Právě si prohlížíte Divoké historky – recenze

Foto distributora

Jako bájný fénix vstala z popela popularitu pomalu ztrácejícího Streamu.cz nová internetová televize Mall.tv. Právě na jejím webu můžeme kromě originální seriálové tvorby nalézt i několik filmů ze zahraniční produkce, které jsou svými náměty jeden zajímavější než druhý. Nejvíce mne na první pohled zaujal argentinsko-španělský snímek Divoké historky. Nemeškal jsem a tuto černou komedii zhlédl. A nelituji. Proč? Odpověď naleznete v následujících odstavcích.

Možná až příliš černá

Stopáž filmu činí 122 minut. Místo toho, abychom ale během této dvouhodinovky sledovali jednolitý děj s jednou hlavní postavou a jednou jedinou zápletkou, tak je nám představeno hned několik příběhů, které spolu prakticky nesouvisí. Co je však spojuje, je jejich téma. Tím je pomsta, někdy zbytečná a nepochopitelná, jindy poměrně na místě – to už záleží jen a pouze na divákovi samotném.

A nutno dodat, že rozhodování, zda je pomsta přiměřená způsobené škodě a zda si oběti svůj osud opravdu zaslouží, je mnohdy velmi obtížné. Snad právě proto mi Divoké historky připadaly spíš jako lehce filozofické drama, než jako černá komedie, jak jsou zpravidla klasifikovány.

Těch směšných momentů zde navíc nenajdeme mnoho. Absurdní situace, které mají pravděpodobně do filmu vnášet onen komediální prvek, mi připadaly spíše jako několikanásobně zveličená a místy až absurdizovaná realita. Spíše než tyto prvky na mě doléhala vážnost situace, ve které se postavy právě nachází.

Pasternak, Bombička a neuvěřitelný svatební den

Je samozřejmé, že se jednotlivé příběhy nevyhnou u diváka srovnávání. Některé opravdu jsou o něco lepší než jiné. Nejvíc vyniká prologová historka a historka závěrečná. Přibližně uprostřed pak nalezneme inženýra Bombičku, jenž je takový nejmírnější, nejméně kontroverzní, a z pohledu diváka asi i nejpochopitelnější. Zbývající tři příběhy sice nejsou tolik zapamatovatelné, ale nudit se u nich určitě nebudete, navíc v sobě všechny skrývají určité poselství a do konceptu díla výborně zapadají.

To, že povídky nenudí, je způsobeno především kvalitně napsaným scénářem. Ten vznikal v rukou Damiána Szifróna, který si následně celý snímek zrežíroval. Délka historek je různá, ale koncepce vždy podobná. Rychlé uvedení do děje, seznámení s postavami a jejich charakterovými vlastnostmi – i díky tomu jak rychle a dobře proběhne, má divák pocit, jako by je znal již delší dobu a s většinou z nich pak soucítí. Následuje problém, jeho řešení a vyústění v podobě méně či více opodstatněného vzteku a pomsty. V závěru pak ještě vidíme krátkou scénu, která doplňuje příběh buď o šťastný konec, nebo důležité ponaučení.

Herecké výkony si zaslouží jen a pouze chválu. Argentinští herci, kteří se zpravidla neobjevují ve filmech jiné, než latinskoamerické produkce, by si určitě zasloužili větší popularitu. Vyzdvihnout prostě musím Ericu Rivas v závěrečné povídce Dokud nás smrt nerozdělí. Je excelentní.

Kamera jede

S kamerou, kterou měl na starosti Javier Julia, je zacházeno poměrně zajímavě. Patrné jsou především rozdíly mezi záběry statickými, a těmi, kdy se obraz viditelně pohybuje. Jednoduchý, statický záběr dodává scénám jakýsi klid, který pomalu mizí a vrcholí až výbuchem vzteku a vykonáním pomsty. Kamera tuto gradaci příběhů dokonale respektuje a též značně podtrhuje.

Hudba nejen, že do filmu dokonale seděla, ale zalíbila se mi i sama o sobě. Soundtrack je opravdu výborný a dělá Divoké historky zase o něco lepšími. Argentinský skladatel, držitel dvou Oscarů za filmy Babel a Zkrocená hora, a jeden z nejzkušenějších členů týmu tvůrců, Gustavo Santoalla, se skutečně vyznamenal.

https://www.youtube.com/watch?v=jVeQUK1j02c

Příliš chvály pro jeden film

Může to tak vypadat. Nalézt zde ale chybu se mi jeví téměř nemožné. Nejedná se o dokonalý film, ale o šest opravdu výborných historek ano. Každá z nich je naprosto jiná, a přesto jsou si natolik podobné. Cíle hlavních hrdinů spolu nemají nic společného, ale i tak se dostanou do stejné situace, kdy musí vzít spravedlnost do vlastních rukou, zapomenout na společenská i morální pravidla a prostě udeřit. Technicky je film také na vysoké úrovni, o hudbě nemluvě.

Nezáleží, zda se při sledování budete smát, nebo mlčky a napjatě sledovat, co se bude dít dál. Nezáleží, jestli oceníte spíš dobrý nebo krvavý konec. Jediné, na čem záleží, je, že prožijete osudy hrdinů spolu s nimi. Já tak učinil a nelituji toho.

Divoké historky (Relatos salvajes)

Kramer & Sigman Films, El Deseo, Telefe Productions, Corner Contenidos

Argentina / Španělsko, 2014, 122 min

Režie: Damián Szifrón

Scénář: Damián Szifrón

Kamera: Javier Julia

Hudba: Gustavo Santaolalla

Hrají: Darío Grandinetti, María Marull, Mónica Villa, Rita Cortese, Julieta Zylberberg, César Bordón, Leonardo Sbaraglia, Walter Donado, Ricardo Darín, Nancy Dupláa, Oscar Martínez, María Onetto, Osmar Núñez, Germán de Silva, Erica Rivas, Diego Gentile, Alan Daicz, Martín Gervasoni, Luis Mazzeo, Horacio Nin Uría, Marcelo Pozzi, Diego Velázquez, Pablo Moseinco, Camila Sofía Casas, Héctor Drachtman, Paula Grinszpan

Filip Svoboda

Jsem studentem žurnalistiky zajímajícím se o videohry, film, divadlo, hudbu a vůbec především kulturu v celém jejím rozsahu.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..