Pop (a občas i ne pop) toho z mého pohledu letos přinesla opravdu hodně. Místo toho, abych vypočítával nekonečný seznam alb, udělal jsem výběr toho, co mě v tomto roce zasáhlo nejvíc a co si podle mě zaslouží pozornost. (Pozor – seznam není encyklopedický, netýká se všech žánrů a vůbec se o to nesnaží!) 

Mitski The Land Is Inhospitable And So Are We: Stávám se světem a svět mnou

Utíkat před sebou samým se dá jen určitou dobu… Nové album zpěvačky a umělkyně Mitski navazuje na předešlý projekt Laurell Hell, ale odvrací se jiným, temnějším směrem.

Zatímco Luarel Hell (2022) na mě působilo až klaustrofobicky, z nového alba mám opačný pocit. Pokud jsme v předchozím albu svět pozorovali skrz okna, zde jsem do něj vrženi napospas měsíci, komárům, větru… jenže alba se značně liší, od syntetického indie-rockového alba se posouváme k albu s honosnější instrumentální produkcí. 

Album tíhne k metaforám a obratům mířícím k přírodě, přeci je to v samotném názvu. Je chladné a odtažité, vzdálené. Láska je jako hvězda, měsíc (objevuje se několikrát), říčka, sníh a podobné přírodní úkazy se pomalu proměňují v samotnou osobu zpěvačky a stává se tak přírodou, která hraničí s nehostinností. Zpěvačka narazí na téma paměti v I Don’t Like My Mind, jen aby později vzpomínky doslova sněžily, zatímco se je snaží odklidit, ale marný boj vzdává. Je to velmi návodné jako název samotného alba, pesimistické ladění obou alb přetrvává.

Do kontextu alba se však přidávají dvě písně, které mě překvapily svým storytellingem –⁠ Heaven a The Deal. The Deal je faustovským příběhem o snahy prodat svou duši, kterou již nezvládáme nést, ale nikdo ji nechce. Žádná mystická, démonická entita se neobjevuje a člověk zůstává v tichu a samotě. Heaven vykresluje temný, dystopický a prázdný svět, v kterém je jediný, samotný hlas a v bouři něco temného, co se prohání prostorem.

Pochmurné ladění alb a nemožnost uniknout k něčemu „lehčímu“ považuji za silné stránky zpěvaččiny hudby, nenabízí žádné fantazie úniku do příjemnějšího světa, ve světle popových alb je to přístup značně inovativní.

Některé věci člověk musí slyšet.

Mon Laferte Autopoiética: Obnova tradice

Na Mon Laferte jsem narazil v náhodném playlistu na Sotify a její píseň Tenochtitlán mě okamžitě zaujala hlavně proto, že neumím španělsky. Sin embargo jsem se zaposlouchal do jejího osmého alba Autopoiética a otevřel se mi zcela nový svět hudby.

Album dlouhé 45 minut je z mého pohledu úctyhodné, protože zvládá skloubit moderní hudební produkci se zvuky, které i neznalci latinskoamerické kultury, přijdou typicky latinskoamerické, ať už jde o pomalé, duchem naplněné písně, nebo o současný rap a pokusy blížící se Rosalíe a jejímu albu Motomami. Nejoblíbenější písní se pro mě stalo Te juro que volveré – balada o slibu, který zpěvačka dala své matce a babičce. Mon Laferte měla zajímavý život. Narodila se v Chile, měla talent pro muziku a ve svých dvaceti čtyřech letech emigrovala do Mexika, kde začala svou kariéru. Píseň vyjadřuje metaforický přechod hranice a dvojí možnou cestu –⁠ úspěchu, nebo selhání. Nahrávkou nás navíc provádí elektronicky upravený hlas na pomezí mužského a ženského hlasu, který dodává určitou temnou, nepříjemnou atmosférou už tak tematický náročné písni.

Najdou se ale i rytmičtější, energetičtěji písně jako například Metamorfosis, Autopoética a Pornocracia. Album ladně mísí své prvky v jeden celek, jestli příběh nedokážu říct. Ale i přes mé a jen mé nedostatky se od alba nedokážu odpoutat. Hlas Mon Laferte a celková produkce jsou jednoznačně dechberoucí.

Pro milovníky Rosalíi a Björk.

Caroline Polachek Desire, I Want To Turn Into You: Svěží mořský vánek

Caroline Polachek je nyní již household jméno na poli alternativního popu. Její debutové album Pang (2019) mělo značný ohlas a píseň So Hot You’re Hurting My Feelings se v karanténě stala virálním trendem. Na další projekt jsme čekali čtyři roky a každý další den, kdy se čekalo, za to stojí.

Polachek jednoznačně dominuje na poli altpopu. Svěží zvuky, které organicky spojují prvky jako jsou dudy, náznaky jódlování a elektronickou hudbu, která odkazuje na zesnulou producentku a kamarádku Sophie, tvoří projekt, který je až nevídaný. Celá nálada alba odpovídá první písni Welcome To My Island, odlehčená atmosféra a hudba vyvolává dojem mytického světa, odtrženého od naší reality, ve kterém se jen zrcadlí lidské prožitky. Ty se umocňují a krystalizují v jednotlivých písních.

 Myslím, že album směřuje k tomu, že nálepka pop a jemu přidružené kategorie už nestačí. Album totiž pop překračuje tak daleko, že nedokážu domyslet kam. Vnitřní strukturace a provázanost jednotlivých písní, hlas Caroline a významem nabité písně zahanbí cokoliv, na co v letošním roce pomyslím.

Nemám více slov.   

