říjnové senátní volby vůbec nejzajímavější za posledních třicet let?
Diplomat, historik i dezinformátor
Příznačnou pro letošní senátní volby je bezesporu kandidatura známých tváří a významných osobností. Jednou z nich je Michael Žantovský, bývalý diplomat a známý spolupracovník Václava Havla, v současnosti ředitel Knihovny Václava Havla. V Senátu zasedal už na přelomu tisíciletí, tehdy za dnes již neexistující stranu ODA (Občanská demokratická aliance), kterou vedl. Jinak působil také jako velvyslanec Česka v USA, Izraeli a ve Spojeném království. Patřil k zakládajícím členům Občanského fóra a po Sametové revoluci působil jako mluvčí a poradce prezidenta Václava Havla. Od roku 2015 pak vede Knihovnu Václava Havla, která si klade za cíl shromáždění materiálů, artefaktů a myšlenek disidenta a nejvýznamnější postavy sametové revoluce. Žantovský se o senátní návrat nyní pokouší s podporou TOP 09, ODS, STAN a SNK ED na Praze 5.
Další z kandidujících osobností je Eduard Stehlík, vojenský historik, spisovatel a současný ředitel Památníku Lidice (památník vybudovaný na místě, kde v minulosti stála obec Lidice, vypálená nacisty). Napsal řadu knih o československých vojenských dějinách a působil Ústavu pro studium totalitních režimů, Vojenském historickém ústavu Praha a vedl odbor pro válečné veterány Ministerstva obrany. Do Senátu kandiduje jako nestraník za ODS, KDU-ČSL a Svobodné v obvodu Praha 9.
V senátním obvodě Praha 1 kandiduje současná poslankyně ODS Miroslava Němcová. Dlouholetá politička, která se v devadesátých letech nejprve angažovala v komunální politice ve svém domovském Žďáru nad Sázavou, zasedá v Poslanecké sněmovně v barvách ODS již od roku 1998. V letech 2010 až 2013 působila jako předsedkyně dolní komory Parlamentu a zároveň jako první místopředsedkyně ODS. „Říkala jsem si, že je Senát opomíjený. Sice v těch nejkritičtějších okamžicích zjišťujeme, jak ho potřebujeme, sehrává roli pojistky. Říkala jsem si, že je potřeba na něj upozornit. A lepší způsob, než se zapojit do boje o vstupenku do Senátu, neznám,” odůvodnila Němcová svou kandidaturu koncem června pro Deník N. O „vstupenku do Senátu” tak bude bojovat za svou domovskou ODS s podporou TOP 09, STAN a Liberálně ekologické strany (LES).
V obvodu Brno-město se rozhodla kandidovat bývalá ombudsmanka Anna Šabatová. Disidentka, signatářka Charty 77 a její mluvčí věnovala celý svůj život ochraně lidských práv a byla za to mnohokrát oceněna: například Cenou OSN za obranu lidských práv. Až do počátku letošního roku byla veřejnou ochránkyní práv, ombudsmankou, než ji vystřídal kontroverzní Stanislav Křeček. Šabatová kandiduje jako nezávislá s podporou Zelených a hnutí Idealisté a Senátor 21. V Senátu by se ráda zaměřila na podporu sociálních služeb, životního prostředí a spravedlnosti. Získala si podporu i od řady významných jmen: poslance Karla Schwarzenberga, bývalého premiéra Petra Pitharta, ústavní právničky Eliška Wagnerové či předsedy odborů Josefa Středuly.
Kandidatura Šabatové vzbudila pozornost v souvislosti s incidentem z letošního srpna. Zakladatel Pirátů Jiří Kadeřávek, který ve stejném obvodě jako bývalá ombudsmanka kandiduje, tehdy koupil internetovou doménu s jejím jménem, což odůvodnil tak, že chtěl zabránit její kandidatuře, protože se mu nelíbilo, že kandiduje proti Pirátům. Později tato svá slova popřel a prohlásil, že doménu ve skutečnosti koupil, aby ji mohl poté Šabatové darovat.
V senátních volbách ovšem není nouze ani o kontroverzní a rozporuplné osobnosti. Pozornost vzbudila například kandidatura bývalého politika a zakladatele Televize Nova Vladimíra Železného (kandiduje v senátním obvodu Znojmo), kterého podporuje hnutí Trikolóra Václava Klause ml. V Praze 1 kandiduje manažer a bývalý ředitel pražské zoo Petr Fejk a v Kolíně kontroverzní publicista, člen Rady ČTK a přední postava české dezinformační scény Petr Žantovský (neplést s výše zmíněným Michaelem Žantovským), kterého v kandidatuře podporuje hnutí SPD.
