Rukopisy královédvorský a zelenohorský – falzifikáty, které byly předmětem sporu desítky let a zároveň na jejich základech vznikla Smetanova Libuše či výzdoba Národního divadla. Jakým způsobem tato údajná středověká díla ovlivnila společenské dění v době národního obrození?

Historická senzace?

Přestože se od roku 1816 nacházely rukopisy za pochybných okolností takřka s roční pravidelností, české společnosti hrály do karet. Probíhala totiž ofenzivní fáze národního obrození, jejíž hlavním cílem bylo uplatnit český jazyk v co nejširším měřítku a dostat jej na úroveň vyspělých evropských jazyků. Nález oněch starodávných rukopisů a dvou vedlejších písní Písně vyšehradské a Milostné písně krále Václava tak vyvolal pozitivní ohlas českých zemí, kterým do té doby zoufale chyběl důkaz hrdinské národní epiky. S nově nalezenými rukopisy se však pomyslně začaly vyrovnávat německé Písni o Nibelunzích či ruskému Slovu o pluku Igorově.

S pochybnostmi o jejich pravosti vyšel v roce 1824 až filolog Josef Dobrovský, který si všiml určitých nejasností. Jako první se objevila méně podstatná vlastenecká Píseň vyšehradská, již údajně nalezl spisovatel Josef Linda. Krátce po ní však spatřilo světlo světa mnohem zásadnější dílo, známé jako Rukopis královéhradecký. Nálezcem byl mladý právník Václav Hanka, jenž se podle svých slov vydal do města Dvůr Králové nad Labem a při návštěvě věžní kobky kostela sv. Jana Křtitele objevil starý rukopis.

Ten mu byl krátce poté městem úředně darován a Hanka ho roku 1819 společně s novočeským a německým překladem Václava Aloise Svobody poprvé vydal. O čtyři roky později se stal knihovníkem dnešního Národního muzea a rukopis věnoval do jeho sbírek. Dílo se skládalo ze čtrnácti lyrických a epických básní zachycujících vedle milostných příběhů četná vítězství Čechů nad nepřáteli od pohanských dob po třinácté století. Text byl psán prózou, postrádal interpunkci a některá slova byla spojena, což později vedlo k různým interpretacím. Zároveň se v něm uplatnila gotická fraktura, tedy typ lomeného písma. Dobrovský, který na rozdíl od Rukopisu zelenohorského v jeho pravost věřil, dílo datoval na přelom třináctého a čtrnáctého století. Rukopis královédvorský se pyšní například básní Beneš Heřmanóv o porážce loupeživých Němců či básní Jaroslav na téma vpádu Mongolů na Moravu. Obě písně však paradoxně později spustily lavinu pochybností kvůli svému historickému základu.

Rukopis zelenohorský se takové důvěře netěšil. Josef Dobrovský proti jeho pravosti vystoupil už v roce 1824, kdy ho nazval padělkem a jako údajného autora uvedl Václava Hanku. Ten však oficiálním nálezcem rukopisu nebyl. Dílo bylo anonymně zasláno hraběti Kolovratovi jako dar pro nově vybudované muzeum v Čechách panským úředníkem Kovářem, jenž ho měl na zámku Zelená hora objevit v přízemí mezi zaprášenými pergameny. S okolními vzdělanci rukopis odeslal hraběti v tajnosti, protože jeho zámecký pán nesympatizoval s českými národními obrozenci.

Uveřejněn byl v prvním českém vědeckém časopise Krok vedeným Josefem Jungmannem. Jednalo se o dva pergamenové dvojlisty pokryté primitivním pravopisem používaným do konce třináctého století, jež obsahovaly básně Libušin soud a Sněmy, které měly podat záznam o vyspělém soudnictví a důkaz o demokratickém smýšlení slovanského lidu. Až do roku 1859 byl Rukopis zelenohorský znám jako Libušin soud, jelikož se nevědělo, že pochází ze zámku Zelená hora. Oba rukopisy byly zpravidla vydávány od roku 1829 společně.

Falzum, nebo národní poklad?

Rukopisy rychle získávaly na popularitě a negativní vyjádření Josefa Dobrovského z roku 1824, že je Rukopis zelenohorský příliš zidealizován a neshoduje se s Kosmovou ani Dalimilovou kronikou, zůstalo osamoceno. Proti popírání původu nejvydávanějších a nejčtenějších děl, kterými se rukopisy staly, vystoupila mladá generace obrozenců, do níž Dobrovský ideově ani věkově nespadal. Po jeho smrti byl historiky Palackým a Šafaříkem vydán spis zpochybňující dosud vyřčené pochybnosti, jenž odkazoval na chemický a mikroskopický rozbor vědce Cordyho potvrzující velké stáří rukopisů. Názory Dobrovského byly navíc shazovány poukazováním na jeho duševní stav vyznačující se depresemi a manickými projevy.

