Soňa Schneiderová pracuje v neziskové organizaci Pet Heroes, která má za cíl pomoci zvířatům v nouzi. V Pet Heroes začala jako dobrovolnice během studia střední školy, dnes je už pevnou součástí organizace. V rozhovoru jsme se dotkli online dobrovolnictví, důležitosti sociálních médií pro neziskové organizace a v neposlední řadě i práv zvířat v Česku.

Kudy vedla vaše cesta k dobrovolnictví?

Moje starší sestra založila Pet Heroes, takže já jsem se k tomu dostala skrz rodinu. Když se začala starat o zvířata v nouzi, tak mi bylo okolo třinácti let, aktivně jsem začala pomáhat zhruba v šestnácti. To jsem pomáhala online, protože jsem ještě bydlela u rodičů a ta přímá pomoc zvířatům probíhala v jiném městě. Ze začátku jsem pomáhala s online aukcemi například na facebooku, jejichž výtěžek šel na činnost spolku. Já psala vítězům aukcí s číslem účtu a variabilním symbolem pro zaslání peněz. Pomoc byla samozřejmě dobrovolná, bez nároku na finanční odměnu.

Zaujala mě možnost dělat dobrovolnictví plně online. Je to v dnešní době plnohodnotná možnost zapojení se pro lidi, kterým „klasické“ dobrovolnictví nevyhovuje?
Určitě ano, těch pozic je ale samozřejmě omezené množství. U nás tohle i podporujeme, jako příklad můžu uvést náš OneDrive, kde máme sdílená videa, fotomateriály a další podklady. Pokud někdo umí například grafiku, tak ho nepotřebujeme mít v útulku u zvířat a jde to dělat na dálku. Je super, když tohle někdo dělá a my aktivně hledáme lidi, kteří by nám byli ochotni takhle dálkově pomoci.

Kolik času dokáže člověku za den zabrat dobrovolnictví?

Když jsem byla na střední, tak bych řekla, že jsem tomu věnovala tak dvě hodiny denně. Dá se tím trávit ale i míň času, třeba ty aukce byly nárazové. Neprobíhaly neustále, ale třeba jednou za tři měsíce, takže tam nárazově bylo hodně práce, ale ve zbytku času jí bylo méně. Potom, myslím, že když jsem byla ve druháku, jsem spravovala facebook a to zabralo mnohem více času.

Takže ve zkratce, člověk nemusí dobrovolnictví obětovat všechen svůj volný čas?

Určitě ne. Navíc, když člověk dělá třeba grafiku a potřebuje udělat letáček na osvětu (například o tom, proč kastrovat kočky), tak mu to zabere hodně času, ale je to opět nárazová činnost – nepotřebujeme nový letáček každý týden, ale třeba jenom jednou za rok. Dá se to skloubit se školou a je to i fajn praxe, protože třeba grafik má hned něco do portfolia na vysokou. To samé platí, když chce pracovat na sebe jako OSVČ, tak má hned něco do portfolia a vypadá to pěkně. Já, když jsem se hlásila na vysokou, tak se v druhém kole posuzoval i životopis uchazeče, kde tyto zkušenosti vypadají velmi dobře.

Aby člověk dělal tuto činnost, tak musí mít silný vztah ke zvířatům. Jak vznikl u vás?

Často to tak bývá, když měl člověk zvířata odmala doma. My jsme doma měli králíky, slepice, psa, morčata a všechno možný, právě tady bych řekla, že se vytvořil můj silný vztah ke zvířatům.

Když člověk dělá dobrovolnictví už od patnácti nebo šestnácti let, tak mu do toho časově hodně zasahuje škola. Dá se to nějak skloubit?

Na střední se to určitě dalo, protože tam je člověk třeba osm hodin, přijde domů, občas může mít brigádu – já jsem ji například měla a zvládala jsem to. Nechodila jsem tam každý den, spíše jednou až dvakrát týdně. V jednom období jsem měla brigády dvě, to jsem tam chodila čtyři nebo pět dní v týdnu a to jsem moc nezvládala. Druhou práci jsem musela opustit a vybrala jsem si místo ní právě dobrovolnictví. Jinak se to za mě ale dalo zvládnout.

Na vysoké to bylo dobré v tom, že jsem si mohla vybírat předměty. Dělala jsem to tak, že jsem měla školu tři dny v týdnu (všechny tři roky bakalářského studia, teď budu pokračovat na magisterské, tam ještě uvidím). Sice jsem psala seminárky a učila se na zkoušky, ale i tak to šlo. Jakmile jsem šla na vysokou, přešla jsem na brigádnictví. Práce dělám mnohem více a vzhledem k tomu, že již nebydlím s rodiči, tak dělat vše zadarmo se stalo nereálným.

