Když Sarah Hlousek (na fotce s modrou kšiltovkou) vycestovala s manželem na indonéský ostrov Bali, rozhodla se zde strávit zbytek svého života. Při práci ve zdejším resortu si hned padla do oka s místními dětmi. Sarah jim zanedlouho postavila klubovnu, kde se učí, tráví společně čas a hrají si. Dětem i jejich rodičům ukazuje cestu k čistějšímu Bali, pomáhá dětem vystudovat a v České republice přednáší o životě na ostrově. Neuvěřitelný příběh jako z filmu pohladí na duši a její motivace inspiruje.

Tvůj příběh začíná na Bali. Proč právě tam?
Je nutno říct, že jsem necestovatelský typ. Nikdy jsem nikde nebyla, jen třeba s cestovkou nejdál v Tunisu, navíc jsem v té době ještě neuměla ani slovo anglicky. V roce 2018 manžel vymyslel, že pojedeme na Bali. Vzali jsme batohy a na měsíc vycestovali do neznáma. Přijeli jsme a ostrov nás naprosto uchvátil, celý jsme ho procestovali. Při odletu přišla krásná nabídka od majitele resortu, kde jsme byli ubytovaní. Nabídl mi, že mohu v jeho resortu dělat dobrovolníka a starat se o jeho chod. Nabídku jsem přijala.

V té době jsem pracovala jako detoxikační specialistka a tak jsem odletěla do Čech zařídit vše potřebné, zabalila jsem pár omalovánek s pastelkami a vrátila se. Mojí ambicí nebylo jet na druhý konec světa a pomáhat tam dětem. To ne, děti si mě našly a pak se to jen nabalovalo. Člověk se musel naučit anglicky, indonésky a pochopit zdejší mentalitu. Protože ta je úplně někde jinde. Bydlela jsem kousek od resortu a zároveň měla odpoledne mnoho času. Brzy jsem si na terase svého bungalovu začala hrát a kreslit s dětmi. A tak se začal psát náš balijský příběh.

Čím tě ostrov tak uchvátil?
Jednoznačně podnebím, miluji sluníčko. Také mě uchvátil styl zdejšího života. Balijci jsou úplně jiní než my a žíjí zcela jinak než my v Evropě. Pokud jsi na Bali déle, tak si uvědomíš, co je v životě opravdu důležité. Když jsem přijela domů, tak jsem po měsíci vyházela celou svou šatnu. Dříve jsem musela mít stejnou barvu laku na nehty na prstech, stejný pásek, stejnou kabelku a stejné boty. Teď vím, že jsem byla ohromně trapná a že tohle je v životě nepodstatná věc. Až tady člověk zjistí, na čem opravdu záleží. 

Místní jsou ohromně skromní a v našich očích chudí. Nemají prakticky nic, spí na matracích, nemají polštáře, někteří spí i na zemi. Každý den jedí to samé, rýži a ryby. Přesto jsou šťastní. Smějí se a vás smíchem nakazí. Oni mají mnohem více než my v našem západním světě. My si to nahrazujeme nakupováním, koukáním na Facebook a sněním o nějakém životě, který možná ani nikdy nebude. Oni už ho tady žijí.

Postavila jsi klubovnu pro místní děti, jak se ti to povedlo?
Věřím na zázraky. Když jsem si s dětmi hrála a malovala na terase, dětem se to moc líbilo. Každý den jich chodilo víc a víc. Balijské děti nemají ve škole výtvarnou výchovu a jejich rodiče jsou chudí rybáři. Není standardem, aby dětem kupovali tužky, pastelky nebo vodovky. Na terase nás už bylo asi čtyřicet a už jsme se tam nevešli. Vyslala jsem do vesmíru přání, že chci klubovnu pro děti nebo místo, kde se budeme moct scházet.

Jednou okolo šel místní pán, který vlastní všechny okolní pozemky. Řekl mi: „Jé ty tady máš tolik dětí, tak jim postav školu, já ti dám zadarmo pozemek“.  Wow, to bylo úžasné. Ale přemýšlela jsem, kde na stavbu vezmu peníze. Do života mi přišli dva lidé, Jirka Tkadlčík s Valerií. Ti mi poradili, že existuje stránka Startovač. Udělala jsem tam projekt a za čtrnáct dní jsem vybrala padesát šest tisíc na stavbu klubovny. Z darů lidí, kteří nám přispěli, jsme mohli postavit naší nádhernou klubovnu.

