Na počátku byl rozpad velkého impéria. Z monarchie se oddělil malý stát, který razil soužití dvou dominantních národů, které toto území obývaly (přestože se na jeho území národností vyskytovala celá řada). Čas plynul, a nakonec se i tento mladý útvar rozpadl na dva „národní státy”. Skutečně bylo kulturní soužití Čechů a Slováků tak neškodné, jak společnost věří? A jak se Slovensko v posledních letech vypořádává s českou kulturou, která se v té slovenské stále pokoutně drží ve všech možných sférách? Potřebují Slováci skutečně kulturní dekolonizaci?
Národy, jejich kultury a kolonizátoři
V souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině se postupně začínají otevírat i problémy kolonizace Ukrajiny, které tuto zemi sužovaly po celá staletí. Nejen proto právě jazyk a kultura hrají v současném konfliktu tak velkou roli, ukrajinská nebo ruská identita jsou neobyčejně stěžejní, a válka na bojištích se tak skutečně odehrává (a odehrávala) i v oblasti kultury.
Jak se to ale mezi Čechy a Slováky? V současné době se namísto rozdělení na „my a oni” setkáme spíše s harmonickým vztahem české a slovenské kultury, a to rozhodně nemluvíme jen o soutěžích typu Česko Slovensko má talent. Ostatně, Češi nikdy slovenskou kulturu aktivně či dokonce násilně nepotlačovali. V československých médiích oba jazyky koexistovaly vedle sebe, čeština nebyla jediným úředním jazykem Československa a slovenská literatura nikdy nebyla zakázaná (zatímco v problematickém vztahu ruská-ukrajinská literatura byly naopak všechny tyto příklady skutečností). V poslední době se ale Slováci proti češtině nenápadně vymezují, začínají se například dabovat české filmy, překládá se česká literatura.
Jazykový zákon a panika kolem něj
V roce 2009 začal slovenský parlament projednávat nový jazykový zákon, který slovenštině výrazně nahrával (a tím potlačoval realit regionů, kde tradičně slovenština není dominantním jazykem). Mezi Čechy se strhla panika. Slovenský jazyk se měl stát základním komunikačním prostředkem na území Slovenské republiky a za porušení nového jazykového zákona měly být udělovány vysoké pokuty v řádu tisíců eur. Znamená to, že už teď na slovenských úřadech budeme muset mluvit jedině slovensky?
Přes všechen strach ale ve skutečnosti mohli Češi zůstat v absolutním klidu. Čeština byla zanedlouho definovaná jako takzvaný „srozumitelný jazyk”, čímž ze hry tedy vypadla. Byla to ovšem maďarská menšina, kterou tento jazykový zákon postihl snad nejvíc. Zde tedy zdánlivě česká stopa po kolonizaci končí, Slováci se bránili svému jižnímu kolonizátorovi, ale to už přesahuje téma tohoto článku.
Jazykovědci navíc potvrdili, že situace si podobná řešení nežádá. Slovenština je podle nich v dobrém stavu, spisovná slovenština se užívá naprosto normálně. Jazykový zákon tak zasáhl hlavně menší obce, kdy i přes neslovenské osídlení dostala slovenština přednost i v místních rozhlasech.
Předabovávání starých filmů a rozmach slovenského dabingu
Slováci byli dlouho zvyklí na český dabing zahraničních filmů. Kultovní hlášky z filmů se tak často mezi Slováky šíří mnohdy právě v češtině. Ale to se teď mění. Nově se předabovávají snímky jako Harry Potter nebo E.T. – Mimozemšťan. Slovenský dabing si zkrátka klade za cíl se tomu českému vyrovnat, nebo ho dokonce překonat. Rozmachu slovenského dabingu také pomáhá aktuální vzestup streamovacích platforem, který Slovákům poskytl prostor pro využití pestrého jazyka expresivní slovenštiny. Slováci si tak postupně zkoušejí vše, v čem je konzumace českého dabingu brzdila. Nejznámější sférou této (kontroverzní) změny je dabování pohádek určených pro děti do 12 let, které se týká i češtiny, přestože je tento jazyk ze zákona definovaný jako srozumitelný.
V roce 2018 pak vznikl návrh tuto povinnost zrušit. Poslanci se ohradili argumentem, že vysílat celovečerní české filmy nebo jiné české programy v původním znění možné je. Autoři novely zákona se však bránili tvrzením, že důsledkem zmíněných restrikcí jsou zákazy vysílání českých pohádek (a dalších programů).
Situace na knižním trhu je však odlišná. Vzhledem k velikosti trhu Slováci dosud hojně využívají českých překladů, a tím se tak stávají významnou částí odběratelů českých knih. Opačně to však příliš nefunguje. Knihy přeložené do slovenštiny už pravděpodobně v češtině vyšly, a Češi o původní slovenskou literaturu přílišný zájem nemají. Zato Slováci české autory čtou.