Myslíte si, že vám nějaký předmět, který studujete, pomohl s prací?
Já dělám mediální studia na Univerzitě Karlově a mám společný základ třeba s žurnalisty nebo marketéry, tam jsem získala základy PR. Vysoká škola mi obecně pomohla v tom, že jsme měli předměty, kde jsme komunikovali a diskutovali mezi sebou. Seminární práce, kde člověk musí ověřovat zdroje a propojovat témata, mi v práci hodně pomohly s děláním rešerší. Dám příklad. Nedávno jsme dělali rešerše k raným kastracím, tam mi to hodně pomohlo, abych nešla do nějakých predátorských časopisů, kde píšou „vědci“ za peníze a nejde tam o vědu jako takovou, a šla raději do recenzovaných časopisů a článků.

Zmínila jste, že pro Pet Heroes mimo jiné vytváříte i obsah na sociální sítě. Je to dnes důležité pro fungování neziskovek?

Je to strašně důležité. My nejsme dotováni, nedostáváme nic od státu ani EU, takže pro nás jsou individuální dárci nejdůležitější. Ti dárci nás pak hledají hlavně přes sociální sítě. Nově jsme na tiktoku a máme tam strašně pozitivní reakce. Lidi nám píšou odkud jsme, že přijdou, že se půjdou podívat, vyvenčit zvířata… Venčení zvířat je také forma dobrovolnictví, protože potřebují pohyb, velcí psi se v útulku nudí a tak dále. Takže pro nás jsou sociální sítě velmi důležitá věc, ale nemá to tak každá neziskovka, tam záleží hodně na zaměření.

Tvorba obsahu na sítě je tedy důležitá hlavně z finančních důvodů?

O finance tam jde hodně, ale je to i o transparentnosti, abychom my dávali něco zpět dárcům a abychom ukazovali, co děláme. Dárci si zaslouží vědět, na co přesně přispěli a co přesně jsme s těmi penězi udělali. My to bereme tak, že jsme otevření. Třeba na facebook dáváme skoro každou operaci, co uděláme, aby to lidé věděli. Jsou tam samozřejmě i šťastné konce, adopce a tak dále, aby to tam nebylo jenom negativní. Pak se snažíme i o osvětu, o tom je vlastně i podcast, který teď dělám. Je primárně o osvětě, předání informací a know-how.

Pod organizaci Pet Heroes spadá několik různých projektů. Co jsou zač a co mají za cíl?

Pet Heroes je mateřská organizace, která má na starosti několik různých projektů: Handipet Rescue je projekt pro hendikepovaná a dlouhodobě nemocná zvířata, Pet Heroes Lanškroun je náš nejnovější program, od ledna jsme převzali útulek, který by jinak skončil. Je to náročné, jsme tam hodně v mínusu a hodně do toho investujeme z peněz, co máme v rezervě. Máme i jiné projekty, třeba spoluvytváříme projekt Psí přání, což je crowdfundingová stránka, kde se lidi skládají na dárky pro psy. Může jít třeba o misky, ale i o větší dárky jako je bouda, jeden útulek dokonce vybíral peníze na auto. Přispěvatelé vždy vidí výsledek příspěvku, přijdou jim fotky a samozřejmě i faktury, takže mají jistotu, že jejich peníze opravdu jdou na to, na co byly poslány.

Jak je na tom Česko s ochranou zvířat?

Já jsem ráda, že se zpřísnily tresty za týrání zvířat, ale bohužel situace například s kočkami v Česku je naprosto příšerná. Obce mají ze zákona povinnost se starat o kočky nalezené na jejich území, spousta z nich to ale nedělá. Mnoho jich řekne „je to kočka, kočka patří ven. Sice je zraněná, ale ona se o sebe postará“, ale takhle to nejde, není to pravda. V tom vidíme obrovské potíže, navíc u nás jsou kočky přemnožené, což škodí nejen kočkám samotným, ale třeba i ptactvu. Pomohlo by, kdyby města pomohla kastračním programům a zařídili kastrace kolonií koček. V jedné kolonii může žít třeba 30 koček, ty rodí každý rok a občas i častěji. Z 30 koček je potom za chvíli 60 a za chvíli ještě více. Takhle velké kolonie u nás jsou, není to nic vzácného. V tom vidím veliký nedostatek.

Mají u nás útulky dostatečnou podporu nebo vás něco omezuje?

Nejvíce nás omezuje finanční stránka. Nejsou tady dotace na útulky (pokud si někdo něco nevylobbuje u kraje), takže je to těžké. Potom se musíme spoléhat na individuální dárce a dobré lidi, to nás omezuje hodně.