V minulém článku jsme si připomínali výročí událostí 21. srpna 1968. Po zaznění tohoto data se téměř každému ihned vybaví několik slov, která si lze najít v každé učebnici dějepisu: „invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa“. Ale co vlastně byla ona Varšavská smlouva a proč zrovna na jejím základě některé státy ochotně napomohly Sovětskému svazu k umlčení československých hlasů volajících po svobodě?

Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, jinak známá jako Varšavská smlouva podle místa podpisu, byla reakcí států východního bloku na vstup Spolkové republiky Německo (SRN) do NATO. Členskými státy byly Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá demokratická republika (NDR), Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Smlouva byla, jak již bylo řečeno, podepsána ve Varšavě 14. května 1955.

Formálně měla smlouva artikulovat a stvrzovat vzájemnou spřízněnost a příslib vojenské spolupráce mezi členskými státy. Skutečným výsledkem uzavření tohoto paktu však byla „legalizace“ pobytu sovětských vojsk na území členských států. V konečném důsledku pak tyto státy spolupracovaly pouze při jediné vojenské opreraci: výše zmíněné invazi do ČSSR pod záminkou záchrany socialismu. Smlouva byla původně uzavřena na 20 let s tím, že se bude automaticky prodlužovat o deset let, pokud ji státy rok před uplynutím nevypoví. Toto učinila například Albánie v reakci na sovětskou intervenci do ČSSR. NDR účast na invazi přislíbila, avšak na poslední chvíli stáhla a zúčastnila se pouze hrstka specialistů.

Dne 30.6. 1991 byla platnost Varšavské smlouvy v důsledku pádu komunistického režimu v členských zemích ukončena. Podepsání příslušného protokolu proběhlo v Praze v Černínském paláci.