Četla jsem, že ti klubovnu vysvětil šaman, jak to probíhalo?
To se musí, my jsme na vesnici a tady se nehraje na nějaký stavební úřad. Po tom, co jsme vybrali pozemek pro klubovnu, jsme pozvali šamana. Posadil se na zem, naladil se na bohy a zjistil, jestli na tomto místě ten dům můžeme postavit. Když byla klubovna postavená, pozvali jsme ho znovu a on nám ji vysvětil. Abychom se tam měli dobře. Udělali jsme tenkrát ceremonii, obětovali jsme květiny, ovoce, sušenky a slepici. Šamanova žena, která je i jeho pomocnice, slepici zařízla a na tu krásně vymalovanou bílou zeď v klubovně nám nacákala, jako symbol ochrany, krev ze slepičí hlavy. Máme tam flek doteď.

Vytvořila jsi projekt „Narozeninový anděl“, jak probíhá?
Tento projekt je moje srdcovka. Musíme si uvědomit, že Bali je opravdu jiný svět. Třeba až teď jsem zjistila, že některé děti z chudých rodin nikdy neměly oslavu svých narozenin. Nikdy neměly dort nebo svíčku. Ten den se vždy přejde, jako by se nic nedělo. A ty trochu bohatší, když měly oslavu narozenin, nedostaly nikdy žádný dárek.

Proto jsem vytvořila projekt „Narozeninový andělé“. Lidé z Čech si vybrali dítě a na našich webových stránkách přispěli na jejich narozeninovou oslavu. Dětí se do projektu přihlásilo kolem šedesáti a během jednoho odpoledne měl každý svého „Narozeninového anděla“, který jim oslavu zaplatil.

Za poslané peníze každému dítěti koupíme dort, svíčku, nafukovací balónky a dvě lahve limonády. Oslavenec si to vyzvedne v den svých narozenin od paní učitelky v klubovně, večer se u něho sejdou všichni jeho kamarádi a on je pěkně pohostí. Děti mu předají svá přáníčka, kam píšou třeba „Wayan přeje vše nejlepší k narozeninám Asti“. Přála bych vám vidět jejich rozzářené oči. Těm, kteří přispěli, na oplátku přijde domů fotka z oslavy a s poděkováním za krásný narozeninový den. 

Ve tvé vesnici už pár měsíců běží projekt „Vyměň plasty za rýži“. Jak ho místní přijali?
Tento projekt u nás ve vesnici běží čtvrtým měsícem. Okoukala jsem ho u jedné neziskové organizace a moc se mi líbil. Mám moc ráda takové bártelové projekty. Nelíbí se mi pomoc, kdy lidé jen natahují ruce, taková pomoc z dlouhodobého hlediska nikam nevede. Balijci se do tohoto projektu zapojili s velkou vervou. Za tři měsíce jsme z vesnice odvezli celkem 2390 kg plastu a rozdali jsme 597,5 kg rýže.

Projekt spočívá v tom, že lidé z vesnice nám nosí plasty a my jako organizace jim za čtyři kila plastu dáme jedno kilo rýže. Moc se mi to líbí, jednak si uklidíme vesnici, protože je tady všude spousta plastu, a také pomůžeme v této nelehké době místním. Rýže je pro ně základní potravinou. 

Je tady mnoho organizací a dobrovolníků, kteří chodí a sbírají plasty. Také jsme s dětmi chodili a uklízeli vesnici, ale bylo to jako perpetuum mobile. Druhý den na tom stejném místě byla zase hromada. Nyní už po Balijcích neuklízíme. Snažíme se je vzdělávat, zajistit infrastrukturu svozu odpadu a kontrolujeme, zda plasty nepálí nebo je nehází do moře. Jsem moc ráda, že mohu říct, že se nám to daří.

V době pandemie vznikl projekt „Virtuální dobrovolník“. Byl úspěšný?
I tady jsou už rok zavřené školy. Bali je také uzavřené pro naše dobrovolníky, kteří k nám do klubovny jezdili učit děti anglicky. A tak se přiznám, že jsem hledala alternativu, jak děti zabavit. Vymyslela jsem projekt „Virtuální dobrovolník”. Smyslem bylo děti dál učit anglicky, skrz moderní technologie. Virtuální dobrovolník koupil svému dítěti SIM kartu se sluchátky. Každou sobotu si spolu anglicky volali a povídali si. 

Bylo to super a některým dětem to dalo hodně. Některým bohužel nic, protože i tady jsou děti, které se učit nechtěly a neměly ani ze stran svých rodin žádnou podporu. Proto jsme program asi měsíc ladili, než se děti ustálily. Většinou v programu zůstala děvčata, která se opravdu chtěla zlepšit v angličtině. Pro mě to byl nádherný projekt i přesto, že jsme měli často technické problémy, kdy třeba nefungovalo připojení.