Rukopisy se dostaly záhy i do zahraničí, protože jen do roku 1850 vyšel jejich překlad v němčině, angličtině, francouzštině, italštině, ruštině a v dalších slovanských jazycích. Proti jejich pravosti vystoupil například Karl Marx s kritikou básně Záboj či slovinský jazykovědec Kopitar zdůrazňující přílišné vlastenectví, ale mnohem větší váhu měla pozitivní reakce evropských vzdělanců. Kromě Adama Mickiewicze či Jacoba Grimma rukopisy zaujaly i Goetha, jenž se rozhodl jednu z básní, Kytici, přebásnit.

S dalšími nejasnostmi přicházeli v padesátých letech i zástupci české inteligence – básníci Václav Bolemír Nebeský a Jan Erazim Vocel objevili jistou podobnost rukopisů s Milionem od Marca Pola, jenž se časově neshodoval se vznikem rukopisů. Jako podvrh byly označeny anonymem, knihovníkem Zeidlerem, až roku 1858 v týdeníku Tagesbote aus Böhmen. Václav Hanka po tomto vyjádření na redaktora časopisu podal žalobu za urážku na cti a spor vyhrál.

Česká inteligence vnímala spekulace o nepravosti rukopisů v obecném měřítku jako snahu poškodit právě vznikající národní uvědomění a jazyk získávající rovnoprávnost. Do pátrání v historii českých zemí se však začalo zapojovat stále více jazykovědců- Šembera zpochybnil stáří rukopisů, Vašek zastával názor, že byly sepsány stejným autorem s přihlédnutím k nejasné gramatice údajné staročeštiny. V osmdesátých letech se tématu rozhodl věnovat tým soustřeďující se kolem osoby T.G. Masaryka, který měl největší zásluhu na prokázání nepravosti obou rukopisů. Jan Gebauer, jenž je dříve pokládal za pravé, roky zkoumal texty z jazykového hlediska a došel k závěru, že se jedná o padělky. Ke stejnému názoru došel historik Jaroslav Goll, který musel rovněž čelit nevraživosti ze strany společnosti. Spor o rukopisy však nadále pokračoval.

Historik Píč si roku 1911 bez souhlasu muzea zapůjčil oba rukopisy a s myšlenkou obhájit jejich pravost kontaktoval přední evropské paleografy. Po návratu byl historik obviněn muzeem za porušení předpisů, zatímco dovezeným posudkům odborníci nevěnovali pozornost. Posměch společnosti a nepochopení historikových cílů vedlo k jeho následné sebevraždě.

Kde byly chyby?

Mezi hlavní chyby Rukopisu královédvorského a zelenohorského se řadí chyby lingvistické. Historik Nejedlý v roce 1906 upozornil na znalost slov kotel a lesní roh vyskytující se například v básni Jaroslav, které však do českého povědomí začaly pronikat až v sedmnáctém století. Gebauer již dříve také poukázal na výskyt slov jako děva či tlupa, které se do českého jazyka vmísily jako rusismy až během národního obrození. Na důvěryhodnost rukopisů měl neblahý vliv i historický rozbor, jenž prokázal, že se v textech vyskytuje mnoho ahistorismů, momentů přehlížející historický vývoj. Je jím například zázračný pramen u hostýnské kaple, která v té době nemohla stát, či bitva na Hostýně, o níž neposkytuje informace žádný historický pramen. Nejasný je rovněž boj u Hrubé Skály, jelikož stejnojmenný hrad v té době neexistoval.

Literární rozbor prokázal tři zásadní informace. Rukopisy nemají žádné literární předchůdce, žádné dílo na ně neodkazuje a ani se o nich nezmiňuje, což vytváří dojem velmi nepravděpodobné nezávislosti na okolní literatuře. Zároveň bylo zjištěno, že se v rukopisech vyskytují pasáže čerpající z děl, která na českém území buď nebyla známá či ještě nebyla napsána. Typickým příkladem je podobnost s mladším dílem Milion, jehož úryvek se v Rukopise královédvorském vyskytuje.

Zajímavá je také naprostá absence německých literárních vlivů, které však byly s českou literaturou úzce spojeny. Biologické výzkumy mimo jiné potvrdily, že pergameny odpovídají údajné době vzniku, ale na iniciále N byla objevena tzv. berlínská modř, jež se začala používat až od roku 1704. Mezi poslední rozbory patří výzkumy Kriminalistického ústavu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století a šetření z let 2017 a 2018, jež mělo za cíl zkontrolovat aktuální stav rukopisů, který byl velmi ovlivněn předešlými zásahy.

Spor o Rukopisy královédvorský a zelenohorský nebyl dodnes zcela rozřešen, přestože jsou za jejich autory považováni Václav Hanka a Josef Linda.

Úvodní obrázek: Nikola Beková