Tate McRae Think Later: TikTok možná za něco stojí

Mladou americkou zpěvačku zřejmě katapultoval do světa trend na TikToku „tube girl“, který doprovázel její single Greedy. Očekávání, která tímto vzbudila, nebyla vůbec malá a koncem roku jsme se dočkali druhého studiového alba.

Že toto album není pouze typický „girlboss“ neobhájím, na druhou stranu je extrémně dobrým příspěvkem do současného populáru. Zlé jazyky budou tvrdit, že je to jen další album o rozchodu a ono je, ale od každého špatného, co si matně pamatuju se toto liší. Jakmile se člověk odpoutá od předem naučené kritiky čehokoliv, co přišlo z TikToku, dost možná si užije novou éru tematizování rozchodů.

Až překvapující pro mě byla struktura po sobě jdoucích písní. Nebyly jen tak nasázené jedna za druhou, ale myslím, že na sebe navazují různými způsoby: navazují na sebe, tvoří si opozice a podobně. Pop nemusí být hloupý, stačí naslouchat. 

„Good girls, so overrated.“

Poppy Flicker. Melodie nade vše

Poppy se proslavila jako performance umělkyně na sítí YouTube, kam přidávala roztodivná videa jakými je např. jezení cukrové vaty nebo 49 minut dlouhé čtení bible. Zpěvačka si prošla nejedním skandálem, když se ukázalo, že její producent a partner Titanic Sinclair vytvořil podobnou personu své expřítelkyni, načež ji týral a následně i okradl o její personu a vytvořil Poppy. V průběhu let se prokázalo, že to zřejmě pravda je, když se o to samé pokusil se stávající zpěvačkou.

První hudba, ukázkový bubblegum pop, ke contentu zpěvačky moc neseděl. Pastelové barvy a prázdné texty nemohly udržet kariéru vystavěnou na mysteriózní, enigmaticky-robotické postavě, která žije v umělém světě a má temné sklony. Pastelové barvy a přitroublé texty se změnily. Poppy začínala více přijímat motivy počítačů do svých textů a nikdo zřejmě netušil, co má přijít.

Technologie začala hrát zásadní roli v EP Choke z roku 2019. Píseň Meat předznamenala budoucí směřování textů. Mimozemšťané chovající lidi na maso, postapokalyptické téma mísící současné problémy (píseň jasně útočí na chov zvěře pro výrobu masa) je plně rozpoutáno v albu Am I A Girl?. Je zde jasný posun k naprosto ne-lidskému a jisté nabytí uvědomění si, že persona Poppy člověk není. Kolik umělců může tvrdit, že má takový lore… Album se posouvá od popu až k heavy metalu, u kterého Poppy zůstane v následujících albech až po Zig.

Zig je druhým albem hned po Flux, které se odklání od metalu a směřuje spíše k rocku. Album jde ale ještě dál a navrací se k rytmičtějším strukturám, které bych ale sám neoznačil za popové. Může se zdát, že se to k nim blíží, ale nástroje a produkce současné popové ani altpopové scéně neodpovídají. Album otevírá silný beat a industriální zvuky, který doprovází již klasicky temný text, který se stal pro zpěvačku osobitým. S každým dalším poslechem si říkám, že temnota je klíčem k realitě. Jednoznačným vrcholem alba je pro mě písnička The Attic – v určitém smyslu sentimentální vzpomínání doprovázené velmi rychlými bubny prolínající se s pianem v pozadí je dezorientující a krásně vystihuje rozpoložení, o němž se zpívá. Specifický návrat „domů“ a následné metaforické zaklíčování mysli jako půdy je třešničkou na dortu pro ty, kteří milují chytré texty.  

Honorable mentions

Luísa Sonza: Escândalo Íntimo – brazilský pop, dobré beaty a zajímavý zvuk. Něco, co byste slyšeli na párty v seriálu Elite.

Jessie Ware: That! Feels Good! – Free yourself… doslova, prožitky odpoutané od hanby. Kdyby self-care bylo album.

Troye Sivan: Something To Give Each Other – be gay, do pop music.

Lana Del Rey: Did you know that there’s a tunnel under Ocean Blvd – nemá vlastní odstavec, protože by byl nekonečně dlouhý. Lana se vrátila s fenomenální sílou, texty alba čiší životem a řežou jako střepy.

COBRAH: Succubus – EP švédské rapperky a umělkyně. Čistý sex a nespoutaná energie.

A na závěr Adamusic DIE FOR 2023. Multivers popového šílenství

Poslední pozici na tomto listu neobsadí album, ale hudební mix, který zapojuje všemožnou hudbu, která byla populární napříč rokem 2023. Tato tradice megamixů je na internetu už tradicí, ale domnívám se, že letošní ročník je ze všech nejsilnější. Rok 2023 byl pro pop přelomový, jelikož přestává existovat mainstream tak, jak ho známe. Prvním znamením může být, že v takovém megamixu uslyšíte Lanu Del Rey nebo k-pop, hudba a kategorie, které jsou vše jen ne mainstream. Hudební pole se velmi rychle proměňuje a plytká hudba v něm nemá své místo.

Zdá se, že se s novými hvězdami na scéně (Ice Spice, Tate McRae…) opět rodí „stardom“. Sociální sítě oživují kult celebrity a obohacují je o hudbu. Je to jeden z vlivů internetu na společnost, virál se mísí klasickou produkcí… překvapivě nejsem proti.

Hudba má přinášet radost, i když může i bolet. Pomáhá nám poznat naše pocity, zpracovat je. Je to escapismus jako jiné druhy umění a nemělo by být ničím jiným, než nekonečným objevováním sebe sama, možností obsahu a formy. Ať už posloucháme vážnou hudbu, pop, metal nebo rap, měli bychom si k sobě vždy najít cestu protože hudba je něco, co mám rádi snad úplně všichni.