V čem spočívá projekt „Adopce na dálku”?
Tady na Bali je povinná školní docházka stejně jako u nás v Česku. Základní škola je tu zdarma. Další vzdělání se už platí. Jsou tu státní a soukromé střední školy a stejně tak i univerzity. Úroveň vzdělání se hodně liší. Tímto projektem podporujeme chytré děti z velmi chudých rodin. U těchto dětí je předpoklad, že by si rodina nemohla další vzdělání pro dítě dovolit, a to by byla velká škoda. Chytré děti si tedy mohou vybrat mezi soukromou střední školou, nebo univerzitou.

Také podporujeme děti z velmi chudých rodin, které se učí průměrně, ty si mohou vybrat pouze státní střední školu. Minulý rok jsem chodila do posledních ročníků. Mluvila jsem se studenty o tomto projektu, některé to motivovalo a ještě v učení zabrali. Letos bohužel do škol nechodím. Peníze, které posílá adoptivní dárce, se všechny použijí na školné dítěte.

Vydala jsi knihu „Příběhy ze země, kde gekoni dávají dobrou noc”. Jak se ti psala?
Už dlouho píšu krátké příběhy, které zveřejňuji třeba na Facebooku. Moc mě to baví a tím, že je Bali velmi odlišné, nemám o legrační příběhy ze svého zdejšího života nouzi. Knížku jsem měla napsanou během dvou týdnů. Odjela jsem do Amedu, zavřela jsem se v hotelovém pokoji a psala a psala. V knížce je 50 neuvěřitelných příběhů a rozdělená je do tří částí.

Jedna je o Wayan, další kapitola je o mém životě tady na ostrově a poslední kapitola je o klubovně a dětech. Knížka má úspěch, vydala jsem ji v listopadu a teď připravujeme e-book a i audioknihu. Mám velikou radost, protože audioknihu mi namluvila herečka Nela Boudová, která dabuje Julii Roberts. Knížka se dá koupit na mých webových stránkách nebo v knihkupectví.

Často se zmiňuješ o holčičce Wayan, jak ses s ní seznámila?
Wayan je devítiletá holčička, která žije s babičkou a dědou. Její maminka ji tehdy měla za svobodna. Po narození bydlela s Wayan u babičky a u dědy. Po nějaké době se vdala a odstěhovala. Tady to chodí tak, že manželka odchází do domu manžela. Ona odešla a Wayan nechala babičce. Její nový manžel Wayan nechtěl, protože je dívka a ve stáří se tak o něj nepostará. Proto se o ní staráme my. Dáváme jí lásku a vše, co potřebuje.

Já jsem se s ní potkala, když jsem přiletěla na Bali. Pozorovala mě od prvního dne z pole s kukuřicí. Hned jsme si padly do oka a od té doby je s námi. Je ve všem o hodně pozadu, protože se jí nikdo do čtyř let moc nevěnoval. Neuměla držet tužku, děti se jí posmívaly. Byla takový otloukánek. Teď už se trochu naučila číst. Má doučování dvakrát týdně. Sice už dvakrát propadla první třídu, ale je hodná a máme ji rádi. Každé ráno se chodí o půl sedmé ptát, jestli už může přijít. Tak to je paráda (usmívá se). 

Máš nějaký cíl? Pro sebe nebo pro svou organizaci?
Cíl? My děláme vždy to, co je ve vesnici potřeba. Ale když nad tím přemýšlím, tak jeden cíl mám. Aby jednou Serayah byla nejčistší vesnicí na Bali. Ale ne díky popeláři, který by to tady chodil uklízet, ale díky lidem, kteří tu bydlí a postarají se o to sami.  Samozřejmě bych chtěla, aby všechny děti byly šťastné. A až vyrostou, aby vzpomínaly na to, že chodily k nějaké Sarah do klubovny a že si to tam užily. Chtěla bych, aby se naše organizace dostala mezi lidi, kterým se budou naše projekty líbit a budou nás chtít podpořit.

Když se budou čtenáři chtít dozvědět více o tvých projektech a třeba se i do některého zapojit, kde vás najdou?
Máme webové stránky, kdemáme všechny naše projekty rozepsané. Čtenáři tam najdou také e-shop, kde prodáváme náramky, které děti v klubovně vyrábí. Z prodeje náramků financujeme celý chod naší organizace.