Kulturní kolonizace Slovenska a zakořeněné představy
Rozhodně nemůžeme kolonizaci Slovenska označit za typickou nebo podobnou těm, kterých se dopouštěly převážně země západní Evropy. Kolonizace Slovenska byla spíše kulturní, než ekonomickou, což bylo zapříčiněno převážně faktem, že Češi měli zkrátka už více než 100 let rozpracované národovecké hnutí. Toto hnutí mělo o samostatnosti Čechů a Slováků jasno. Nutno také dodat, že v té době nejen lingvistický hlas uvažoval o slovenštině jako o nářečí češtiny. Podobné představy mezi lidmi kolovaly i v souvislosti s kulturou, tedy o slovenské kultuře jako odnoži české. I dodnes má mnoho Čechů utkvělou představu o české kultuře jako o té „vůdčí” v rámci později vzniklého Československa.
Byl ale československý vztah skutečně tak harmonický, jak se většinou dozvídáme už na základních školách? V československé politice se objevovali zástupci jak Čechů, tak Slováků, a jak už bylo zmíněno, Slovákům jejich práva (ani v politice, ani v kultuře) odepíraná nebyla. Ve skutečnosti tyto národy byly a jsou i přes vzájemnou spřízněnost odlišné, a to hlavně z historického hlediska. Jejich dějiny byly velmi dlouho asynchronní a obě etnika se tak potýkala s různými problémy, ať už bychom mluvili o kulturních válkách, nebo obecném společenském vývoji. České země byly už za monarchie výrazně industrializovány, což Slovákům citelně chybělo. A to je jen jeden z mála rozdílů.
Otázkou zůstává, zda pro Čechy byly Slováci něčím „druhořadým”. Pokud upustíme od přesvědčení o „derivátu” z 19. století a plynule se přesuneme do století 20., zjistíme, že česká a slovenská kultura si ve skutečnosti nikdy nekonkurovaly, každá si žila svým vlastním životem. Češi měli spoustu práce s Němci, vůči kterým se neustále vymezovali a měli potřebu dokazovat, že se jim kulturně vyrovnají. Krom toho je zachvátil taktéž mesiášský syndrom a jali se budovat jakýsi mýtický československý stát a kulturu. U Slováků k tomuto jevu nedošlo, slovenské umění i literatura šlo vlastní cestou a s českým se nemělo potřebu konfrontovat. Slováci tedy budovali hlavně sami sebe, svůj vlastní národ.
Jedním z lidí, kteří téměř harmonicky prožívali svou československou identitu, nebyl nikdo jiný, než T. G. Masaryk, který sám sebe označoval za moravského Slováka. Zde ale začíná řada různých mezinárodních výpůjček, které se dějí dodnes. Za zmínku jistě stojí Andrej Babiš, nebo například někdejší premiérka hlavního města Prahy Adriana Krnáčová. Kromě těchto dvou osob si Češi nezřídka podvědomě přivlastňují i samotnou prezidentku Slovenska Zuzanu Čaputovou, která “je přece taky naše”. A není to poprvé, kdy se takto více či méně nápadně projevovaly české patronizující tendence.
Vše začalo prvorepublikovou fascinací tajemným východem, která na dlouhou dobu ovlivní percepci slovenské kultury. Mnoho intelektuálů a literátů se vydává na Podkarpatskou Rus a podává svědectví o tamějším životě. Co na tom, že tato oblast ve skutečnosti žádným Slovenskem ani není. Ona „slovenská autentičnost”, rituálnost a folklornost se v kultuře držela ještě velmi dlouho. Přesto výrazně chybí teoretické podklady, které by se analyticky zabývali zobrazováním Slováků v českém filmu nebo literatuře, na rozdíl od již zmíněného ukrajinského případu, kde byl již dávno tento „orientalismus” identifikovaný a stal se tak velmi populárním podnětem pro odbornou reflexi. Možná je to právě stereotypní zobrazování, které ve společnosti stále udržuje představy typu „bez nás by Slováci ještě lezli po stromech”, což ostatně přesně tímto způsobem potkalo i Ukrajinu.
Jsou Češi pro Slováky hrozbou?
Po rozpadu Československa se situace definitivně změnila. Slováci jsou obecně chápáni jako naprosto samostatní, o existenci slovenštiny nebo slovenské literatury není pochyb a zdá se, že mezi Čechy a Slováky (stále) panuje vřelý vztah, pokud tedy pomineme hospodské debaty o „pražských Pepících a čobolech”. Slovákům je v Česku umožněno pracovat a fungovat ve svém rodném jazyce, ba dokonce absolvovat vysoké školy absolventskými pracemi ve slovenštině. Téma ovšem doposud zůstává málo prozkoumané. O českém dopadu na Slovensko, respektive o jeho specifické kolonizaci, by stálo za to zjistit mnohem více.