Spojování opozice
Další věcí, která je pro podzimní volby, jak senátní, tak i krajské typická, je spojování středopravicové opozice. Opozice se ve většině volebních obvodů seskupila kolem dvou dvou kandidátů: přičemž dělení probíhalo někdy podle osy liberální/konzervativní (jako například v obvodu Louny, kde jednoho z kandidátů, kurátora umění Vladimíra Drápala podpořila ODS, KDU-ČSL i TOP 09, zatímco jiného, zemědělce Daniela Pitka podpořili Piráti, Zelení, LES i liberální uskupení Senátor 21), jindy podél osy středové/pravicové (jako na Praze 1, kde Miroslavu Němcovou podporuje ODS, TOP 09 nebo STAN zatímco obhajující senátor Václav Hampl si získal podporu KDU-ČSL, Senátora 21 či Prahy sobě).
Dá se nicméně říci, že prakticky všude se opozice více či méně spojila. Přímo vzorově se zachovaly současné opoziční strany od středu doprava v senátním obvodu Znojmo, kde se kolem starosty Moravského Krumlova Tomáše Třetiny celkem unikátně spojila ODS, Piráti, TOP 09, KDU-ČSL, STAN, Svobodní a hnutí Hlas bývalého europoslance Pavla Teličky. Taková široká koalice je opravdu převratná, protože její členové jsou skutečně silně nesourodí a například agenda levicově liberálních Pirátů je s libertariánskými principy (zdůrazňující co největší svobody a co nejméně regulací, včetně ekonomiky) Svobodných v přímém rozporu. Samozřejmě ovšem podpořit společně nezávislého kandidáta a sestavit společný program jsou dvě odlišné věci.
Vládní debakl?
Čím dál více, i v souvislosti se spojováním opozice, se mluví o téměř jistém debaklu vládních stran. Hnutí ANO se na Senát dlouhodobě nesoustředí, předseda hnutí Andrej Babiš se netají tím, že by rád horní komoru Parlamentu zrušil a kandidáti ANO v senátních volbách často propadávají. Podle komentátorů by tomu ani letos nemělo být jinak: naopak okolnosti jako spojování opozice i pandemie koronaviru mluví proti hnutí (podstatnou část voličů ANO tvoří staří lidé v rizikových skupinách, kteří se mohou bát k volbám vůbec jít).
O debaklu se mluví i v souvislosti s ČSSD. Velká část senátorů ze sociálně demokratického klubu totiž letos obhajuje svůj mandát a jejich neúspěch by pro stranu mohl být katastrofou. Mohlo by totiž dojít k tomu, že ČSSD nedosáhne ani na pět senátních mandátů, které jsou nutné pro založení senátorského klubu. Přitom ještě před dvěma lety měli sociální demokraté nejsilnější senátorský klub a vlastního předsedu Senátu Milana Štěcha. Byl by to nicméně „jen” další ze série volebních debaklů ČSSD, kterým byly i poslední evropské, komunální a sněmovní volby.
Političtí nováčci na scénu
Senátní volby budou zároveň první velkou zkouškou pro řadu politických uskupení, které vznikly během posledního roku. Je jím například pravicová Trikolóra Václava Klause ml., nově vzniklé levicové strany jako hnutí Budoucnost či Idealisté, nové hnutí Hlas Pavla Teličky nebo Moravské zemské hnutí, uskupení bojující za moravskou autonomii.
Nejaktivnější ze zmíněných je Trikolóra. Národně-konzervativní hnutí, které o sobě prohlašuje, že „brání normální svět” a přilákalo do svých řad řadu tváří z národovecké a vyhraněně pravicové části spektra je všeobecně bráno jako jakási „lehká” verze krajně pravicové SPD Tomia Okamury. Trikolóra postavila více či méně známé kandidáty ve většině volebních obvodů (největší pozornost způsobila zřejmě kandidatura Vladimíra Železného) a často vytvořila koalice s jinými uskupeními podobné orientace – se Svobodnými, Soukromníky či s ODA podnikatele Pavla Sehnala.
Hnutí Budoucnost, jen pár měsíců staré vyhraněně levicové uskupení, které se zaměřuje na témata jako řešení klimatické změny, chudoby, nedostupnosti bydlení, chce větší důstojnost práce a „odstavit oligarchy od moci”, se podzimního senátního klání účastní prostřednictvím podpory dvou kandidátů. Jedná se o dlouholetého senátora a významnou postavu sametové revoluce Jiřího Dienstbiera, který kandiduje za domovskou ČSSD ještě s podporou Zelených a o Michala Šmardu (který se stal celostátně známým potom, co ho loni v létě prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat ministrem kultury), kandidujícího rovněž za sociální demokraty a Zelené. I tato spojení jsou unikátní: ČSSD, Zelení i Budoucnost jsou strany, které se vůči sobě navzájem ostře vymezují. Pro senátní volby se tak zjevně dokázaly dohodnout, pro jiný typ voleb by to ale nejspíš prozatím šlo jenom těžko.
