Děvenko, piš! je krátký film vytvořený Julií Součkovou a Dominikou Mrázovou. Pojednává o dlouholetém korespondenčním přátelství dvou dívek, slečen a následně žen. Skrze tento vztah a jednotlivé dopisy vhlíží do jejich životů plných změn a sleduje, jak se s nimi protagonistky vyrovnávají. Jedná se o intimní obraz dvou osobností, jejich lidskosti a pouta, které je spojuje. Pro své kvality se snímek umístil na prvním místě v kategorii dokumentárních filmů a reportáží v rámci devátého ročníku soutěže Pražský filmový kufr. Nejen to je důkazem, že film je přesně tím, co české umění potřebuje. Proč?
Film naleznete na: https://www.prazskyfilmovykufr.cz/filmy/2025
Začalo to zprávou
Celý příběh začíná na podzim roku 2024. Právě tehdy našla Julie doma krabici plnou korespondence své maminky a její kamarádky od konce 80. let až do roku 2015. Ze zvědavosti si začala jednotlivé dopisy číst, až ji zcela pohltily. Připadaly jí natolik fascinující, že by jí přišla škoda je nějak nezpracovat. Jednotlivá psaní tedy adaptovala do scénáře, který poté přihlásila do osmého ročníku soutěže Pražský filmový kufr. V kategorii nerealizovaného scénáře sice nevyhrála, ale nic nepřišlo nazmar, protože dostala cenné rady od odborné poroty. Také skrze soutěž narazila na vítězný experimentální film Mávám vám od Dominiky Mrázové, který se jí natolik zalíbil (a nelze se jí divit), že se rozhodla jeho autorku oslovit. Tak začalo nejen přátelství Julie a Dominiky, ale i proces vdechování života nalezené korespondenci. Jde o hezkou hříčku osudu; jak pro samotný film, tak pro jeho vznik jsou totiž klíčové dopisy (ať už skutečné nebo elektronické), a ačkoliv jako tvůrčí dvojice působí Julie a Dominika nanejvýš sehraně, neznají se dlouho. K projektu se postupně přidala ještě Luisa Marie Marešová dabující jednu z postav a Mikuláš Převrátil zodpovědný za hudbu.
„Pro mě je to neuvěřitelná zkušenost v tom, že jsem ještě nikdy nedělala film s někým, kdo by přesně pochopil, co myslím a chci říct, tak jako to umí Dominika.“
Slova o filmu
Celá produkce trvala přibližně od ledna až do konce září – termínu odevzdání projektů pro devátý ročník Pražského filmového kufru. „Věděla jsem, jak by měl film vypadat, ale nevěděla jsem, jak ho do této podoby dostat,“ líčí Julie. S tím jí pomohla Dominika, která stojí za vizuální stránkou filmu. Před tím, než dostal snímek svou finální podobu, autorky experimentovaly – pracovaly s barvami i s jejich absencí, s hraným ztvárněním protagonistek i animací. Právě ta nakonec vyhrála. Specificky jakási „lehce naivní“ podoba, jak ji nazývá její autorka, v kombinaci s dobovými fotkami. Tu ocenili nejen diváci, ale i odborná porota soutěže. Dává totiž snímku unikátní estetiku a perfektně dokresluje (doslova) mládí a dospívání obou postav. Tento vzhled dotváří i neotřelé rozdělení obrazovky na poloviny, které divákovi pomáhá rozpoznat, kdo právě mluví, a decentně evokuje filmovou pásku. Původně si Dominika nebyla jistá, zda bude fungovat tak, jak by si přála. To se změnilo poté, co v jedné Lyonské galerii měla možnost vidět experimentální film s podobným předělem. Tehdy prý do sebe vše zapadlo.
Je nutné zmínit, že tvorba filmu nespočívá jen ve psaní scénáře a v samotném natáčení, ale jedná se o komplikovanější proces. Dominika musela při animaci dbát i na ty nejmenší detaily, takže analyzovala zdánlivě banální věci, od skládání trička až po pravidla hry kuličky, aby vše ve filmu dávalo smysl. Stejně tak bylo potřeba postavit filmové pokojíčky a natočit referenční záběry pro animaci. Jsou to sice maličkosti, ale právě to, jak se k nim člověk postaví, značně ovlivňuje celek.
