Již sedmdesát let Korejský poloostrov existuje jako dva plnohodnotné státy a ne jeden. Od roku 1953 se svět hodně změnil a tím i dění v Koreji – jak vypadala situace tehdy a jak je to dnes?
Píše se 27. července 1953. V Sovětském svazu přichází boje o nástupnictví po smrti Stalina a ve Spojeném království nově vládne čerstvě korunovaná královna Alžběta II. Toho dne se na druhé straně zeměkoule podepisuje smlouva.
V korejské vesnici Pchanmundžom se dne 27. července 1953 změnil chod Korejského poloostrova. Podepsáním příměří a tedy v podstatě definitivním rozdělením starobylé Koreje na dvě – Korejskou lidově demokratickou republiku na severu a Korejskou republiku na jihu.
Po jedné ráně přichází rána druhá
Japonská okupace, trvající od roku 1910 až do roku 1945, kompletně zdevastovala korejskou společnost, její státnost a zkrátka vše, co fungovalo před tím. Jenže to, co přišlo potom, nebyly slunné dny, ale Korejská válka.
Ta nepřišla hned po druhé světové válce. Po jejím konci si Spojené státy a Sovětský svaz rozdělily historicky jednotnou zemi na půl, s hranicí stanovenou na pomezí 38. rovnoběžky. Žádné jednotné svobodné volby nebyly, sever tuto možnost v podstatě znemožnil. Kim Ir-sen (pozn. red.: ve správném přepisu Kim Il-sung) jako vůdce a velký hrdina lidu založil Korejskou lidově demokratickou republiku.
Dne 25. června roku 1950 severokorejská armáda vtrhla na území Jižní Koreje a tak opět vyvolala válečný stav. Válka, která je v rámci světových dějin 20. století často zapomínána, naprosto zdevastovala Korejský poloostrov – respektive to, co z něj po druhé světové válce zbylo.
Válka přinesla obrovské materiální ztráty i ztráty na životech. Oba dva státy tak začínají opět od nuly, i když Korea je již mimořádně starou civilizací. Obě strany poloostrova se tak stávají závislé na jiných mocnostech.
Dvě strany – dva světy
Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech to vypadalo, že KLDR bude mít navrch. A ona v tu dobu navrch skutečně měla, především díky podpoře Sovětů a Čínské lidové republiky. Situace se začala rapidně otáčet v osmdesátých letech, kdy Severní Korea zkrátka již nezvládala rychlost, jakou se svět vyvíjel. Jižní Korea je tak do začátku devadesátých let stihla převálcovat.
Fatální zlom (především psychologický) přišel v polovině devadesátých let – Velký vůdce Kim Ir-sen zemřel, Sovětský svaz a celý Východní blok se rozpadl. Podobně jako domeček z karet se rozpadla také idyla Severokorejců.
Kim Ir-sen svému synovi Kim Čong-ilovi totiž přenechal zemi v tu nejhorší možnou dobu. Lid oplakával Velkého vůdce a všechno špatné házel na jeho nástupce. Mimo to v zemi v důsledku nestabilní zahraniční podpory vypukl hladomor, který zapříčinil vznik černého trhu.
Zatímco v KLDR byl hladomor, v Jižní Koreji se začal rapidně rozvíjet kapitalismus a s ním i korupce. Velké korporace, korejsky zvané čebol, převzaly všechnu moc a v rámci země mají větší moc než politické strany. Ani v rámci politiky ale Jihokorejci nemají přespříliš štěstí a mohou se tak chlubit nejedním přešlapem právě z oblasti vysoké politiky.
Dnes, zítra, za sto let či nikdy?
Pravda je taková, že nikdo neví, co bude dál. Mírová smlouva je dosud nedostatkovým zbožím. Pomyslná dynastie Kim pevně drží celou státnost KLDR ve svých rukou. Otázkou je, kdo ono žezlo převezme. Možné jsou i boje o nástupnictví.
V Jižní Koreji naopak záleží na vládě a prezidentovi. Někteří se vyslovují silně pro, jiní silně proti. Nicméně neustále platí fakt, že většina jihokorejského obyvatelstva si Korejskou válku již nepamatuje, protože ji nezažila, a tak nemá žádnou velkou citovou vazbu k té Severní.
Otázka sjednocení tak zůstává viset někde v prázdnu, neboť nikdy nic není stoprocentně jisté. Jeden či druhý režim se může ze dne na den rozpadnout a tím se změní i pohled na znovusjednocení.