Další z nových levicových hnutí jsou jenom čtvrt roku staří Idealisté, které založil brněnský student Vojtěch Vašák. Idealisté jako politická strana vznikla ze stejnojmenného spolku, který měl v minulosti blízko k ČSSD, se kterou se však nyní ideově rozešel. Idealisté se zatím představují jako umírněně levicová síla a mezi jejich témata patří sociální spravedlnost, tolerance, solidarita, zelená politika, vzdělávání, podpora drobných živnostníků a narozdíl od radikálnější Levice či Budoucnosti i podpora členství v Evropské unii a NATO. Idealisté se rozhodli podpořit jednoho kandidáta: a to bývalou ombudsmanku Annu Šabatovou (viz výše), která kandiduje v Brně.
První senátní zkouška budou podzimní volby i pro hnutí Hlas, které začátkem loňského roku založil bývalý europoslanec a diplomat Pavel Telička. Hnutí se profiluje jako liberální, podporující tržní ekonomiku, proevropské a prozápadní (a samo sebe označuje za „politický start-up”). Jak již bylo řečeno, v kandidatuře podporuje spolu s jinými stranami kandidaturu Tomáše Třetiny ve Znojmě nebo Tomáše Klineckého v Kolíně.
Za Moravské zemské hnutí, v současnosti největší politickou sílou podporující moravskou autonomii, kandiduje v Brně horolezec Pavel Trčala a ve Zlíně prezident Autoklubu ČR Jan Šťovíček. Dva vlastní kandidáty postavilo i hnutí Jednotní, které založili bývalí poslanci SPD v čele s Lubomírem Volným.
Co dělá Senát?
Tradice Senátu v českých zemích sahá až do dob Rakousko-Uherska. V současné podobě nicméně funguje od roku 1992, tedy od vzniku samostatné České republiky. A jaké má pravomoci? Senát je především horní komora českého Parlamentu a každý přijatý zákon tak musí projednat.
Měl by tak pomáhat zkvalitňovat legislativu, a pokud se senátorům některý návrh zákona nelíbí, mohou si odhlasovat jeho veto a navrácení do Poslanecké sněmovny. Sněmovna potom musí Senát přehlasovat většinou, jinak zákon není přijat. Druhou věcí jsou změny ústavy, které musí vždy schválit obě komory. Bez vůle většiny senátorů tedy není možno českou ústavu změnit.
Jinak má Senát i jakýsi reprezentativní účel. Předseda Senátu je druhý nejvyšší ústavní činitel (hned po prezidentovi) a vyhlašuje termín prezidentských voleb (v případě konce prezidenta v úřadu potom přebírá část jeho pravomocí). Jinak senátoři na návrh prezidenta schvalují také nové členy Ústavního soudu. Na jejich vůli závisí také obsazení Úřadu na ochranu osobních údajů a Rady ústavu pro studium totalitních režimů.
Senát má také zvláštní volební systém: 81 senátorů je obměňováno postupně: každé dva roky se obmění jedna třetina, tedy 27 senátorů. Senátorský mandát tak trvá šest let. Senátoři se potom volí ve volebních obvodech po celém Česku a to napřímo v dvoukolové volbě, podobně jako prezident (do druhého kola postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů, ve druhém vítězí kandidát s většinou hlasů).
Volební systém je takto nastaven proto, aby se do Senátu dostaly skutečné osobnosti, voliči při senátních volbách zpravidla tolik nehledí na stranickou příslušnost kandidátů. Je tomu takto proto, aby Senát nebyl náchylný vůči rychlým a nenadálým změnám voličských nálad, populismu a politickému marketingu. Senát navíc bývá často označován jako „pojistka demokracie”, a to proto, že k senátním volbám zpravidla chodí jenom skutečně uvědomělí občané nebo lidé, kteří chtějí „vyrovnat” síly s vládou a podporují opoziční kandidáty. I to je důvod, proč měla v Senátu téměř vždy většinu opozice.
I kvůli svému volebnímu systému se Senát stává terčem stran, které sami sebe označují jako protestní. Zrušení Senátu má přímo v programu vepsané krajně pravicové hnutí SPD. Senát je totiž ve své podstatě v přímém rozporu s principy přímé demokracie, které má toto hnutí již v názvu. V senátních volbách se nedaří ani hnutí ANO. Jiné strany, jako například Piráti, by zase rádi úspěchem svých kandidátů obrátili kurz spíše konzervativního naladění horní komory. Zda se to podaří je ovšem nejisté: konzervativní ladění Senátu totiž vychází přímo z jeho podstaty a volebního systému.
Snažíme se přinášet ověřené a srozumitelné články, ale jsme taky jenom lidé a chybujeme. Je pro nás důležité o chybách a nedostatcích vědět, abychom je mohli napravit a minimalizovat jejich výskyt. Proto jsme vděční za veškerou zpětnou vazbu, dotazy, náměty a připomínky, které nám můžete posílat na info@slisty.cz.