Četnými změnami prošel i již zmíněný scénář; jeho zkracování bylo obzvlášť obtížné, protože na sebe vše v korespondenci perfektně navazovalo. Julie se snažila vybrat důležité životní epizody obou dopisovatelek v průběhu času tak, aby měl příběh nějakou kontinuitu a zároveň nebyl příliš dlouhý. Obzvlášť obdivuhodný je fakt, že vše, co je ve filmu vyřčeno, lze dohledat v samotných dopisech. Nenajdete tu žádnou výplň spojující jednotlivé dějové fragmenty dohromady – vše bylo tak dobře napsané a uspořádané, že jí zkrátka není zapotřebí. Právě tato vysoká úroveň vyjadřování korespondentek Julii i Dominiku až zaskočila.
Hlavním tématem filmu je přátelství. V této podobě připomíná až splynutí dvou duší, které si přes veškerou podobnost zachovávají svoji jedinečnost. „I když se měnily, pořád v tom vztahu byla ta blízkost. Dospěly spolu a přijímaly se tak, jak jsou,“ říká Julie. Dvojice se divákům snažila předat pocity intimity a důvěry, které z celého vztahu má, a dojmout, aniž by zabrousila do patetičnosti. Ve filmu nejsou přehnaná vyjádření lásky, ale hloubku vztahu divák stejně vycítí. Neméně důležité je pak mezigenerační téma dospívání, které je v referovaných pasážích dopisů perfektně vidět: v prvních scénách řeší protagonistky školu, následně své partnery a ke konci se dostávají až k samotné podstatě a základu jejich vztahu a bytí.
Výhled do budoucna
A co má autorská dvojice dalšího v plánu? Těžko říct – Julie a Dominika totiž neposkytly definitivní specifickou odpověď. Tento projekt byl poněkud kreativně vyčerpávající a potřebují tedy nějaký čas, aby opět nabraly síly. Zároveň má teď prý hlavní prioritu škola a četné množství různých aktivit okolo. S úsměvem však přiznaly, že se pravděpodobně nejedná o jejich poslední společný počin, a nám divákům nezbývá nic jiného než počkat si na jejich návrat. Vše ale nasvědčuje tomu, že toto čekání bude stát za to.
Děvenko, piš! v současném mediálním prostoru
V záplavě ohraných pseudokomedií/dramat, vždy s tím stejným obsazením, působí Děvenko, piš! jako dar z nebes. „Toho pak ale není tak těžké docílit,“ mohli byste namítat a měli byste pravdu. Jenže Děvenko piš! působí skvěle i v rámci všech ostatních filmů Pražského filmového kufru, a hlavně obstojí i jako dílo samo o sobě. Nepokračuje ve vyjetých kolejích české kinematografie, která poslední dobou připomíná sotva sípajícího pacienta na jednotce intenzivní péče, a místo toho tvoří svoji vlastní, i když zatím jen úzkou, cestičku. Jde o něco jiného, nového a svěžího; o nástup nové generace tvůrců a tvůrkyň, kteří nejsou „u koryt“ a ve světle reflektorů mediálního prostoru, nemají potřebu se u nich za každou cenu udržet a jejich umění je čistě projevem jejich lásky pro danou věc. Také jde o ukázku toho, že není třeba velkých produkčních společností a nejnovějšího nejdražšího vybavení – opravdu povedené dílo lze vytvořit za pomoci počítače, tabletu, papírů a tužek.
Děvenko, piš! je zhmotněním toho, co mi dává naději v naší generaci a všechny její schopnosti. Ta sice má, jako vše, své neduhy (a není jich málo), ale i přes ně si dokáže poradit. Kvalitní mladé umění je důkazem toho, že se můžeme těšit na to, až jeho autorstvo vyroste, a sledovat zatím jejich cestu. Zároveň ukazuje, že umění je zkrátka neoddělitelné od lidské povahy a že vždy bude od lidí pro lidi. Děvenky, chlapci, všichni, pište a tvořte!
Velké díky patří samotným autorkám, Julii Součkové a Dominice Mrázové nejen za rozhovor, ale i samotný film.